7 Tdo 23/2007
Datum rozhodnutí: 23.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 23/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2007 dovolání obviněné E. C h. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 87/2005 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 4 T 87/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 4 T 87/2005, byla obviněná E. Ch. uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na osmnáct měsíců, a k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč s náhradím trestem odnětí svobody stanoveným na pět měsíců, přičemž zároveň bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši po 20.000,- Kč.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněná E. Ch. , jako majitelka domu zavřela přívod vody do kuchyní a WC pro tři bytové jednotky na pravé straně domu, v dubnu 2004 zrušila poštovní schránky, dne 30. 4. 2004 trvale zastavila přívod veškeré vody do uvedených bytů, pracovnici orgánu státního stavebního dohledu opakovaně neumožnila kontrolu týkající se povolených stavebních prací v roce 2002 a ve svévolném jednání pokračovala přesto, že dne 18. 6. 2004 převzala rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 8 C 84/2004, o předběžném opatření, jímž jí bylo uloženo do pěti dnů obnovit dodávku vody do bytů, avšak toto rozhodnutí nerespektovala, dodávku vody obnovila pouze částečně dne 17. 7. 2004 a tohoto jednání se dopustila ke škodě nájemníků J. a Z. Č. , Ing. M. S. a S. a P. K. , všichni bytem P. , N. Š.

Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině i proti výroku o trestu, a odvolání stání zástupkyně, podané v neprospěch obviněné proti výroku o trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla v celém rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině a v důsledku toho i rozhodnutí o trestu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spojovala s námitkou, že napadeným usnesením rozhodl senát Městského soudu v Praze, v němž nezasedala JUDr. S. P., ačkoli byla jako předsedkyně senátu uvedena na obsílkách, jimiž byli obviněná a obhájce vyrozuměni o veřejném zasedání. Z toho obviněná v dovolání vyvozovala, že v odvolacím řízení rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Zpochybnila, že by posuzovaným činem byli poškozeni manželé S. a P. K. , neboť již od 1. 4. 2003 bydleli v jiném bytě, který se nacházel v levé části domu, kam nebyla dodávka vody přerušena. Vyjádřila názor, že činem nebyl dotčen ani Ing. M. S. , který byt dlouhodobě neužíval. Připustila, že uzavření přívodu vody bylo k tíži manželů J. a Z. Č. , avšak namítla, že její jednání nemělo charakter svévole, že šlo o rozhodnutí správcovské firmy v reakci na havarijní stav vodovodního potrubí, že kroky ke splnění předběžného opatření soudu učinila ihned po doručení soudního rozhodnutí, že záměrně neznemožňovala kontrolu prováděnou orgánem státního stavebního dohledu, neboť obsílka tohoto orgánu jí nebyla doručena, že s manžely Č. uzavřela smír, podle kterého jim poskytla slevu na nájemném a který splnila, a že v době odstávky vody byl k dispozici náhradní zdroj. Pokud jde o poštovní schránky, poukázala na to, že dodávání zásilek do bytových domů je soukromoprávní záležitostí pošty a jednotlivých adresátů a že nájemníci nadále měli poštovní schránky u vstupních dveří svých bytů. Podle obviněné nemohlo tedy být trestným činem zrušení hromadných poštovních schránek, které označila za nevyhovující. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněné je důvodné, pokud bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.

Městský soud v Praze byl soudem, který byl náležitě obsazen, neboť rozhodl v senátě složeném z předsedy a dvou soudců. V tomto ohledu ostatně obviněná nic ani nenamítala. Městský soud v Praze byl náležitě obsazeným soudem i z hlediska toho, že v senátě zasedali soudci podle rozvrhu práce uvedeného soudu. Rozhodnutí o odvoláních proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 připadlo podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze senátu 5 To, do něhož byli zařazeni soudci JUDr. S. P., JUDr. J. C. , Mgr. J. K. a v době od 1. 2. 2006 do 31. 3. 2006 také Mgr. E. B. , jinak soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, která vykonávala u Městského soudu v Praze tzv. stáž. Pokud tedy v době nepřítomnosti JUDr. S. P. rozhodl senát složený z předsedy Mgr. J. K. a soudců JUDr. J. C. a Mgr. E. B. , bylo to v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze. Lze jen dodat, že Mgr. J. K. byl podle rozvrhu práce také zástupcem předsedkyně senátu JUDr. S. P. . Právo obviněné na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tedy nebylo dotčeno. Rozhodné skutečnosti týkající se složení senátu Městského soudu v Praze si Nejvyšší soud ověřil z rozvrhu práce Městského soudu v Praze a jeho příloh, jimiž byl mimo jiné přehled stáží soudců obvodních soudů, a z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze pro trestní věci.

Nejvyšší soud neshledal důvodu k tomu, aby jakkoli zasahoval do napadeného usnesení z podnětu dovolání obviněné podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

Skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 10 a z kterého v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, zákonné znaky uvedeného trestného činu nenaplňuje.

Závažné pochybnosti vyvstávají ve vztahu k otázce, kdo ve skutečnosti spadal do okruhu oprávněných osob ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.

Pokud jde o manžele S. a P. K. , je ze spisu zřejmé, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2003 obývali byt v přízemí domu (č. l. 196 a násl.). Přitom ve spise (č. l. 182) se nachází také schéma rozvodu vody, z něhož vyplývá, že uvedený byt je v levé části domu. Naproti tomu podle zjištění soudů obviněná uzavřela přívod vody do bytů v pravé části domu, kde podle schématu rozvodu vody byt manželů K. v době činu nebyl. S tím ostatně koresponduje i obsah výpovědi svědkyně S. K. , kterou Obvodní soud pro Prahu 10 citoval v odůvodnění rozsudku a z které vyplývá, že její svědectví o uzavření přívodu vody je popisem toho, co se událo v jiné části domu, než kde byl její byt, a toho, jak situaci spojenou s uzavřením přívodu vody řešili dotčení nájemníci, tj. její sousedé. Z citované výpovědi nevyplývá, že by uzavřením přívodu vody byl dotčen byt, který v kritickou dobu užívali manželé K. . Naopak z výpovědi svědkyně vyplývá, že v bytě manželů K. voda tekla a že z jejich bytu vodu čerpali obyvatelé bytů, do kterých byl přívod vody uzavřen. Soudní spor s obviněnou ohledně obnovení dodávky vody do bytů a ohledně snížení nájemného manželé K. nevedli (šlo o spor manželů Č. a Ing. M. S. jako žalobců proti obviněné E. C. jako žalované). Soudy nijak nevysvětlily, proč za uvedených okolností považovaly manžele K. za poškozené.

Pokud jde o Ing. M. S. , je ze spisu zřejmé, že se v bytě, jehož byl formálně nájemcem, fakticky nezdržoval a že v bytě bydlela jeho vnučka Š. S. s manželem a dětmi. Přitom z důkazů, které jsou ve spise (č. l. 61 66), vyplývá, že účastníkem nájemního vztahu byl Ing. M. S. , a to původně s M. S. O tom, že Ing. M. S. byt neužíval, svědčí i jeho svědecká výpověď, kterou Obvodní soud pro Prahu 10 citoval v odůvodnění rozsudku a podle které tento svědek pouze měl povědomost o tom, že v domě netekla voda, a celou věc popisoval jako svízelnou nikoli ze svého hlediska, nýbrž z hlediska vnučky s manželem a dětmi. Soudy přesto označily Ing. M. S. za poškozeného (Městský soud v Praze za zprostředkovaně škodného ) a žádným způsobem nevysvětlily, z jakého titulu byt užívala Š. S. s manželem a dětmi, kteří by mohli být poškozenými, pokud by se ukázalo, že byli oprávněnými osobami ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.

Pochybnosti tedy nejsou pouze o tom, že oprávněnými osobami ve smyslu § 249a odst. 2 tr. ř. byli manželé J. a Z. Č.

Výrok o vině je založen na zjištění, že obviněná zavřela přívod vody pro tři byty na pravé straně domu, bez toho, že by v něm bylo vyjádřeno, že obviněná tak oprávněným osobám bránila v užívání bytů neoprávněně , jak to má na mysli ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák. Na rozdíl od obžaloby Obvodní soud pro Prahu 10 nepojal do výroku o vině zjištění, že obviněná takto jednala bez vážného důvodu. To patrně souvisí s tím, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že důvodem jejího jednání byla porucha vodovodního potrubí. V návaznosti na to soudy neakceptovaly obhajobu, podle které obviněná nepřikročila k okamžité opravě vodovodního potrubí pro nedostatek peněz, z nichž by mohla opravu uhradit. Úvahy soudů vedené v tomto směru v odůvodnění jejich rozhodnutí ovšem ve skutečnosti znamenaly, že jako o trestném činu uvažovaly o jednání, které spočívalo v tom, že obviněná udržovala odstávku vody vyvolanou poruchou vodovodního potrubí v rozporu se svou povinností zajistit opravu. Takové jednání se nejen výrazně liší od jednání popsaného ve výroku o vině, ale zároveň je očividně i méně závažné (na rozdíl od vyloženě svévolného jednání spočívajícího v odstávce vody dodávané vodovodním potrubím, na kterém není žádná technická závada).

Jako součást výroku o vině nevyznívá přesvědčivě ani to, že obviněná nerespektovala usnesení Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 8 C 84/2004, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, aby do pěti dnů obnovila dodávku vody do bytů Z. a J . Č. a Ing. M. S. Obviněné bylo toto usnesení doručeno dne 18. 6. 2004. Ze spisu pak je patrno, že obviněná dne 21. 6. 2004 objednala opravu u obchodní společnosti A. V. , spol. s r. o., a že tato společnost opravu provedla dne 16. 7. 2004 s tím, že dne 17. 7. 2004 byla dodávka vody do bytů obnovena (č. l. 10 12). Obviněná tedy splnila to, co jí bylo citovaným usnesením uloženo, byť se zpožděním vysvětlitelným vytížeností uvedené obchodní společnosti a dovolenými jejích zaměstnanců (jak je výslovně uvedeno ve zprávě společnosti). Z odůvodnění citovaného usnesení ovšem vyplývá, že uzavření přívodu vody do bytů bylo považováno za krok, který nijak nesouvisel s potřebou opravy vodovodního potrubí a který byl v podstatě neodůvodněný a svévolný. To je v rozporu se zjištěním, že vodovodní potrubí bylo poškozené, vyžadovalo opravu a skutečně také bylo opravováno. Navíc citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo v odvolacím řízení změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 51 Co 243/2005, tak, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut. Za uvedeného stavu nemůže být za součást trestného činu považováno nerespektování předběžného opatření, resp. jeho opožděné splnění.

Soudy pokládaly za součást trestného činu jednání, jímž obviněná neumožnila pracovnici orgánu státního stavebního dohledu vykonat kontrolu týkající se povolených stavebních prací v roce 2002. Soudy vůbec nevysvětlily, jak toto jednání obviněné souviselo s dodávkou vody do bytů. Přitom z písemností pocházejících od orgánu státního stavebního dohledu, které jsou ve spise (č. l. 41 42), vyplývá, že účelem kontroly, v rámci níž měla obviněná zpřístupnit dům, bylo ověření rozsahu prováděných stavebních prací podle povolení stavebního úřadu ze dne 20. 10. 2003. Z těchto písemností výslovně vyplývá, že stavební povolení se nevztahuje na rozvody vody, resp. že oprava rozvodů vody náleží do údržby stavby a není pro ni nutné povolení stavebního úřadu. Z toho logicky vyplývá, že předmětem kontroly, kterou v domě obviněné hodlal vykonat orgán státního stavebního dohledu, nebyl stav vodovodního potrubí. Proto jednání, jímž obviněná neumožnila kontrolu orgánu státního stavebního dohledu, nemůže být považováno za součást trestného činu.

Ačkoli Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozsudku citoval výpovědi svědků J. Č. , Z. Č. , Š. S. a S. K. o tom, kde v době odstávky brali vodu, neučinil žádné zjištění relevantní z hlediska obhajoby, že dotčení nájemníci měli k dispozici náhradní zdroj vody. Nejvyšší soud proto ve zjištěních soudů nemá žádný podklad pro to, aby se mohl vypořádat s námitkou, že náhradní zdroj vody byl zajištěn. Přitom jde o zjištění, které má podstatný význam pro stanovení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu.

Městský soud v Praze nezaujal v napadeném usnesení žádné stanovisko k tomu, že v odvolacím řízení obviněná předložila písemnosti, podle nichž její soudní spor s manžely Č. a s Ing. M. S. , kteří se proti ní domáhali slevy z nájemného, skončil ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 8 C 84/2004 pravomocným schválením smíru s tím, že žalobcům zaplatila jak částky vyjadřující dohodnutou slevu z nájemného, tak náklady řízení. Smírné skončení civilního řízení Městský soud v Praze nijak nehodnotil, zejména se jím nezabýval z hlediska jeho významu pro stanovení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu.

Soudy považovaly za součást trestného činu také jednání, jímž obviněná v domě zrušila poštovní schránky. Blíže však nehodnotily skutečný význam tohoto kroku obviněné z hlediska užívání bytů nájemníky. Nevypořádaly se s okolností, že šlo jen o zrušení hromadných poštovních schránek, zatímco poštovní schránky u dveří bytu manželů Č. a u dveří bytu Ing. M. S. nadále fungovaly a pošta do nich byla doručována, jak vyplývá z výpovědí svědkyň Z. Č. a Š. S. , které Obvodní soud pro Prahu 10 citoval v odůvodnění rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozsudku citoval i výpověď svědkyně S. K. , podle níž u jejího bytu schránka sice nebyla, ale poštovní doručovatelka na podkladě dohody doručovala poštu přímo do jejího bytu nebo do schránky manželů Č. Za situace, která vyplývá z citovaných výpovědí, lze zrušení hromadných poštovních schránek hodnotit jako méně podstatný zásah do práva nájemníků na užívání bytů, zvláště když se soudy nijak nevypořádaly s obhajobou, že hromadné poštovní schránky byly nevyhovující.

Posuzovaný případ je projevem rozporů mezi vlastníkem domu jako pronajímatelem bytů na straně jedné a nájemci, kteří byt užívají za tzv. regulované nájemné, na straně druhé. Soudy hodnotily jednání obviněné v této souvislosti jako součást celkově šikanozního přístupu obviněné k nájemcům bytů v jejím domě a uznaly obviněnou vinou v rozsahu, který jako celek evidentně nespadá pod zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., resp. který vzbuzuje vážné pochybnosti z toho hlediska, do jaké míry a v jaké podobě je pod zákonné znaky uvedeného trestného činu skutečně podřaditelný. Týká se to jak okruhu osob, které byly posuzovaným činem dotčeny jako poškození, tak jednotlivých způsobů zásahu do užívacích práv co do jejich povahy, míry a závažnosti. Soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že primárně jde o občanskoprávní vztahy mezi pronajímatelem a nájemci, které jsou upraveny předpisy soukromého práva (§ 663 a násl., resp. § 685 a násl. obč. zák.), a že prostředky trestního práva mohou mít jen subsidiární úlohu tam, kde adekvátní prostředky soukromého práva nejsou k dispozici nebo nejsou dostatečné, případně nejsou způsobilé zajistit nápravu. Oprostí-li se pohled na posuzovaný případ od komplexu okolností, které zatěžovaly vztah obviněné a nájemců, a vezme-li se v úvahu skutečně jen to jednání, jímž obviněná mohla naplnit znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., vychází z toho závěr, že reálně lze naplnění znaků trestného činu zvažovat pouze pokud jde o uzavření přívodu vody nejprve do kuchyní a WC (tj. při zachování přívodu vody do koupelen) a později v celém rozsahu do bytů v pravé části domu. Je však nutné vzít v úvahu důvod uzavření přívodu vody, jímž byla podle obhajoby, která nebyla vyvrácena porucha na vodovodním potrubí, a případné naplnění znaků trestného činu lze zvažovat jen ve vztahu k tomu, že obviněná projevila liknavý přístup k povinnosti zajistit nájemcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytů (§ 687 odst. 1 obč. zák.), tj. k povinnosti zajistit opravu závady na vodovodním potrubí. Nájemci se splnění této povinnosti obviněné jako pronajímatelky domáhali v občanskoprávním řízení, v němž dosáhli nařízení předběžného opatření, které obviněná nakonec splnila v podobě zajištění opravy a obnovení dodávky vody do bytů, a posléze i smírného uzavření sporu v podobě slevy z nájemného. Lze tedy konstatovat, že nápravy bylo reálně dosaženo prostředky soukromého práva, přičemž ani nemuselo být použito jejich nejkrajnější formy, kterou je exekuce. Tím je zpochybněna opodstatněnost právního posouzení skutku jako trestného činu, zvláště když k té nejpodstatnější části nápravy, tj. k obnovení dodávky vody, došlo před tím, než bylo trestní stíhání obviněné dne 7. 12. 2004 zahájeno. Trestní právo tak v daném případě pozbylo své subsidiární role a stalo se prostředkem zásahu do soukromoprávních vztahů, které mezitím již byly prostředky soukromého práva obnoveny.

Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z podnětu dovolání obviněné, pokud se opíralo o tento dovolací důvod, zrušil napadené usnesení a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10. Zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Se zřetelem k tomu, co vyplývá z předchozích částí odůvodnění tohoto usnesení, Obvodní soud pro Prahu 10 znovu ve věci rozhodne poté, co zváží, jaké jednání skutečně lze podřadit pod formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., dále zda toto jednání má potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby i z hlediska materiální podmínky trestnosti šlo o trestný čin, a konečně i zda je nezbytná trestní represe z hlediska subsidiární role prostředků trestního práva (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 40 ve svazku 36, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec