7 Tdo 24/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1,2 tr. zákoník



7 Tdo 24/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2013 o dovolání obviněného J. J,. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 68 To 244/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 138/2011 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 1 T 138/2011, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že podle § 81 odst. l tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na tři léta. Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Přerově v podstatě v tom, že obviněný dne 23. 10. 2010 okolo 12,00 hodin v obci H. S., okr. P., v místě zvaném Z. H. v honitbě Mysliveckého sdružení M. J. při střelbě ze své legálně držené kulobrokové kozlice na zvěř nijak nevzal ohled na rovinatý charakter terénu, své výhledové poměry a skutečnost, že v trajektorii letu jeho střely mohou stát další lidé, neboť zde probíhala sklizeň kukuřice, v důsledku toho za situace, kdy minul jím lovenou zvěř, zasáhl poškozeného P. D. a způsobil mu průstřel pravého bérce s tříštivou ztrátovou zlomeninou holenní a lýtkové kosti, s devastací kůže, podkoží a svaloviny bérce a s poškozením nervů zásobujících končetinu a dále šokový stav a plicní nedostatečnost. Podle dalších zjištění Okresního soudu v Přerově obviněný porušil povinnost zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní a střelivem stanovenou v § 29 odst. l písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a zákaz lovu zvěře na honebním pozemku, na kterém současně probíhá sklizeň zemědělských plodin, stanovený v § 45 odst. l písm. r) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody a poškozený P. D. proti jeho se týkajícímu výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 68 To 244/2012. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Přerově podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle 82 odst. l tr. zákoníku na tři roky, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně na tři roky. Odvolání obviněného a odvolání poškozeného byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Projevil nesouhlas s tím, že výrok o vině zůstal nezměněn. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že soudy obou stupňů zásadně pochybily, když na základě zjištěného skutkového stavu skutek nesprávně právně posoudily, a to jako skutek naplňující skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku . Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil rozsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, a proti rozsahu provedeného dokazování. Z těchto pozic brojil konkrétně proti zjištění, že byl osobou, z jejíž zbraně vyšel výstřel, který zasáhl poškozeného. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci pouze z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky musí zákonnému dovolacímu důvodu odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze v části, v níž uvedl, že soudy pochybily, když na základě zjištěného skutkového stavu posoudily skutek jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jen tato část dovolání je totiž formulována tak, že v něm je námitka nesprávného právního posouzení skutku vztahována ke skutkovému stavu zjištěnému soudy. Jde však o námitku vznesenou zcela paušálně a bez jakékoli bližší konkretizace v tom směru, o kterém nebo o kterých ze zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se obviněný domnívá, že nebyly naplněny skutkem zjištěným soudy a popsaným ve výroku o vině. Za tohoto stavu se nemůže Nejvyšší soud vypořádat se zmíněnou částí dovolání obviněného jinak než rovněž obecným konstatováním, že tento skutek evidentně vykazuje znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to z důvodů, které vyložily soudy obou stupňů ve svých rozsudcích.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu prostředkem k tomu, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu. Tato zjištění mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, které soudy zhodnotily logickým a přesvědčivě vysvětleným způsobem, aniž se při tom dopustily nějaké deformace důkazů nebo jiného vybočení z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Skutkové námitky obviněného se odvíjely od okolnosti, že na místě bylo více členů mysliveckého sdružení, kteří u sebe měli zbraň. Obviněný v této souvislosti uvedl, že policie odebrala zbraň pouze jemu, aniž se zajímala o zbraně ostatních, dále zdůraznil, že nebyla nalezena střela ani nábojnice, a zvláště pak poukázal na to, že nebyla provedena balistická expertíza. Z toho obviněný vyvozoval možnost, že poškozený byl zasažen výstřelem jiné z přítomných osob (tj. jiné osoby, než je obviněný). V tom, co obviněný vytkl, je sice možno spatřovat určitý deficit provedeného dokazování, avšak na druhé straně nelze pominout, že ostatní důkazy jasně a bez důvodných pochybností svědčí o tom, že poškozený byl zasažen výstřelem obviněného. Především tu je jednoznačná svědecká výpověď poškozeného, který detailně a bez podstatnějších rozporů uvedl, v jakém vzájemném postavení a na jakou vzdálenost se ocitl vůči obviněnému, a popsal jednání obviněného poté, co z kukuřice vyběhla zvěř. Z této výpovědi je evidentní, že obviněný na běžící zvěř (divoké prase) zamířil a vystřelil za situace, kdy se zvěř ocitla v prostoru mezi ním a poškozeným, a že jeho střela se minula cílem a zasáhla poškozeného. Významnou okolností vyplývající ze svědecké výpovědi poškozeného je také to, že obviněného viděl a dokonce mu adresoval pozdravné gesto, když ho spatřil, a že i obviněný viděl poškozeného. Ze svědecké výpovědi poškozeného je zřejmé, že poté, co z kukuřice vyběhla zvěř, padl jen jeden výstřel. Tuto okolnost potvrdili i další svědci, kteří byli na místě přítomni a byli s to se v tomto směru vyjádřit. Žádný důkaz ani náznakem neukazuje na to, že by v rozhodnou dobu padl ještě nějaký další výstřel, a že by tu byla reálná možnost výstřelu pocházejícího od jiné osoby než obviněného. Věc dokresluje zjištění, že v době po činu obviněný navštívil poškozeného a vyjadřoval se způsobem, z něhož bylo zřejmé, že byl pachatelem, a že za obviněného jeho syn vyjádřil omluvu manželce poškozeného.

To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec