7 Tdo 249/2007
Datum rozhodnutí: 06.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 249/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 6. března 2007 dovolání obviněného K. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 240/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005, byl obviněný K. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že dne 3. 5. 2005 v O.-S., na ul. P. , v provozovně společnosti P. P. , uzavřel se společností P. P., rámcovou kupní smlouvu na dodávku válcovaných výrobků z nelegované oceli, na základě které mu bylo dne 3. 5. 2005 pod č dodáno zboží v hodnotě 52.915,- Kč a dne 5. 5. 2005 pod č. faktury bylo dodáno zboží v hodnotě 51.720,- Kč a ačkoliv si byl vědom, že vlastnické právo přechází na kupujícího až po zaplacení plné kupní ceny za dodané zboží, za zboží nezaplatil, zpracoval je a následně odprodal zájemcům, čímž poškozené společnosti P. P. , se sídlem v O.-S., ul. P., způsobil škodu ve výši 104.635,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. J. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného K. J. odsoudil podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest 10.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu ke zboží, z něhož zpracováním zhotovil výrobky, které dále prodal, protože se nejedná o stejnou věc, ale o věc jinou, která již nebyla ve vlastnictví prodávající poškozené společnosti P. P. Uvedl, že z Rámcové kupní smlouvy vyplývá, že byl se zbožím oprávněn disponovat, tj. zpracovat je a hotové zpracované výrobky dále prodat, přestože v ní byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávajícího až do doby úplného zaplacení kupní ceny. Neměl proto v úmyslu jednat proti účelu svěření věci a přisvojit si cizí věc. Podle názoru obviněného svým jednáním porušil jen ustanovení zmíněné smlouvy, přičemž poškozená společnost má pouze zájem na zaplacení kupní ceny. Údajně svým jednáním porušil jen obchodněprávní závazek, a trestní právo by mělo být aplikováno v souladu s principem subsidiarity trestněprávní represe jako tzv. ultima ratio .

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že zcela shodná problematika byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, podle kterého zpracování a následný prodej zboží není sám o sobě ani přes sjednanou výhradu vlastnictví trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák., protože se fakticky nejedná o dispozici odporující účelu svěření. Podle ní by mohlo být trestným činem ponechání si výtěžku z takto prodaného zboží. V této souvislosti však připomněla, že ohledně této okolnosti nebylo vedeno dokazování, a proto ani napadený rozsudek neobsahuje v tomto směru žádná skutková zjištění. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl dovolání obviněného K. J. a aby zrušil v neveřejném zasedání rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud především uvádí, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem, přičemž pachatel si takto svěřenou věc přisvojí, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, že pokud byla v bodě V. Rámcové kupní smlouvy sjednána výhrada vlastnického práva, nebyl obviněný oprávněn zboží prodat, a pokud tak učinil, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž za zpronevěřenou věc považovaly zboží, které obviněný měl v dispozici na základě uvedené smlouvy. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožnil a shledal, že je důvodná námitka obviněného, podle níž mohl se zbožím disponovat i tak, že ho prodal. Podle Nejvyššího soudu totiž prodej zboží dalšímu odběrateli nebyl nikterak v rozporu s účelem, za kterým bylo zboží obviněnému svěřeno na základě Rámcové kupní smlouvy. Tímto účelem bylo evidentně zpracování zboží válcovaných výrobků z nelegované oceli (rýhovaného plechu) a další prodej takto zpracovaných výrobků, což bylo zjevné i prodávající straně, a to zejména z toho, že šlo o opakované dodávky rýhovaného plechu obviněnému, když předchozí dodávky zboží byly obdobným způsobem zpracovány a výrobky z nich dále prodány, avšak také řádně zaplaceny. Přitom šlo o relativně velké množství zboží v poměrně krátké době. Prodávající strana měla zájem jen na tom, aby jí byla zaplacena kupní cena. Proto lze reálně usuzovat na to, že pokud by v souladu s vystavenými fakturami došlo k uhrazení kupní ceny, necítila by se prodávající strana nijak poškozena tím, že zboží bylo obviněným jako kupujícím dále prodáno ještě před zaplacením kupní ceny, a to přes výhradu vlastnického práva.

Klíčovou v této věci je problematika vlastnického práva k movité věci, která je v tomto případě řešena jak v občanském zákoníku, tak v obchodním zákoníku, přičemž Nejvyšší soud podotýká, že vztah těchto dvou kodexů je upraven v § 1 odst. 2 obch. zák. Podle tohoto ustanovení občanský zákoník jako předpis obecné povahy podpůrně upravuje vztahy neřešené obchodním zákoníkem.

Podle § 132 odst. 1 obč. zák. lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Jednou z těchto jiných skutečností upravených přímo občanským zákoníkem v ustanovení § 135b obč. zák. je nabytí vlastnického práva zpracováním, což je jeden ze způsobů originárního nabývání vlastnického práva. Zpracováním, tzv. specifikací, věci vznikne věc nová, k níž nabude vlastnické právo ten, koho jako vlastníka věci stanoví normy občanského zákoníka (§ 135b a § 135c obč. zák.) nebo se to mlčky předpokládá (zejména nabytí vlastnického práva k vyrobené věci tím, kdo ji vyrobil pro sebe výlučně z vlastního materiálu). Ustanovení § 135b odst. 2 obč. zák. se týká případů, kdy zpracovatel cizí věci nebyl v dobré víře, tj. bylo mu známo, že zpracovával věc, která mu nepatřila. Tomuto zpracovateli nevnikne vlastnické právo k nové zpracované věci. Pokud je navrácení do předešlého stavu možné nebo účelné, může vlastník věci, která byla zpracována, žádat o její vydání a navrácení do předešlého stavu. Není-li však navrácení do předešlého stavu možné nebo účelné, poměry upraví dohoda, nedojde-li k ní, rozhodne o vlastnictví a náhradě soud.

Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení § 445 obch. zák. Podle tohoto ustanovení strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 obch. zák., a nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z citovaného ustanovení ani z toho, co bylo mezi stranami Rámcové kupní smlouvy v bodě V. sjednáno, nevyplývá pro kupující stranu výslovný zákaz zboží dále prodat. S tím koresponduje ustanovení § 446 obch. zák., které připouští nabytí vlastnického práva i od nevlastníka, neboť stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud zjištěné jednání obviněného spočívalo v tom, že zpracoval a prodal zboží, které předtím koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než zaplatil jeho kupní cenu, nemohl se tím dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože nezpronevěřil toto zboží, tedy věc, která mu byla svěřena. Se zřetelem k tomu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud obviněný zpracoval a prodal zboží, které mu bylo svěřeno na základě Rámcové kupní smlouvy za účelem jeho dalšího prodeje, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva, nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Nemohlo tedy jít o zpronevěření věci, konkrétně dodaného zboží. Přichází ovšem v úvahu, aby jednání, jehož podstatou je to, že obviněný si ponechal výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno, bylo považováno za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. V takovém případě by však předmětem zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Svěřenou věcí je nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany. Jestliže ale pachatel zboží, které koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije např. k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopustí se zpronevěření tohoto zboží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).

Pro úvahu, že se uvedeného trestného činu dopustil tím, že zpronevěřil výtěžek získaný prodejem zpracovaného zboží, však zatím není dostatečný podklad v tom, jak byl skutek zjištěn a popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Je v něm sice vyjádřeno, že obviněnému bylo dodáno zboží, které zpracoval a prodal dalšímu, přestože je neuhradil, i když vlastnické právo k němu přechází až po úplném zaplacení kupní ceny. Toto zjištění vyjadřuje jen to, že obviněný zboží dále prodal, a to, že sám za zboží, které předtím získal jako kupující, nezaplatil kupní cenu. Uvedené zjištění nemá žádný vztah k otázce, zda obviněný dalším prodejem zboží skutečně získal do své dispozice peníze, což lze předpokládat, a které by bylo možno považovat za zpronevěřené proto, že je neodevzdal tomu, kdo mu zboží na podkladě kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva svěřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001). Jinak řečeno, skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, neobsahuje žádné zjištění v tom směru, že by obviněný zpronevěřil peníze, které do své dispozice získal prodejem zboží koupeného předtím s výhradou vlastnického práva. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě je tedy založen na zjištění skutku, který byl popsán tak, že nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry. Z těchto důvodů nemůže obstát výrok o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud k námitce obviněného týkající se absence jeho úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. podotýká, že úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poukazuje na to, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu je třeba se zabývat též finanční a majetkovou situací obviněného v rámci jeho podnikání. Obviněný mimo jiné i v hlavním líčení uvedl (č. l. 53 spisu), že po prodeji zpracovaného zboží obdržel od svých obchodních partnerů částku 40.000,- Kč a částku 80.000,- Kč. K těmto okolnostem jednání obviněného však nebylo dokazování dostatečně zaměřeno.

K výtce obviněného, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s principem subsidiarity trestněprávní represe, je nutno uvést, že za stávajícího stavu nelze učinit závěry ohledně trestnosti jednání obviněného, neboť skutková zjištění nejsou úplná, a proto za tohoto stavu nelze dovodit, že orgány činné v trestním řízení překročily princip ultima ratio .

Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je hlavní námitkou obviněného naplněn, a napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Protože je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). To znamená, že doplní dokazování výslechem obviněného, případně dalšími důkazy, k okolnosti, zda si obviněný ponechal výtěžek, získaný prodejem výrobků, které zpracoval z dodaného zboží. Po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodne.

Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku byť jen částečně důvodného dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek