7 Tdo 26/2014
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 193 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 26/2014-62
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2014 o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 2 To 58/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 3/2012 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 2 T 3/2012, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněné S. B.

O odvoláních, která podali oba obvinění každý proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 2 To 58/2013. Z podnětu odvolání obviněného J. O. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný se pro výkon trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné S. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný J. O. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl především proto, že jím zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině. Obviněný v tomto ohledu uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který zahrnul námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, a proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů. Dále obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze pro jeho neúplnost, kterou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v tom, že ve výroku rozsudku nebylo rozhodnuto o celém rozsahu jeho odvolání, neboť jeho odvolání podané proti výroku o vině nebylo zamítnuto. Obviněný J. O. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tyto důvody zahrnují vesměs závažné právní vady pravomocných rozhodnutí. Není mezi nimi žádný důvod, který by se vztahoval ke skutkovým zjištěním soudů či k hodnocení důkazů soudy. Také tím jsou důvody k podání dovolání omezeny oproti důvodům, pro které lze podat odvolání.

Podat dovolání z jiného důvodu, než který je v zákoně výslovně uveden v ustanovení § 256b tr. ř., je vyloučeno. Přitom nestačí, aby uplatněný zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci ... nebo jiném ... hmotně právním ... ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Pokud je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), jedná se rovněž o aplikaci hmotného práva na skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Ani tato část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není podkladem pro uplatnění námitek směřujících proti skutkovému základu rozhodnutí napadeného dovoláním.

Trestné činy, jimiž byl obviněný J. O. uznán vinným, spočívaly podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, v podstatě v tom, že v době od 1. 5. 2010 do 30. 4. 2011 v A., okr. Ch., v hotelu Prago při znalosti věku, který měla poškozená J. G., jako dcera jeho družky obviněné S. B.,

- obviněný na pokoji č. 3..... ve dvou případech poškozenou nahý osahával na přirození a hýždích, strkal jí penis do úst, ejakuloval do jejích úst a škrábal ji na přirození špičatými umělými nehty nasazenými na prstech, přičemž poškozená vzhledem k svému věku a z toho vyplývajícím duševním a rozumovým schopnostem nechápala význam, smysl a důsledky jednání obviněného a nebyla schopna se mu bránit, v jednom případě obviněný dal poškozené k požití tablety, po kterých byla unavená, položil ji na postel, vyhrnul jí horní část oblečení, polil její tělo vínem, které poté lízal, a oba obvinění, každý nejméně v jednom případě nahrávali popsané jednání zařízením umožňujícím pořídit filmový záznam (bod II výroku o vině),
- obviněný na pokoji č. ..... v jednom případě přehrál poškozené obrazový záznam pořízený při jednání uvedeném v bodě II výroku o vině, přičemž na záznamu bylo zachyceno, jak poškozené strkal do úst penis a ejakuloval (bod III výroku o vině).

Obviněný J. O. neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedenými skutkovými zjištěními nebyly naplněny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II výroku o vině), přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku (bod II výroku o vině), přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body II, III výroku o vině) a přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod III výroku o vině). Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání sice uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu , avšak jedná se jen o parafrázi ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nikoli o relevantní dovolací námitku. To je jasné z další bezprostředně navazující části, v níž obviněný vytkl, že rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, vč. neúplného dokazování, což odvolací soud v odvolacím řízení pominul . Obviněný v dovolání neuvedl nic bližšího v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly podle jeho názoru naplněny skutky uvedenými ve výroku o vině. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nevytkl nic, co by se dalo považovat za právní vadu ve smyslu 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že ve vztahu k tomuto ustanovení založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním soudů. Tím se obviněný ocitl mimo meze uvedeného dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které s ním co do svého obsahu nekorespondují a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené, která způsobem přiměřeným věku a duševní vyspělosti popsala jednání obviněného, jemuž byla vystavena. Svědecká výpověď poškozené byla byť jen nepřímo podporována výpovědí svědkyně D. Š., která je babičkou poškozené. Soudy zaznamenaly, že obviněný zcela popřel jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a že mezi jeho obhajobou na straně jedné a usvědčujícími svědeckými výpověďmi poškozené a její babičky na straně druhé je totální protiklad. Za tohoto stavu se soudy správně zaměřily na posouzení věrohodnosti výpovědí obou svědkyň. V tomto ohledu soudy provedly obsáhlé dokazování, jehož výsledkem bylo důkladné objasnění osoby každé z obou svědkyň z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jejich tvrzení. Podstatný význam tu měly znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, na jejichž podkladě byl podán ucelený obraz vlastností obou svědkyň včetně vlastností vyloženě záporných (v případě svědkyně D. Š.), resp. nedostatečně vyvinutých (v případě poškozené). Pokud soudy dospěly k závěru, že i přesto jsou usvědčující výpovědi obou svědkyň věrohodné, přijatelně to zdůvodnily v rámci zevrubného hodnocení, které bylo podrobně vyloženo zejména v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, logicky a tím pádem i přesvědčivě vysvětlily a že přiměřeně vyložily, proč považují rozsah provedeného dokazování za dostatečný a návrhy obviněného na provedení dalších důkazů za nadbytečné. Za tohoto stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud z pozice soudu dovolacího jakkoli zasahoval do skutkového základu napadeného rozsudku. To, že obviněný J. O. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Z hlediska námitek, které obviněný uplatnil s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Citované ustanovení se týká případů, kdy soud ve výroku rozsudku nebo usnesení nerozhodl o všem, co bylo předmětem rozhodnutí. Jde o případy, kdy soud v důsledku toho, že něco pominul, nevyčerpal výrokem rozsudku nebo usnesení celý předmět rozhodnutí.

K ničemu takovému ve věci obviněného J. O. nedošlo, zejména ne napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze rozhodoval mimo jiné o odvolání obviněného J. O., které bylo podáno proti všem výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni týkajícím se tohoto obviněného. Jestliže Vrchní soud v Praze po přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Plzni dospěl k závěru, že odvolání obviněného není důvodné, pokud směřovalo proti výroku o vině, a že je částečně důvodné, pokud směřovalo proti výroku o trestu, konkrétně co do zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, pak postupoval v souladu se zákonem, rozhodl-li tak, že zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Ostatní výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni týkající se obviněného zůstaly tím pádem nedotčeny a nabyly právní moci, aniž bylo nutné, aby nedůvodná část odvolání obviněného byla výslovně zamítnuta zvláštním výrokem.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Takto odvolací soud postupuje pouze za podmínky, že může odvolání téhož odvolatele zamítnout jako celek. Citované ustanovení nepřipouští, aby odvolací soud zamítl odvolání téhož odvolatele pouze částečně . Jestliže odvolání bylo podáno proti více výrokům a odvolací soud je shledal důvodným jen ohledně některého z přezkoumávaných výroků, který zruší a nahradí novým výrokem, pak nemůže zamítnout odvolání v části směřující proti výrokům, které shledal správnými. V naznačené situaci odvolací soud podle § 258 odst. 2 tr. ř. zruší jen ten z přezkoumávaných výroků, v němž shledal některou z vad uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. ho nahradí novým výrokem a zbývající výroky ponechá nedotčeny bez nějakého výslovného rozhodnutí, zejména bez rozhodnutí výrokem podle § 256 tr. ř.

Aplikují-1i se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že tím, jak Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného J. O., vyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Je tedy jasné, že v napadeném rozsudku, pokud se týká obviněného, žádný výrok nechybí ani není neúplný.

Z hlediska námitek, které obviněný uplatnil s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. O. pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec