7 Tdo 246/2013
Datum rozhodnutí: 26.03.2013
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1,2 písm. d) tr. zák.



7 Tdo 246/2013-33
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 3. 2013 o dovolání obviněného Ing. K. F. ,proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 39/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 15/2009 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. F. odmítá .

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 61 T 15/2009, byl obviněný Ing. K. F. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Za tento trestný čin a dále za trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 61 T 15/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 2 To 21/2011, byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na dva roky a šest měsíců. Kromě toho bylo výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. posoudil Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti DEGAS, s. r. o., se sídlem v Kroměříži, Hulínská 1802/1A, od počátku června 2008 do 6. 6. 2008 v sídle společnosti a dále v rodinném domě v K., pod pohrůžkou vypálení nebo zničení společnosti a pod pohrůžkou ublížení dětem a vnukům a za psychického nátlaku donutil J. H. jako jednatelku a společnici obchodní společnosti DEGAS, s. r. o., s padesátiprocentním obchodním podílem k tomu, že dne 5. 6. 2008 převedla z účtu společnosti vedeného u ČSOB, a. s., částku 13 milionů Kč a z účtu společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., částku 7 milionů Kč na soukromý účet obviněného vedený u České spořitelny, a. s., přičemž opakovaným vyhrožováním J. H., že přivodí různé problémy jí a újmu jejím dětem, ji donutil k podpisu smlouvy o smlouvě budoucí ohledně převodu jeho obchodního podílu na J. H. s tím, že minimálně do 10. 11. 2008 stále požadoval vyplacení další částky 20 milionů Kč a verbálně i fyzicky napadal J. H., které vyhrožoval zabitím, vyhozením z okna, podpálením sídla společnosti a tím, že dostane jejího syna do vězení, najme na děti a vnuky J. H. osoby, které jen čekají na jeho pokyn, podá na ni trestní oznámení, zařídí na společnost nucený konkurz a odprodej důležitých obchodních informací o společnosti konkurenci.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 To 39/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami uplatněnými v mezích dovolacího důvodu byly jednak námitka, podle které se soudy nezabývaly otázkou společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a jednak námitka, že trestní řízení a trestní právo má být nástrojem ultima ratio, tedy až krajním a posledním prostředkem ochrany práv . Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný uplatnil obsáhlé námitky směřující proti skutkovým zjištěním představujícím podklad výroku o vině a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se zakládá na námitkách, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci znovu poté, co jejich dřívější rozhodnutí byla ohledně trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1574/2011. Vada, kterou Nejvyšší soud vytkl ve vztahu k otázce právního posouzení skutku, byla nově učiněnými rozhodnutími soudů obou stupňů odstraněna.

V usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1574/2011, Nejvyšší soud podrobně vyložil, že dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nejsou námitky, jimiž je napadán skutkový základ rozhodnutí a způsob hodnocení důkazů soudy. Dále Nejvyšší soud v citovaném usnesení vysvětlil, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může zasáhnout jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy je nutno dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v citovaném usnesení jasně konstatoval, že jde-li o dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, jsou dovolacím důvodem jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Od tohoto výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemá Nejvyšší soud žádný důvod se odchýlit.

Vada předcházejících rozhodnutí soudů se týkala dokonané části trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a záležela v tom, že jeho zákonným znakům neodpovídalo zjištění, podle něhož obviněný donutil poškozenou k převedení peněžních prostředků na svůj účet za pomoci psychického nátlaku a výhrůžek . Tuto vadu soudy odstranily, neboť pod zákonné znaky dokonané části trestného činu podřadily zjištění, podle něhož obviněný dosáhl převedení peněžních prostředků na svůj účet pod pohrůžkou vypálení nebo zničení firmy a pod pohrůžkou ublížení dětem a vnukům , přičemž toto zjištění o konkrétních formách nátlaku, které odpovídají zákonným znakům trestného činu vydírání, soudy doplnily zjištěním, že k tomuto jednání obviněného docházelo v kontextu s jeho celkovým psychickým nátlakem na poškozenou. Takto konstruovaný výrok o vině obviněného již lze akceptovat, neboť skutek popsaný v novém výroku o vině plně koresponduje se zákonnými znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný ostatně v tomto ohledu nic nenamítal, a pokud uplatnil námitky v rámci zákonného dovolacího důvodu, zaměřil je na otázku materiální podmínky trestnosti činu a na otázku subsidiarity trestní represe. Tyto námitky ovšem evidentně nemají žádné opodstatnění.

Z toho, jak byl trestný čin definován v ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., vyplývá, že podmínkou trestnosti bylo nejen to, že jde o čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, ale zároveň i to, že jde o čin pro společnost nebezpečný. Nebezpečnost činu pro společnost tak vyjadřovala materiální stránku trestného činu. Obviněný v této spojitosti namítal, že jako společník obchodní společnosti měl nárok na svůj podíl. S tím lze v obecné rovině souhlasit, ale jinak je nepřijatelné, aby si obviněný tento nárok vynucoval vyděračským způsobem založeným na výhrůžkách, které jsou adresovány druhému společníku a které se týkají vypálení sídla společnosti, zabití či vyhození druhého společníka z okna, závažné újmy hrozící rodinným příslušníkům druhého společníka apod. Posuzovaný čin byl činem pro společnost nebezpečným ve smyslu materiální podmínky jeho trestnosti. Okolnost, že obviněný si tímto nepřípustným způsobem vynucoval nárok na obchodní podíl, který jinak obecně vzato byl oprávněný, soudy přiměřeně vyjádřily aplikací ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť skutek, který z hlediska formálních znaků odpovídal trestnému činu vydírání kvalifikovanému podle § 235 odst. 3 tr. zák., posoudily jen podle § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. Škoda, kterou obviněný způsobil dokonanou částí trestného činu (20 milionů Kč) a k jejímuž způsobení směřovala nedokonaná část trestného činu (dalších 20 milionů Kč), odpovídala škodě velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., § 235 odst. 3 tr. zák. Vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které vyjadřovalo materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, soudy posoudily uvedenou škodu jen jako značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák.

Subsidiarita trestní represe byla i za účinnosti trestního zákona, podle kterého byl skutek posouzen, jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídila aplikace trestního práva. Výrazem toho bylo i za účinnosti uvedeného zákona pojetí, podle kterého trestní represe byla krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru namítal, že v dané věci šlo jen o vyřizování rozporů spojených s vedením obchodní společnosti a že tyto spory spadají do oblasti práva obchodního a občanského. Tyto námitky očividně nemohou obstát, protože obviněný dalekosáhle překročil rámec soukromoprávních vztahů tím, že rozpory s poškozenou jako druhým společníkem v obchodní společnosti začal řešit jednáním, které nabylo vyloženě kriminální povahy, mělo násilný charakter, bylo založeno na velmi závažných výhrůžkách směřujících zejména proti životu a zdraví poškozené a proti jejím rodinným příslušníkům, nepřípustně zasahovalo do svobody rozhodování poškozené a bylo tak z hlediska zájmů společnosti jako celku nepřijatelným prostředkem nátlaku na vůli poškozené.

Z těchto důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině obviněného. Napadené usnesení, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, jsou jen opakováním obhajoby, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly. Tato zjištění vyplývají především ze svědecké výpovědi poškozené, zvláště pak z té výpovědi, kterou ve vztahu k dokonané části trestného činu složila při výslechu v hlavním líčení dne 19. 10. 2009. Pokud soudy poukázaly na to, že jde o výpověď nejpodrobnější, lze s tím souhlasit, neboť poškozená uceleně a bez podstatnějších rozporů jako svědkyně do detailů popsala okolnosti, za nichž nechala z účtů obchodní společnosti převést peněžní prostředky na účet obviněného. Jestliže soudy hodnotily tuto svědeckou výpověď poškozené jako věrohodnou, a to i s odkazem na její soulad s jinými byť jen nepřímými důkazy, nijak tím nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Za tohoto stavu rozhodně nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů byla v extrémním rozporu s důkazy, tj. v takovém rozporu, který jedině odůvodňuje případný zásah Nejvyššího soudu do těchto zjištění.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že výrazný časový odstup od vyhlášení napadeného usnesení souvisí s tím, že dovolání bylo podáno u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně dne 31. 12. 2012 a že věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 11. 3. 2013. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec