7 Tdo 237/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 237/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. března 2007 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 90/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/98 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 31 T 6/98, byl obviněný R. K. uznán v bodech ad 1. 7. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen za tento trestný čin i za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 31 T 6/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 To 76/2005, podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 31 T 6/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 To 76/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, investiční a inženýrská činnost, stavitelství a výroba upomínkových předmětů, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl tímto rozsudkem obviněný R. K. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 1998, sp. zn. 2 KZv 40/98, pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 90/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání proti odsuzující části rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný především namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže přisvědčil argumentaci státního zástupce, že trestná činnost obviněného byla prokázána, byť měla být kvalifikována jako pokračující trestný čin podvodu. Podle obviněného neexistují žádné důkazy, které by potvrzovaly tuto kvalifikaci skutku. Domnívá se, že obžaloba neobsahuje skutky, které by byly kvalifikovány jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák. č. 265/2001 Sb. Podle obviněného dále odvolací soud nereagoval na to, že soud prvního stupně se důsledně nezabýval jeho pokynem v rozsudku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 To 76/2005, a nezkoumal okolnosti vyplývající z obsahu uzavřených smluv se zájemci o byty a nevyhodnotil smlouvy o budoucích smlouvách o převodu vlastnictví k bytům. Zálohy na výstavbu konkrétních bytů byly přesně účelově určeny a pod touto podmínkou byly také obviněnému svěřeny. Dále namítl, že svědek Ing. arch. J. J., který byl odpovědným zástupcem společnosti D., s. r. o., pro hlavní podnikatelskou činnost, vypovídal nepravdivě a přesto se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opírá o zcela nedůvěryhodnou výpověď tohoto svědka. Posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je podle názoru obviněného nesprávné, protože Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 31 T 6/98 jej zprostil obžaloby v bodě 9/ v případě výstavby bytů, bez dalšího dokazování překvalifikoval jeho jednání na trestný čin zpronevěry. Přitom se soud prvního stupně podle jeho názoru nevypořádal s otázkou osudu finančních prostředků vybraných na zálohách od zájemců o byty.

Dále poukázal na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že společností D., s. r. o., byly provedeny jisté kroky k provedení výstavby bytů. Podle obviněného soud prvního stupně nezohlednil ani to, že přijaté zálohy od Ing. M. P. a MUDr. D. P. byly stejně jako zálohy přijaté od zájemců o byty vypořádány, když tito poškození souhlasili s převzetím pohledávky společnosti D., s. r. o. Obviněný také vznesl řadu skutkových námitek týkajících se složených záloh od zájemců o byty. Na základě těchto skutkových námitek obviněný nepovažuje použitou právní kvalifikaci za správnou. Stejně tak nepovažuje za správný názor Vrchního soudu v Olomouci v případě jednání popsaného pod bodem B/1 a B/2 jeho rozsudku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 To 76/2005, přičemž odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 90/2006 a zejména na výpovědi svědků D. B., Ing. D. S. a výpovědi dalších svědků. Namítl také, že nebyl vyslechnut jako svědek pan J. a že znalecký posudek P. P. vykazuje několik nedostatků proto, že při vypracování znalec vycházel z dokladů, které mu byly předloženy vyšetřovatelem.

Obviněný dovolání doplnil a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl vydán bez ohledu na nepřiměřenou dobu trestního řízení, když od doby sdělení obvinění uplynulo téměř deset let, v průběhu trestního stíhání vykonal vazbu v trvání dvou let a v současné době žije řádným životem. Podle obviněného tím bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.

V závěru dovolání obviněný uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků a závažným pochybením v průběhu soudního řízení před Krajským soudem v Ostravě a k rozporům v odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu ze dne 9. 5. 2006, č. j. 31 T 6/98-5638, i k závažným pochybením Vrchního soudu v Olomouci v průběhu veřejného zasedání dne 18. 10. 2006 a k rozporům v odůvodnění jeho usnesení ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 90/2006, kterým podle názoru obviněného Vrchní soud v Olomouci bezdůvodně zamítl jeho odvolání v rozporu se svým předcházejícím rozhodnutím ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 To 76/2005. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 31 T 6/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 90/2006, a současně požádal o odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. Žádost odůvodnil tím, že po propuštění z vazby žije řádným rodinným životem, je zaměstnán, nedopustil se přestupků a s manželkou vychovává dvě nezletilé děti, které jsou již po dobu téměř deseti let svědky jeho potíží a stresů spojených se soudním jednáním.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný v dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a nelze akceptovat ani námitku týkající se procesní překážky změny k horšímu. Pokud jde o námitku neúplnosti znaleckého dokazování z oboru ekonomie odvětví účetní evidence, která souvisí s nedostatkem řádně vedené účetní evidence společnosti D., s. r. o., a tím i nedostatkem účetních dokladů o způsobu použití svěřených peněz, uvedla, že neprůkazný stav použití svěřených financí nebyl vyhodnocen v neprospěch obviněného.

Došlo k použití zásady in dubio pro reo, a to tam, kde zájemci o byty nebyli v konečném důsledku poškozeni, přičemž v uvedeném rozsahu bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř. To se však netýká sedmi případů, za které byl obviněný odsouzen, když jednal proti účelu svěření finančních záloh převzatých od poškozených a jednání doznal v souladu s tvrzeními poškozených i obsahem dokladů, které předložili. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že vzhledem k použitému zákazu reformace in peius plně odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

K námitce nepřiměřené délky trestního stíhání uvedla, že dovolací argumentace se po stránce formální mechanicky opírá o zcela neadekvátní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Délku trestního řízení však nelze zařadit pod žádný z důvodů taxativně vymezených v § 11 odst. 1 tr. ř. zakládajících podmínky nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. Na trvání trestního stíhání obviněného se nezanedbatelným způsobem podílela delší doba, po kterou obviněný páchal trestnou činnost, celkový rozsah jeho trestné činnosti, vysoký počet dílčích útoků a značný škodlivý následek. Za těchto okolností nelze podle jejího názoru považovat trest za nepřiměřený, který by nezohlednil dobu trestního stíhání, zvláště za stavu, že délku trestního stíhání ovlivnily důvody spočívající na straně obviněného.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Bylo zapotřebí posoudit otázku, zda námitky uplatněné v dovolání lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/2003). S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003).

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale uváděl pouze odlišnou verzi skutkového stavu, a tím napadal skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Nejvyšší soud připomíná, že stejnými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání se již zabývaly a přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je mimo jiné patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jakými úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud podotýká, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a s § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodněna. Dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění a námitky proti odůvodnění rozhodnutí nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř., protože podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami obviněného, které směřovaly proti odůvodnění rozhodnutí. Pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nepřiměřenou délku trestního řízení, je nutno především uvést, že tuto námitku nelze vznášet v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka by však nebyla relevantní ani kdyby byla uplatněna na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ani čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neobsahuje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání pro tzv. nepřiměřenou délku trestního stíhání. I když zmíněná námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, je třeba připomenout, že soud prvního stupně při odůvodnění výroku o trestu uvedl, že přihlédl mimo jiné k tomu, že trestná činnost obviněného byla ukončena v r. 1997, od té doby obviněný žil řádným životem, a rozsudek byl vyhlášen v roce 2006. Je tedy zřejmé, že soud vzal v úvahu délku trestního stíhání obviněného při ukládání trestu.

Protože převážně skutkové námitky obviněného svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. a dovolacím důvodem není ani nepřiměřená délka řízení, natož namítaná pod dovolacím důvodem, který spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného totiž svým obsahem vůbec nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal důvodu pro odklad výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody u obviněného ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., a proto o něm ani nevydal tzv. negativní rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek