7 Tdo 241/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.



7 Tdo 241/2011-13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 3. 2011, konaném v řízení o dovolání, které podal náměstek nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 114/2010, t a k t o :

Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, se věc p o s t u p u j e k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam.

Odůvodnění:

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal u Okresního soudu v Liberci návrh na potrestání obviněného R. P. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.).

Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010, byla věc podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 171 odst. 1 tr. ř. postoupena Městskému úřadu ve Frýdlantu. Podle Okresního soudu v Liberci nešlo o trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek.

Stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Spis byl dne 16. 2. 2011 předložen Nejvyššímu soudu s dovoláním označeným jako dovolání státního zástupce . Dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Liberci dne 14. 12. 2010, tj. jinak v zákonné lhůtě. Bylo podáno v neprospěch obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, tj. proti rozhodnutí, proti kterému to je jinak přípustné. S odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. bylo v dovolání navrhováno, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci. Dovolání v zastoupení nejvyšší státní zástupkyně podepsal náměstek nejvyšší státní zástupkyně.

Senát Nejvyššího soudu, jemuž podle rozvrhu práce připadlo rozhodnutí o podaném dovolání, shledal, že dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou. Vycházel z ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., které za oprávněnou osobu výslovně označuje jen nejvyššího státního zástupce a nepřipouští, aby dovolání podal jiný státní zástupce, byť by byl náměstkem nejvyššího státního zástupce. Tento právní názor však je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu.

Např. v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 986/2010, 11 Tdo 22/2011 a dalších senáty Nejvyššího soudu považovaly dovolání, které ve skutečnosti podal náměstek nejvyšší státní zástupkyně, za dovolání podané oprávněnou osobou. To bylo v odůvodnění citovaných usnesení pouze povšechně konstatováno, aniž bylo vůbec zaznamenáno, že dovolání nepodepsala nejvyšší státní zástupkyně, ale v zastoupení její náměstek, a aniž bylo vysvětleno, z jakých důvodů je přesto takové dovolání považováno za dovolání podané oprávněnou osobou. V tomto ohledu chybí v citovaných usneseních jakákoli argumentace.

Senát, jemuž připadlo rozhodnout o dovolání podaném ve věci obviněného R. P. , se nemohl ztotožnit s právním názorem, že dovolání podané náměstkem nejvyššího státního zástupce je dovoláním podaným oprávněnou osobou. K tomuto závěru byl veden následujícími důvody.

Osobami oprávněnými podat dovolání jsou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. nejvyšší státní zástupce a podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný.

Z ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že jediným státním zástupcem, který je oprávněn podat dovolání, je nejvyšší státní zástupce. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že nejvyšší státní zástupce může místo sebe nebo za sebe nechat podat dovolání jiného státního zástupce. Právo podat dovolání je v ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. konstruováno jako výlučné osobní procesní právo nejvyššího státního zástupce, který ho nemůže přenést na nikoho dalšího, protože mu to zákon neumožňuje (k tomu viz Šámal P. a kol. Trestní řád, komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Nakladatelství C. H. Beck Praha 2008, str. 2126). Tento závěr je podporován tím, že pokud jde o účast ve veřejném zasedání konaném o dovolání, ustanovení § 265r odst. 2 tr. ř. stanoví, že účast státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání je povinná. Trestní řád tedy jasně rozlišuje nejvyššího státního zástupce jako osobu oprávněnou podat dovolání a státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství jako osobu, která se účastní veřejného zasedání. Toto rozlišení spočívá v tom, že podat dovolání může jedině nejvyšší státní zástupce, avšak zúčastnit se veřejného zasedání může kterýkoli státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Trestní řád na jedné straně vyžaduje, aby dovolání podal nejvyšší státní zástupce, avšak na druhé straně umožňuje, aby se veřejného zasedání konaného o dovolání zúčastnil jiný státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Je tu tedy zákonné zmocnění jiného státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k tomu, aby se zúčastnil veřejného zasedání. Ve vztahu k samotnému podání dovolání ovšem takové zmocnění není.

V uvažovaném ohledu jde o určitou obdobu s tím, jak je v ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. vymezeno oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. V tomto ustanovení je uvedené oprávnění rovněž svěřeno jedině nejvyššímu státnímu zástupci jako jeho výlučné osobní procesní právo. Ani toto právo nemůže nejvyšší státní zástupce přenést na nikoho dalšího, protože to zákon neumožňuje. Jinak tomu ale je, pokud jde o úkony směřující k získání podkladů pro uvedené rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Tyto úkony, které spočívají ve vyžadování spisů, dokumentů, materiálů a zpráv od nižších státních zastupitelství a v provádění prověrek, může podle § 174a odst. 2 tr. ř. činit státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Trestní řád tak evidentně rozlišuje nejvyššího státního zástupce jako osobu oprávněnou rušit pravomocná usnesení nižších státních zástupců a státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jako osobu oprávněnou zajišťovat podklady pro zmíněné rozhodnutí. Také zde je podstatou rozlišení to, že rušit pravomocná rozhodnutí nižších státních zástupců může jedině nejvyšší státní zástupce, zatímco zajišťovat podklady pro takové rozhodnutí může kterýkoli státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Rovněž v tomto ohledu tu je zákonné zmocnění jiného státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu, aby prováděl úkony podle § 174a odst. 2 tr. ř., avšak ve vztahu k samotnému rozhodnutí podle § 174a odst. 1 tr. ř. takové zmocnění není.

Pokud jsou v trestním řádu zakotvena výlučná osobní procesní práva nejvyššího státního zástupce, z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by těmito právy byl nadán také náměstek nejvyššího státního zástupce. Z hlediska trestního řádu nejsou s postavením náměstka nejvyššího státního zástupce spojena žádná zvláštní procesní práva nad rámec práv, která trestní řád jinak přiznává kterémukoli státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství nenáleží podle trestního řádu právo podat dovolání, a to ani z toho titulu, že je zároveň náměstkem nejvyššího státního zástupce.

Právo podat dovolání nemá náměstek nejvyššího státního zástupce ani podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 23 odst. 1 zákona o státním zastupitelství státní zástupce výkonem své funkce zajišťuje působnost státního zastupitelství a jím provedené úkony jsou považovány za úkony státního zastupitelství. Citované ustanovení by umožňovalo státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství podat dovolání za předpokladu, že by právo podat dovolání mělo Nejvyšší státní zastupitelství. Tak tomu ovšem z hlediska ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. není. Nic na tom nemění okolnost, že jde o státního zástupce, který je zároveň ve funkci náměstka nejvyššího státního zástupce.

Zákon o státním zastupitelství nemá žádné ustanovení, které by bylo možné interpretovat jako zákonné zmocnění náměstka nejvyššího státního zástupce k úkonům, k nimž je jinak oprávněn nejvyšší státní zástupce. Podle § 8 odst. 1 písm. a) cit. zákona je nejvyšší státní zástupce vedoucím státním zástupcem, který stojí v čele Nejvyššího státního zastupitelství. Podle § 8 odst. 2 cit. zákona vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.

Oprávnění nejvyššího státního zástupce jsou vymezena především v § 12 odst. 1 až 7 zákona o státním zastupitelství. Mezi těmito oprávněními není výslovně zmíněno oprávnění podávat dovolání, avšak toto oprávnění lze zahrnout pod ustanovení § 12 odst. 5 cit. zákona, podle něhož nejvyššímu státnímu zástupci přísluší vykonávat další oprávnění, která s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje tento zákon nebo zvláštní právní předpisy . Oprávnění podávat dovolání tu má charakter oprávnění, které s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje zvláštní právní předpis, a to zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 12 zákona o státním zastupitelství však neobsahuje žádné zákonné zmocnění, na jehož podkladě by byl náměstek nejvyššího státního zástupce oprávněn podat dovolání.

Jinak je náměstek nejvyššího státního zástupce také orgánem správy Nejvyššího státního zastupitelství (§ 13b odst. 2 zákona o státním zastupitelství), avšak tuto správu vykonává v rozsahu určeném nejvyšším státním zástupcem (§ 13c odst. 4 cit. zákona).

Celkově lze postavení náměstka nejvyššího státního zástupce při zastupování nejvyššího státního zástupce z hlediska zákona o státním zastupitelství charakterizovat tak, že tento zákon mu v žádném ustanovení nedává zmocnění k jakýmkoli úkonům, které je jinak oprávněn činit nejvyšší státní zástupce, a že je vždy závislý na tom, jak toto zastupování stanoví nejvyšší státní zástupce.

Pokud z ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že nejvyššího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci, je třeba zdůraznit, že v žádném případě nejde o zákonné zmocnění náměstka nejvyššího státního zástupce k úkonům, které jinak příslušní nejvyššímu státnímu zástupci. Citované ustanovení totiž váže postavení náměstka, resp. náměstků nejvyššího státního zástupce při zastupování nejvyššího státního zástupce na to, jak to nejvyšší státní zástupce sám stanoví. Obsah zastupování tu není stanoven zákonem, ale rozhodnutím či jiným aktem nejvyššího státního zástupce. Jestliže trestní řád jako zvláštní zákon vymezuje nějaké oprávnění nejvyššího státního zástupce tak, že jde o jeho výlučné osobní procesní právo, pak to znamená, že nejvyšší státní zástupce nemůže z vlastní vůle přenést toto oprávnění na nikoho dalšího, a to ani na svého náměstka. Náměstek nejvyššího státního zástupce by mohl přikročit k výkonu takového oprávnění jedině za předpokladu, že by ho k tomu zmocňoval zákon. Na podkladě toho, že ho k tomu zmocní nejvyšší státní zástupce podle § 8 odst. 2 cit. zákona, náměstek nejvyššího státního zástupce uvedená oprávnění vykonávat nemůže.

Z těchto důvodů náměstek nejvyšší státní zástupkyně nebyl oprávněn podat dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci a jeho dovolání by mělo být podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto jako dovolání podané neoprávněnou osobou.

Senát, jemuž připadlo o tomto dovolání rozhodnout, zároveň nabyl přesvědčení, že pokud by dovolání akceptoval jako dovolání podané oprávněnou osobou, kolidovalo by to s ústavně zaručeným základním právem obviněného na to, aby státní moc byla vůči němu uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a se základním právem na to, že nesmí být stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Naznačený postup by také byl obtížně slučitelný s principy demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nelze pominout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který pokud je mu vyhověno, vede k závažnému zásahu do poměrů založených pravomocným soudním rozhodnutím. Tento charakter dovolání se projevuje mimo jiné i tím, že je taxativně omezen okruh osob oprávněných k jeho podání. Má-li být pravomocné rozhodnutí napadeno subjektem vystupujícím jménem státu, lze za tento subjekt ve shodě se zněním ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. považovat jedině nejvyššího státního zástupce osobně a není možné přiznávat postavení oprávněné osoby komukoli dalšímu. Je tudíž namístě trvat na tom, aby výklad uvedeného ustanovení byl restriktivní a aby vylučoval možnost, že dovolání bude podáváno jinými osobami, byť by šlo o náměstky nejvyššího státního zástupce. Agenda dovolání se týká pravomocných rozhodnutí, ve vztahu k nimž je třeba přistupovat z takové pozice, že prioritou je zachování právní jistoty a že možnost změny vyplývá jen z jasně předvídatelných podmínek, mezi které náleží také jednoznačné určení osoby oprávněné přivodit svým opravným prostředkem změnu rozhodnutí.

Jde sice o právní názor o procesním právu, což jinak zásadně není důvodem pro postoupení věci velkému senátu, avšak senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Senát vzal v tomto směru v úvahu, že pokud je spornou právní otázkou to, kdo je osobou oprávněnou podat dovolání, má to mimořádný význam jak pro strany trestního řízení, tak pro jednotnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu.

Proto senát rozhodl postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích).

Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 9. března 2011

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec