7 Tdo 259/2007
Datum rozhodnutí: 22.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 259/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 3. 2007 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 12 To 198/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 64/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 64/2006, byl obviněný P. J. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanými v jednočinném souběhu (bod 1 rozsudku), dalším trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku) a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 3 rozsudku), za které byl odsouzen podle § 155 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit Z. p. M. v. Č. r. škodu v částce 3.622,- Kč.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 12 To 198/2006. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce zrušen ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 2) a ve výroku o trestu. Podle § 222 odst. 2 tr. ř. byla věc v této části postoupena Městskému úřadu v Poděbradech k projednání možného přestupku. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému za trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod 1 rozsudku Okresního soudu v Nymburce) a za trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 3 rozsudku Okresního soudu v Nymburce) uložen podle § 155 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím to, že v rozsudku Okresního soudu v Nymburce byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. uvedený v bodě 1, výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. uvedený v bodě 3 a výrok o náhradě škody. V návaznosti na to napadl rozsudek Krajského soudu v Praze i co do výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek uvedený v bodě 1 rozsudku Okresního soudu v Nymburce byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., protože poškozenému nebylo ublíženo na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení a protože jeho pracovní neschopnost byla jen formální. Dále vytkl, že skutek uvedený v bodě 3 rozsudku Okresního soudu v Nymburce byl chybně posouzen jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť policisté, s nimiž měl konflikt, nevykonávali v době konfliktu pravomoc veřejných činitelů. Nesprávnost výroku o náhradě škody obviněný vyvozoval z toho, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v tom, že obviněný P. J. dne 13. 1. 2006 kolem 23:30 hodin v P., okr. N., v A. ul. na chodníku před domem fyzicky napadl JUDr. J. U., kterého se snažil chytit pod krkem, silou do něho strčil a shodil ho na zem, pravou rukou ho držel pod krkem a levou rukou ho opakovanými údery bil do obličeje, čímž mu způsobil otřes mozku, krevní výron na pravé oční kouli, krevní výrony okolo obou očnic, zhmoždění záhlaví, zhmoždění krční páteře, krevní výron v oblasti pravé lícní kosti a zhmoždění hrtanu s pracovní neschopností trvající do 31. 1. 2006.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Zranění, která obviněný způsobil poškozenému JUDr. J. U., evidentně měla charakter ublížení na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení.

Za ublížení na zdraví se určité onemocnění nebo zranění považuje za předpokladu, že se jedná o stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí poškozenému znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob jeho života a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření. Podmínkou není, aby onemocnění či zranění zanechalo trvalé následky. Významným kritériem je pracovní neschopnost poškozeného, resp. doba jeho léčení. Vzhledem k tomu, že ublížení na zdraví musí být stavem, který není jen zcela přechodný nebo vyloženě krátkodobý, vyžaduje se, aby pracovní neschopnost, resp. doba léčení, trvala po dobu alespoň kolem sedmi dnů. Nelze však mechanicky vycházet jen z délky doby, po kterou poškozený formálně byl ve stavu pracovní neschopnosti, ale vždy je třeba hodnotit povahu, intenzitu, rozsah a celkovou závažnost dané poruchy zdraví.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné, že do doby pracovní neschopnosti poškozeného, která trvala od 14. 1. 2006 do 31. 1. 2006, spadalo období trvající nejméně sedm dnů, po které byl poškozený v důsledku zranění omezen v obvyklém způsobu života tak, že to naplňovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Nelze pominout, že od 14. 1. 2006 do 20. 1. 2006 byl poškozený v důsledku zranění hospitalizován a že jeho zdravotní stav vyplývající ze zranění vyžadoval léčení v nemocnici. Již to je dostatečně závažným zásahem do obvyklého způsobu života. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že poškozený utrpěl mimo jiné otřes mozku s příznaky spočívajícími v bolestech hlavy, závratích, poruchách soustředění a spánku. Pominout nelze ani zhmoždění hrtanu které vedlo k přetrvávajícím bolestem při polykání. V době, kdy byl poškozený propuštěn z nemocnice, jeho obtíže již ustupovaly, avšak ještě zcela neodezněly. Uvedené skutečnosti vyplývají z posudku, který zpracoval Doc. MUDr. P. H., CSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný poukazoval na tento znalecký posudek, pokud v dovolání namítal, že poškozený nebyl podstatně omezen v obvyklém způsobu života. To znalec v posudku skutečně konstatoval, ale zmíněnou část znaleckého posudku není možné interpretovat tak, že by zranění poškozeného nebylo ublížením na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Znalec z lékařského hlediska charakterizoval zranění poškozeného jako tzv. prosté ublížení na zdraví, a dikce, že poškozený nebyl omezen v obvyklém způsobu života p o d s t a t n ě , použil proto, aby vyjádřil, že nešlo o zranění na úrovni těžké újmy na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák.).

Námitky obviněného tedy nebyly způsobilé k tomu, aby se staly podkladem jakékoli změny výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. uvedeným v bodě 1 rozsudku Okresního soudu v Nymburce.

Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v tom, že obviněný P. J. dne 29. 1. 2006 kolem 12:00 hodin v P., okr. N., v M. ul. v blízkosti schodiště ve třetím patře domu čp. 1294 po výzvě zakročující hlídky Policie ČR Obvodního oddělení P., aby předložil doklady totožnosti, fyzicky napadl členy hlídky tak, že nstržm. M. K. uhodil levým loktem do pravého ramene a nprap. P. M. strčil rukama do hrudníku, přitom jim nadával, v důsledku toho hlídka byla nucena použít hmatů a chvatů sebeobrany, při nichž se pokoušel zasahující policisty kopat a nprap. P. M. kousnout, a po dobu zákroku se jim snažil vytrhnout.

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Jednání obviněného směřovalo proti policistům, kteří evidentně vykonávali pravomoc veřejných činitelů (§ 89 odst. 9 tr. zák.).

Ze skutkových okolností blíže rozvedených v odůvodněních rozsudků obou soudů vyplývá, že hlídka Policie ČR se na místo dostavila v souvislosti s oznámením, že obviněný napadl bývalou manželku D. J. a svého syna J. J. Z těchto okolností bylo zřejmé, že je důvodné podezření minimálně ze spáchání přestupku. Policisté v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyzvali obviněného k podání vysvětlení a v této souvislosti i k předložení občanského průkazu nebo jiného dokladu totožnosti. I když policisté obviněného znali, byla jejich výzva k předložení dokladu totožnosti opodstatněná pro zjištění údajů, které obviněného identifikovaly i jinak než jménem, např. pro zjištění data narození a adresy bydliště (§ 13 odst. 1 zákona o Policii ČR). Pokud obviněný napadl policisty za těchto okolností, stalo se tak v situaci, kdy vykonávali pravomoc veřejných činitelů.

Námitky obviněného, že nebyl důvod k tomu, aby mu policisté bránili ve volném pohybu nebo aby jimi byl jakkoli omezován, a že k podání vysvětlení měl být řádně předvolán, rozhodně nelze akceptovat jako podklad pro závěr, že policisté nevykonávali pravomoc veřejných činitelů. Především je třeba konstatovat, že podle zjištění soudů policisté způsobem, který znamenal omezení jeho pohybu (tj. použití hmatů a chvatů), zakročili proti obviněnému až poté, co je fyzicky napadl v reakci na výzvu k předložení dokladu totožnosti a k podání vysvětlení. Dále je nutné uvést, že podle § 12 odst. 1 zákona o Policii ČR je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jejich pachatele. Obviněný mohl v zájmu ochrany svých práv vysvětlení odepřít podle § 12 odst. 3 zákona o Policii ČR, ale v žádném případě nemohl věc řešit napadením policistů. O předvolání obviněného lze v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o Policii ČR uvažovat nikoli ve vztahu k samotnému podání vysvětlení, nýbrž ve vztahu k sepsání protokolu o podání vysvětlení. Podle § 12 odst. 1 zákona o Policii ČR je policista také oprávněn vyzvat osobu, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu o podání vysvětlení. Zákon tak rozlišuje podání vysvětlení a sepsání protokolu. V posuzovaném případě šlo jen o podání vysvětlení a nikoli též o sepsání protokolu. Vyplývá to jak ze svědeckých výpovědí policistů, tak z úředního záznamu, který sepsali o provedeném služebním zákroku. Jestliže se policisté dostavili na místo, kde se nacházel obviněný, mohli po něm požadovat vysvětlení podle § 12 odst. 1 zákona o Policii ČR bez toho, že bylo třeba jeho předvolání. Výzva k podání vysvětlení včetně výzvy k předložení dokladu totožnosti tedy nijak nevybočovala z mezí, v nichž policisté vykonávali pravomoc veřejných činitelů.

Výrok o náhradě škody obviněný napadl jen v důsledku toho, že nesouhlasil s výrokem o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v této části výroku o vině měl výrok o náhradě škody svůj podklad). Žádné další námitky proti výroku o náhradě škody obviněný neuplatnil. Za tohoto stavu neměl-li Nejvyšší soud důvod ke zrušení výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., logicky z toho plyne, že neměl důvod ani k tomu, aby jakkoli zasahoval do výroku o náhradě škody.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec