7 Tdo 228/2012
Datum rozhodnutí: 22.03.2012
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 228/2012-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. R. T. , které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2009, sp. zn. 3 To 85/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 34/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 T 34/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona, a podle § 148 odst. 4 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že (stručně uvedeno) u správce daně, Finančního úřadu v Kladně, jako samostatně podnikající fyzická osoba, v úmyslu zkrátit daň z příjmu fyzických osob, a daň z přidané hodnoty, podával daňová přiznání, ač věděl, že se zdanitelná plnění dokládána v rozsudku konkrétně uvedenými fakturami neuskutečnila, přičemž jimi dokládal daňově uznatelné náklady (výrok ad 1), resp. nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (výrok ad 2), čímž v období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2002 zkrátil daň z příjmu fyzických osob o 14.290.889,- Kč, a v období od 1. 2. 1999 do 31. 5. 2002 zkrátil daň z přidané hodnoty o 5.922.570,- Kč. Celkem tak za uvedená období zkrácením uvedených daní způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem v Kladně, škodu ve výši 20.213.459,- Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, z podnětu kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 To 85/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle § 148 odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 7 roků, k jehož výkonu jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 20. 2. 2012. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétně pak namítá, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů a kategoricky popírá, že by se dopustil trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným. Vyslovuje přesvědčení, že provedené důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., protože jinak by nebylo možno dospět k závěru o jeho vině daňovým trestným činem. Namítá k tomu, že i přes rozsáhlé dokazování přetrvávají ve věci významné pochybnosti, které měl soud podle zásady in dubio pro reo hodnotit v jeho prospěch a zprostit jej obžaloby. Pochybnosti shledává zejména ve vztahu k osobě svědka R. T. , jehož výpověď cituje, považuje jej za opakovaně usvědčeného ze lži, a zdůrazňuje, že tomuto svědkovi věřil, že mu pracovníky dodávají skutečné firmy. Za zprostředkování těchto pracovníků svědkovi R. T. platil a předpokládal, že je to poctivý podnikatel. Nevěděl o tom, že tento svědek nevede účetnictví, neplatí daně, a listiny od něj, že nejsou pravé. Trvá na tom, že faktury skutečně proplácel v objemu cca 50 mil. Kč. Za velmi podstatnou obviněný považuje výpověď svědka B. H. , který potvrdil, že mu R. T. dodával lidi na práce a také mu za to zaplatil. S poukazem i na další konkrétní obsah výpovědí svědka B. H. pak nesouhlasí s hodnocením této výpovědi soudem I. stupně jako nevěrohodné. Obviněný také považuje za neprokázané, že by faktury zahrnuté do jeho účetnictví byly vystaveny za neexistující práce a tedy, že by úmyslným jednáním jakýmkoliv způsobem zkrátil daň, když i veškeré doklady měly náležitosti podle zákona o účetnictví, a obrat jeho firmy mu umožňoval uhradit částky, které jsou předmětem trestního řízení.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného směřují výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů, čímž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným daňovým trestným činem podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona. Takovéto námitky nemohou naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

I když obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jeho obsáhlé dovolací námitky jsou zaměřeny výhradně proti správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně, uvedených ve výroku o jeho vině. Obviněný tak námitkami, že předpokládal a věřil, že svědek R. T. je poctivým podnikatelem, že nevěděl o tom, že tento svědek nevede účetnictví a neplatí daně, že nevěděl ani o nepravosti listin osvědčujících jeho podnikání, resp. zmocnění k zastupování, přičemž práce byly provedeny, a faktury svědkovi skutečně proplatil v objemu cca 50 mil. Kč, přímo zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně uvedená ve výroku o vině. Zejména pak zjištění, že podával daňová přiznání u správce daně, a uznatelné náklady (ad I./1), resp. nárok na odpočet daně (ad I./2), dokládal v rozsudku konkrétně uvedenými daňovými doklady, přičemž ve všech případech věděl, že se tato zdanitelná plnění neuskutečnila. Nikoliv hmotně právní, ale pouze skutkovou je také námitka obviněného proti hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka B. H. , kterou soud I. stupně považoval za nevěrohodnou, když i tento svědek, stejně jako obviněný, využíval R. T. jako zdroj fiktivních faktur.

Obviněný tak v dovolání neuvádí žádnou námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, když pouze na základě jiného hodnocení důkazů považuje za neprokázané, že by úmyslným jednáním zkrátil daň. Jednoznačně to vyplývá také z obecné námitky, že provedené důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., že ve věci nadále přetrvávají významné pochybnosti, a proto měl být za použití zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Dovolací námitky obviněného jsou přitom opakováním jeho námitek uplatněných také v řízení o odvolání, Vrchní soud v Praze na jejich základě rozsudek soudu I. stupně přezkoumal, ale tyto námitky proti výroku o vině neshledal důvodnými.

Obviněný tak dovolání jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, a staví tak Nejvyšší soud do role odvolacího soudu. Nejvyšší soud ale může v řízení o dovolání přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze na podkladě námitek, které odpovídají důvodům dovolání taxativně uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., mezi kterými nesprávné hodnocení důkazů, resp. nesprávné skutkové zjištění, uvedeno není.

Jediným důvodem umožňujícím výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, je existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku znamenal také nesprávné právní posouzení skutku. Takovýto rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ani obviněný jej výslovně nenamítá. Soud I. stupně řádně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jeho závěry uvedené na str. 30-32 odůvodnění rozsudku jsou logické a vyplývají z provedených důkazů. Pokud přitom obviněný v dovolání hodnotí výpověď svědka R. T. jako lživou, zjevně z důvodu, že tento svědek nepotvrdil jeho obhajobu o převzetí hotovostních plateb na základě jednotlivých faktur, je nutno uvést, že soud I. stupně nezaložil výrok o vině pouze na této svědecké výpovědi. Zejména na základě dalších svědeckých výpovědí v rozsudku uvedených zjistil, že svědek R. T. nezajišťoval pro obviněného pracovníky, a také vzhledem k zjištěním ohledně jeho majetkových poměrů a způsobu života je vyloučeno, aby od obviněného převzal dané finanční částky na základě předmětných dokladů.

Na základě uvedených důvodů, když námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, a Nejvyšší soud ve věci nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012


Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš