7 Tdo 235/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1,3 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 235/2011-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. března 2011 o dovolání obviněné H. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 61 To 351/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 21/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 1 T 21/2009, byla obviněná H. Š. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a byla odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 3 T 95/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 13 To 270/2008, jakož i všechny další výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

Obviněná H. Š. napadla tento rozsudek odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 61 To 351/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněná namítla, že soud prvního stupně při opakovaném hlavním líčení a následně ani odvolací soud nezohlednily všechny skutečnosti naznačené usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 53/2010, který zrušil původní rozhodnutí soudů obou stupňů v této trestní věci. Vytkla soudům nižších stupňů, že při novém projednání věci neprovedly prakticky žádné dokazování, soud prvního stupně pouze povrchně vyslechl znalkyni Ing. Ivu Špinkovou. Obviněná je proto přesvědčena, že oba soudy se neřídily pokyny a právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 53/2010. Podle obviněné není závěr o její vině podložený důkazy. Obdobně jako v původním dovolání obviněná namítla, že svým jednáním nenaplnila všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebyl naplněn znak přisvojení si cizí věci, která jí byla svěřena. Tvrdí, že peníze od poškozené společnosti přešly okamžikem převzetí do majetku její společnosti, za niž byla oprávněna jednat. Obviněná je přesvědčena, že v daném případě se jedná o kriminalizaci obchodně-právního vztahu, v čemž spatřuje porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dodala, že nikdy nezpochybňovala závazek vůči poškozené společnosti REWICO CS, s. r. o., o čemž svědčí i skutečnost, že nepodala odpor proti platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Praze. Charakter smlouvy je třeba posuzovat podle jejího obsahu, přičemž vůle obviněné a vůle jednatele poškozené společnosti směřovala k uzavření smlouvy o přepravě podle § 765 občanského zákoníku. Obviněná namítla, že v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není žádná zmínka o charakteru posuzované smlouvy. Stejně tak je podle ní zjevný rozpor ve skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku pokud jde o otázku, kdo měl být obohacen trestným činem.

Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 21/2009, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nebo aby rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Uvedený dovolací důvod proto nebyl naplněn.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupce konstatoval, že s odkazem na tento dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Pokud tedy obviněná ve svém dovolání v určitém rozsahu napadá rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, jedná se o námitky, k nimž není možné přihlížet. K otázce právního posouzení učiněných skutkových zjištění nejvyšší státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů učinily v zásadě shodné závěry, které byly vysloveny již v jejich dřívějších rozhodnutích, a které s ohledem na pokyny Nejvyššího soudu České republiky doplnily a podrobněji argumentačně podložily. Nejvyšší státní zástupce dodal, že obviněná vzhledem k ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku a s přihlédnutím k okolnostem věci sjednala smlouvu o přepravě věci podle § 610 a násl. obchodního zákoníku (a nikoli smlouvu o přepravě podle § 765 občanského zákoníku). V návaznosti na to peníze, jež obdržela od poškozené společnosti, byly pro ni věcí cizí, a to až do provedení přepravy, k čemuž však nedošlo.

Ve vztahu k trestně právnímu posouzení věci je podle názoru nejvyššího státního zástupce dále nerozhodné, zda obviněná užila takto získané finanční prostředky pro potřeby svého podnikání či zda je užila pro své přímé osobní potřeby, neboť znak přisvojení si cizí věci je v obou popsaných případech naplněn shodně (obviněná, podnikající na základě živnostenského oprávnění, s nimi v obou případech naložila jako s vlastními a užila je pro sebe). Nejvyšší státní zástupce závěrem doplnil, že podstatou celé věci je nepochybně obchodně závazkový vztah, což ovšem nijak nevylučuje, aby při naplnění znaků některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona mohlo jít o spáchání trestného činu.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné H. Š. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněná H. Š. uplatnila částečně skutkové námitky, které nelze úspěšně uplatnit v řízení o dovolání. Povinností Nejvyššího soudu České republiky je zabývat se v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení.

Za námitku právního charakteru relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat námitku obviněné, že pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. chybí naplnění znaku přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, s tím, že peníze, které údajně převzala na základě smlouvy o přepravě podle § 765 občanského zákoníku, se staly okamžikem převzetí součástí majetku společnosti, za niž byla oprávněna jednat.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly s otázkou dispozice s cizí svěřenou věcí, která je zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a své závěry dostatečně argumentačně podložily. Judikatura přitom vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

Nejvyšší soud k této právní námitce obviněné uvádí, že pro posouzení otázky, zda si obviněná přisvojila cizí věc, v tomto případě finanční prostředky, je podstatné, zda předmětný finanční obnos přešel do jejího vlastnictví, či nikoliv, tedy zda tyto peníze byly ve vztahu k obviněné věcí cizí. V tomto ohledu je rozhodující, jakou povahu měl právní vztah mezi poškozenou společností a obviněnou, která podnikala na základě živnostenského oprávnění. Pro závěr o povaze právního vztahu je přitom s ohledem na ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku rozhodující povaha účastníků. Soudy nižších stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněná jako osoba podnikající podle živnostenského zákona v odvětví silniční nákladní doprava sjednala s poškozenou společností smlouvu o přepravě věci podle § 610 a násl. obchodního zákoníku, a nikoli smlouvu o přepravě podle § 765 občanského zákoníku, jak tvrdí obviněná. V režimu takto specifikované smlouvy byly finanční zálohy na provedení přepravy vůči obviněné věcí cizí do okamžiku, dokud by nebyla realizovaná sjednaná přeprava. Pokud tedy obviněná užila takto získané finanční prostředky jinak, než za účelem jejich svěření, tedy za účelem zajištění přepravy, naplnila všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněná v dovolání mylně uvádí, že předmětnou smlouvu uzavřela jako jednatelka společnosti, tedy právnické osoby, za níž byla oprávněna jednat. Obviněná však jednala jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, jednala tedy sama za sebe v rámci své podnikatelské činnosti.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, aniž by jej blíže odůvodnila.

Podstata této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Nejvyšší soud shledal, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval o opravném prostředku po věcné stránce v rozsahu ustanovení § 254 odst. 1, 3 tr. ř. Z těchto důvodů není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněné H. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2011


Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek