7 Tdo 246/2005
Datum rozhodnutí: 07.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 246/2005-I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. dubna 2005 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného R. M., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 To 18/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 39/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 To 18/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 16 T 39/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 16 T 39/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že dne 11. 12. 2002 kolem 7:30 hod. v P.,. ul. N. T., společně s dalším neztotožněným mužem jménem M. v kuchyni bytu M. pod pohrůžkou použití železa R. M., který v té době měl ruku za zády, přinutil J. M., aby si kleknul a zatímco R. M. ho hlídal, z obývacího pokoje muž M. vynášel elektroniku a další věci do chodby bytu, přičemž když se poškozenému podařilo vstát a snažil se klást odpor, muž jménem M. vystřídal M. v hlídání, přičemž poškozeného znovu strhl za krk a ruku na zem a pod pohrůžkou užití nože, zabití a znásilnění ho donutil zůstat sedět na zemi s hlavou mezi koleny a v mezidobí pokračoval v odcizování věcí R. M., který je vynášel z bytu do auta, čímž poškozenému takto odcizili mobilní telefon zn. Siemens, pánskou peněženku společně s 60,- Kč na hotovosti, přehrávač minidisku zn. Sony, AV reciever Technics, gramofon Technics, syntetizátor Yamaha, televizor Daewoo, reproduktor Wharfadale, CD přehrávač Grundig a dále osobní doklady a klíče, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši nejméně 16.037,- Kč a R. M. se tohoto jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., neboť dne 8. 6. 2001 byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 206/2000, mimo jiné i za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 12. 6. 2002 se zkušební dobou do 12. 6. 2006. Za to byl podle § 234 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 ½ roku se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.

K odvolání obvodní státní zástupkyně pod Prahu 6 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 To 18/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. toliko ve výroku o trestu a nově byl obviněnému podle § 234 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na 8 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje předně v tom, že daným jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák., protože z něj rozhodně nevyplývá přímý ani nepřímý úmysl jeho jednání. Dovozuje to z výpovědi poškozeného M., který uvedl, že obžalovaný evidentně nevěděl o co jde, po celou dobu neřekl ani slovo . Namítá rovněž, že celé jednání se uskutečnilo nezávisle na něm výlučně mezi poškozeným a M. , po celou dobu neměl ani tušení o celé záležitosti, pouze uvěřil M. , že poškozený má vůči němu dluh a nic nenasvědčovalo tomu, že by docházelo k páchání jakékoliv trestné činnosti. S poukazem na to, že u něj není dán úmysl spáchat trestný čin loupeže, považuje tuto okolnost za podstatnou a rozhodující pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., tj. zda skutečně došlo k podstatnému zvýšení společenské nebezpečnosti činu. Namítá, že i podle Ústavního soudu je nutno podmínky § 41 odst. 1 tr. zák. interpretovat značně restriktivně a užití institutu zvlášť nebezpečné recidivy přichází v úvahu ve zvlášť výjimečných případech, kdy se osoba opakovaně nepoučí z potrestání v rámci obvyklých trestních sazeb a opakovaně se dopouští jednání vyjmenovaných v § 41 odst. 2 tr. zák., za současného zhodnocení dalších hledisek jako doby uplynutí od posledního odsouzení, způsobu provedení činu, míře účasti pachatele, intenzity násilí, výší dřívějších trestů, délce jejich vykonání, jakož i osobnosti a poměrů pachatele a celkové délky v minulosti vykonaných trestů odnětí svobody. Soud by měl tedy institut zvlášť nebezpečné recidivy aplikovat až v případě zjevně nepoučitelného delikventa a za splnění všech shora uvedených podmínek, což ale neučinil a spokojil se s tím, že podle jeho názoru se podruhé dopustil úmyslného trestného činu, na který zákon stanoví horní hranici trestní sazby vyšší osmi let a byl odsouzen pro určitý druh trestné činnosti. Nezkoumal a neprověřoval ale okolnosti týkající se výkonu dřívějších trestů. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že vzhledem k obsahu dovolání je jen jeho část způsobilá k věcnému přezkoumání, ale ani tato část není způsobilá zvrátit správnost právního posouzení jednání obviněného. Jeho námitky ohledně nedostatku úmyslné formy zavinění nesporně vychází z jiného, než přisouzeného stavu věci a zjevně vybočuje z mezí dovolacího řízení, protože jde o hodnocení provedeného dokazování a snahu změnit skutkový stav věci. Již soud I. stupně věnoval odůvodnění zvlášť nebezpečné recidivy patřičnou pozornost, když konstatoval, že se trestného činu loupeže dopustil teprve půl roku po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 206/2000. Obviněný tak byl za tento trestný čin potrestán, když uložený trest alespoň zčásti vykonal. Tato krátkost doby uplynulé od jeho předchozího odsouzení za zvlášť závažný trestný čin, nepochybně podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání a je utvrzována tím, že v minulosti již byl pro takto kvalifikovaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. potrestán, a to v lednu 2000 (rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 45/1997). Obviněný má přitom již devět záznamů v rejstříku trestů, převážně za majetkovou trestnou činnost. Námitka obviněného o výjimečnosti aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy je proto v jeho případě neopodstatněná, když naopak uvedené skutečnosti svědčí o nízké efektivitě všech jeho předchozích trestních postihů a o nutnosti zvýšené míry ochrany společnosti do budoucna. Podmínky zvlášť nebezpečné recidivy byly proto u obviněného nesporně naplněny i po stránce materiální. Námitka obviněného o nízké míře jeho účasti na daném jednání byla uplatněna v zřejmém rozporu s popisem skutku a navíc je zohlednitelná v rámci jiné fáze trestního procesu při posuzování přiměřenosti trestního postihu spolupachatelů. Nelze k ní proto přihlížet, i kdyby byla formálně pokryta dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud, když neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil, že dovolání je důvodné.

Obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky o neprokázání úmyslné formy zavinění a tedy nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a také námitka o nenaplnění materiální podmínky nutné pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. upravujícího posuzování pachatele trestného činu jako zvlášť nebezpečného recidivistu.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem k zmocnění se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžka bezprostředním násilím, tj. násilím, které bude vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, je zpravidla vyjádřena slovně, ale stačí i konkludentní jednání, např. obestoupení napadeného, napřahování k úderu, a podobně, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí bude uskutečněno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných pachatelů užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, resp. jeden z pachatelů vykonává násilí a druhý toho využije a zmocní se věci.

Z uvedeného vyplývá, že pokud podle skutkového zjištění soudu I. stupně jednání proběhlo tak, že dosud neztotožněný spolupachatel pod pohrůžkou použití železa (poškozený pod tím usoudil, že mají u sebe zbraň) R. M., který měl v té době ruku za zády, přinutil poškozeného aby si kleknul a zatímco R. M. ho hlídal, vynášel spolupachatel elektroniku a další věci do chodby bytu, a když se poškozený snažil klást odpor, spolupachatel vystřídal R. M. v hlídání, přičemž poškozeného znovu strhl za krk a ruku na zem a pod pohrůžkou užití nože, zabití a znásilnění ho donutil zůstat sedět na zemi s hlavou mezi koleny, když současně pokračoval v odnášení věcí z bytu do auta R. M., je nepochybné, že R. M. naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. i po subjektivní stránce.

Obviněnému bylo jednoznačně zřejmé, že jeho spolupachatel užil pohrůžky bezprostředního násilí a následně i přímého násilí s cílem, aby jim poškozený nemohl zabránit v zmocnění se předmětných věcí. Toto jednání spolupachatele probíhalo v bezprostřední přítomnosti obviněného a skutečnost, že násilí přímo neužil i obviněný R. M. je zcela bez významu. Podstatné je, že pohrůžka bezprostředním násilím a následně přímé fyzické násilí užité spolupachatelem, bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a mělo předně zamezit a následně překonat jeho odpor, aby se tak mohli zmocnit předmětných věcí poškozeného.

Soud I. stupně považoval obhajobu obviněného, že poškozený dlužil jeho spolupachateli ( M.) peníze, za vyvrácenou. I v případě, že by tomu tak bylo, jak obviněný tvrdí v dovolání, nemá tato okolnost z hlediska právního posouzení skutku žádný význam. Jak již totiž bylo výše uvedeno, vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí, naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Totéž platí i v případě, že se pachatel takovýmto jednáním zmocní cizí věci jako protihodnoty za svoji pohledávku. Protože se obviněný takovéhoto jednání se spolupachatelem dopustil, naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. i po subjektivní stránce a nic na tom nemůže změnit ani výpověď poškozeného, že obviněný evidentně nevěděl o co jde, po celou dobu neřekl ani slovo .

Z jednání obviněného je tedy zřejmé, že se chtěl za užití pohrůžky násilí a následně užití přímého násilí zmocnit věcí poškozeného a jednal proto v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Ohledně této dovolací námitky proto důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl.

Jiná situace je ale ohledně námitky týkající se naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Soud I. stupně použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. odůvodnil toliko tím, že obviněný již byl odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a tato okolnost je závažná zvlášť vzhledem k tomu, že se trestného činu dopustil pouze půl roku poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud k tomu pouze dodal, že obviněný byl navíc odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody již rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 3. 1998, který vykonal dne 27. 1. 2000 a také toto odsouzení by bylo důvodem pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.

Z uvedených zjištění je nesporné, že obviněný po formální stránce podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. naplnil. Naplnění formálních znaků tohoto zákonného ustanovení ale samo o sobě nestačí a je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tj. intenzitu s jakou byly pachatelem naplněny (shodně rozh. č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Uvádí-li se v § 41 odst. 1 tr. zák. jako rozhodné kriterium délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, tato u obviněného činí 1 rok a 4 měsíce, jak to nepřímo vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tento výslovně zmiňuje pouze spáchání trestné činnosti, která je předmětem v této trestní věci, již půl roku po podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu uloženého mj. za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (Okresní soud Hradec Králové, rozsudek ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 6 T 206/2000), a to ve zkušební době podmíněného propuštění. Z tohoto hlediska lze ale toliko vyslovit názor, že tyto skutečnosti nasvědčují naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Nutno však zdůraznit, že tyto skutečnosti zdaleka nevyčerpávají všechny hlediska rozhodná pro naplnění této materiální podmínky (též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 165/2005).

Obdobnou situaci řešil také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, kde šlo o pachatele, který se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy běžné kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb. Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Institut zvlášť nebezpečné recidivy je mimořádným institutem a již jen z tohoto důvodu je třeba postupovat při jeho aplikaci velmi opatrně a jeho podmínky je nutno interpretovat restriktivně. V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou.

Současně Ústavní soud uvedl kriteria rozhodná pro komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to povahu dříve a nyní spáchaných trestných činů, k nimž je vztahována recidiva, počet, druh a výše dřívějších odsouzení a uložených trestů, celkovou délku v minulosti vykonaných trestů a délku intervalu mezi jejich výkonem, osobnost obviněného, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk, apod.

V trestní věci obviněného R. M. se ale soudy obou stupňů z tohoto komplexního pohledu, tj. při zhodnocení všech výše uvedených kriterií, při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. nezabývaly a obviněný to opodstatněně namítá v podaném dovolání. V protokolu o hlavním líčení je sice uvedeno, že podle § 213 odst. 1 tr. ř. byly v rámci dokazování přečteny výše uvedené trestní spisy o předchozím odsouzení obviněného, ale není vůbec zřejmé, co z těchto trestních spisů bylo jako důkaz provedeno a jaký důkazní podklad pro své rozhodnutí o použití § 41 odst. 1 tr. zák. soud vlastně měl. Předmětné trestní spisy nebyly také předloženy Nejvyššímu soudu s dovoláním a ani trestní spis v této trestní věci neobsahuje konečná pravomocná soudní rozhodnutí v předchozích trestních věcech.

Nejvyšší soud v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzuje správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Úkolem Nejvyššího soudu je tedy posuzovat správnost aplikace ustanovení hmotného práva na skutková zjištění učiněná ve věci soudem I. stupně, která byla případně doplněna soudem odvolacím. Nejvyšší soud ale nemůže až v řízení o dovolání sám provádět dokazování a činit skutková zjištění, která soudy nižších stupňů ve věci neučinily a takto, až v řízení o mimořádném opravném prostředku, zjištěné skutečnosti posuzovat z hlediska hmotného práva a sám ve věci rozhodnout. Tím by nejen nahrazoval činnost soudů nižších stupňů, ale vzhledem k absenci nezbytně nutných skutkových zjištění a jím odpovídajícího odůvodnění, by v podstatě podroboval přezkumu z těchto důvodů nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí.

Protože soudy potřebná zjištění k použití § 41 odst. 1 tr. zák. neučinily, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když shledal, že uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru námitkami obviněného naplněn.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš