7 Tdo 238/2009
Datum rozhodnutí: 01.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 238/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 4. 2009 o dovolání obviněného Mgr. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 To 272/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 25/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 25 T 25/2007, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a dále za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 13/2007, podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 57a odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu pobytu na území hlavního města P. na pět let, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 4 T 13/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 61 To 413/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo psychiatrické ústavní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 8 To 272/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen ve výroku o trestu a obviněnému byl podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na pět let, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 4 T 13/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 61 To 413/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí. Jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 nedotčen.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že jeho jednání nepřekročilo rámec ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu uplatnil řadu výhrad proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti postupu řízení, v němž byl podle vlastního přesvědčení zkrácen na svých právech. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že pokud se opírá o námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 11. 2006 kolem 10,00 hodin v P., v P. F. navštívil poškozenou M. B. v prodejně klenotů, kde pracovala, a slovním výrokem M., stejně budeš moje tak jako tak, stejně toho amanta zabiju u ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví jejího přítele J. G., který se později stal jejím manželem, a zároveň způsobil zhoršení jejího psychického stavu do té míry, že byla nucena vyhledat lékařskou pomoc, přičemž její stav si vyžádal pracovní neschopnost od 4. 11. 2006 do 7. 12. 2006.

Tato zjištění uvedená ve výroku o vině byla podrobněji rozvedena v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 v tom smyslu, že v důsledku jednání obviněného se u poškozené prohloubily strach, úzkost, insomnie (nespavost), nechutenství, apatie a rezignace, vymizely u ní radost ze života a schopnost mít pozitivní emoce s tím, že poškozená sama nevidí žádné východisko a žádnou perspektivu, není schopna odolávat nátlakům obviněného a je na pokraji sebevraždy. Podle těchto zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 se obviněná dlouhodobě léčí na psychiatrii a trpí tak závažnou poruchou duševního zdraví, že jí to brání ve výkonu povolání a ve vedení klidného a plnohodnotného soukromého života včetně založení rodiny a odkladu těhotenství. Z dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 blíže vyložených v odůvodnění rozsudku vyplývá, že poškozená byla dlouhodobě (minimálně od konce roku 2003) vystavena jednání obviněného, který se s ní snažil navázat důvěrný vztah a vnucoval se jí jako životní partner, ačkoli mu dala jasně najevo, že si to nepřeje, neustále ji vyhledával, kontaktoval, působil na ni v tom smyslu, že jsou si souzeni, že jen s ním může být šťastná, že její vztah s jiným mužem je odsouzen ke krachu apod. Obvodní soud pro Prahu 3 v rámci těchto zjištění zdůraznil také to, že obviněný se činu dopustil následujícího dne poté, co byl dne 3. 11. 2006 ve věci tohoto soudu sp. zn. 15 T 104/2006 propuštěn z vazby po vyhlášení rozsudku, jímž byl uznán vinným dvěma trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., které spáchal obdobným jednáním proti poškozené M. B. jednak v době od konce prosince 2003 do 17. 4. 2004, jednak dne 9. 5. 2006 a za které mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na dvanáct měsíců se zkušební dobou stanovenou na tři roky, přičemž mu byla uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou. V tomto kontextu byla porucha duševního zdraví poškozené v podobě, která nabyla v důsledku nyní posuzovaného jednání obviněného, kvalifikována jako těžká újma na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Důvodnost obavy poškozené o život a zdraví J. G., v době posuzovaného činu jejího přítele a později manžela, se podle Obvodního soudu pro Prahu 3 potvrdila tím, že obviněný dne 14. 11. 2006 J. G. skutečně napadl fyzickým útokem, který se stal důvodem odsouzení obviněného pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 13/2007. Ohledně duševního stavu obviněného bylo zjištěno, že je psychopaticky nevyrovnanou osobou s rysy rigidity, paranoidity, agresivity, zarputilosti a nekritičnosti a že trpí bludem, kterým je svérázná porucha obsahové stránky myšlení, s tím, že blud nelze korigovat a že jde o blud erotomanický s přítomností paranoidity až do rozvoje kverulačního bludu. Pro úplnost lze dodat, že Obvodní soud pro Prahu 3 dospěl k závěru, že v důsledku uvedené duševní poruchy se u obviněného jedná o zmenšenou příčetnost.

Námitka, že jednání obviněného nepřekročilo rámec ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně, evidentně nemůže obstát. Nutná obrana podle § 13 tr. zák. je okolností vylučující trestnost činu. Podle uvedeného ustanovení je základní podmínkou nutné obrany to, že někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V posuzovaném případě obviněný nejednal za situace, v níž by byl vystaven nějakému přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku a v níž by takový útok odvracel. Obviněný se za poškozenou dostavil sám z vlastní iniciativy, a aniž by mu ze strany poškozené či jiné osoby hrozilo cokoli, co by mohlo být považováno za útok na zájem chráněný trestním zákonem, sám poškozenou atakoval svým slovním projevem. V dané věci vůbec nejde o to, zda obviněný překročil nebo dodržel meze nutné obrany, neboť jeho jednání žádnou obranou proti nějakému útoku již ze své podstaty nebylo. Je tudíž jasné, že trestnost posuzovaného činu nemohla být vyloučena ustanovením § 13 tr. zák. o nutné obraně.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 3 a z kterého v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Kromě toho, že šlo u nutnou obranu, obviněný neuplatnil žádnou další námitku v tom smyslu, že by skutkový stav, tak jak ho zjistily oba soudy, nenaplňoval znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo odvolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky, které obviněný založil na tvrzení, že se proti poškozené žádného jednání nedopustil, tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.

S ohledem na zásady, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která v napadeném rozsudku akceptoval i Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Přímým důkazem byla svědecká výpověď poškozené, jejíž věrohodnost soudy ověřily poměrně širokým okruhem dalších důkazů, třebaže se jednalo o nepřímé důkazy. Těmito důkazy byly zejména výpovědi svědků z řad osob, které s poškozenou přicházely do styku a měly tak byť jen zprostředkované poznatky o tom, jakému jednání ze strany obviněného byla vystavena. Věrohodnost svědecké výpovědi poškozené byla ověřena také výsledky, které přineslo znalecké zkoumání jejího zdravotního stavu. Soudy zhodnotily všechny důkazy logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, přičemž své hodnotící úvahy vysvětlily přehledně, srozumitelně, jasně a také ověřitelně. Soudy náležitě zdůvodnily i to, proč považovaly provedené důkazy za dostatečné a proč nevyhověly návrhům obviněného na jejich doplnění. Z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy nijak nevybočily. To, že obviněný se s hodnocením důkazů, jak ho provedly soudy, neztotožňuje a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se postupu řízení. V tomto ohledu je třeba jen poukázat na to, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení h m o t n é h o práva (trestního zákona) a že pod něj nespadají námitky ohledně dodržení předpisů p r o c e s n í h o práva (trestního řádu). Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami dále nezabýval.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec