7 Tdo 220/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 220/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. března 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Š. Ch. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 3 To 132/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 8/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 32 T 8/2010, byl obviněný Š. Ch. uznán vinným ad 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ad 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

Trestných činů se obviněný dopustil tím, že ad 1) dne 8. 1. 2010 v době kolem 19.00 hodin v O.-L., mezi O. ulicí a objektem areálu Služeb města Orlová, poblíž domu ..........., pod svahem částečně krytým lesním porostem, přistoupil k dětem, nezl. D. B., a nezl. A. W., a sexuálně motivován, pod pohrůžkou zabití, umocněnou v ruce drženým nožem, který také přiložil k jejich krkům, nezl. A. W. odstrčil a povalil na zem, nezl. D. B. přikázal, aby si také lehl na zem, a v této poloze nezletilých nezl. A. W. po rozepnutí bundy a mikiny osahával přes další oděv na prsou a v rozkroku, líbal ji na ústa, do nichž ji vsouval svůj jazyk, nezl. dětem poté přikázal, aby se postavily a navzájem se líbaly, v dolní polovině těla se sám obnažil a svůj pohlavní úd opakovaně vsouval do úst nezl. D. B. a poté i do úst nezl. A. W., při tomto jednání oběma dětem přidržoval jejich hlavy u svého pohlavního údu, na jeho pokyn si obě děti musely rovněž svléknout kalhoty a spodní prádlo, líbal je na jejich genitáliích a vsouval pohlavní úd mezi jejich hýždě, nezl. A. W. svůj pohlavní úd a prsty své ruky také vsouval do jejích genitálií, a poté od svého dalšího jednání upustil, v důsledku tohoto jeho sexuálně motivovaného jednání nezl. A. W. utrpěla oděrku s povrchovým drobným krvácením v poševním vchodu na pravé straně a narušení hymenu drobnými, mírně krvácejícími rankami s celkovým překrvením a u obou nezletilých dětí došlo i k akutní stresové reakci s následným rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, projevující se zejména ztrátou základního pocitu bezpečí a jistoty, znovuprožíváním události ve vzpomínkách i ve snech a zvýšenou intrapsychickou tenzí, přetrvávající minimálně do psychiatricko-psychologického vyšetření dne 19. 2. 2010, ad 2) dne 8. 1. 2010 v době kolem 19.00 hodin v O.-L., mezi O. ulicí a objektem areálu Služeb města Orlová, poblíž domu čp. ...., pod svahem částečně krytým lesním porostem, poté co se dopustil jednání popsaného pod bodem 1) s vědomím, že obě nezletilé děti jsou jedinými svědky jeho jednání, oběma nezletilým dětem také vyhrožoval s nožem zabitím jich samotných a také příslušníků jejich rodin pro případ, že se o jeho jednání komukoli zmíní, a i v důsledku tohoto jednání u obou nezletilých dětí došlo k akutní stresové reakci s následným rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, projevující se zejména ztrátou základního pocitu bezpečí a jistoty, znovuprožíváním události ve vzpomínkách i ve snech a zvýšenou intrapsychickou tenzí, přetrvávající minimálně do psychiatricko-psychologického vyšetření dne 19. 2. 2010.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 3 To 132/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v údajné existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Podle obviněného jde o případ, kdy skutkové okolnosti nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, kdy soud opřel výrok o vině o důkazy, které vyhodnotil evidentně v rozporu s jejich obsahem, a tím došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu spisu a skutkovými závěry, jež soudy dovodily a popsaly ve skutkové větě. V hodnocení důkazů spatřuje obviněný libovůli soudů, která představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Jeho námitky před soudem nalézacím i odvolacím údajně nebyly brány v potaz, a proto je nucen argumentovat stejnými námitkami také v dovolacím řízení. Obviněný trvá na tom, že se vytýkaného jednání nedopustil. Namítá, že nalézací soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., nesprávně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně vyhodnotil. Soud navíc podle obviněného neprovedl stěžejní důkaz, a to vypracováním nového znaleckého posudku z odvětví genetická expertíza. Obviněný poté v dovolání podrobně popisuje řízení před nalézacím soudem, kdy tento důkaz byl soudem odmítnut s tím, že nejsou k dispozici izoláty, a proto nelze provést důkladnou expertízu za účelem určení jedinečnosti profilu, tzv. individuální identifikace osoby, kdy v daném případě byl zjištěn pouze neúplný genetický profil. Toto tvrzení soudu se podle obviněného nezakládá na pravdě a bylo to i namítáno s odkazem na výpověď kpt. Mgr. T., Ph.Dr. u hlavního líčení dne 23. 5. 2011. Obviněný stále trvá na vypracování revizní expertízy, popřípadě nové analýzy jaderné DNA umožňující stanovit jedinečný DNA profil pro individuální identifikaci, ze které by bylo zřejmé, že se trestných činů nedopustil. Odvolací soud podle obviněného pochybil, když neshledal žádné důvody k pochybnostem o řádně provedené a přezkoumané expertíze DNA a nepovažoval za potřebné provedení nového znaleckého posudku. Jediným důvodem proč soudy odmítly vypracování tohoto stěžejního důkazu je podle obviněného jejich nezájem zjistit pravdu. Podle obviněného nebyl ve věci zjištěn žádný přímý důkaz, vše je založeno na dohadech. Obviněný má za to, že byl odsouzen pouze na základě pachové identifikace, kterou navíc od počátku zpochybňuje. Obviněný pak znovu podrobně popisuje, z jakých důvodů byl jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku soudem zamítnut, cituje z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že s uvedenými důvody nesouhlasí. Dále poukázal na závěry znaleckého posudku ze dne 24. 2. 2011, kdy bylo zjištěno, že z biologického materiálu přítomného ve stěru z kalhotek v oblasti rozkroku poškozené A. W. nelze vyloučit, že jedním ze zůstavitelů je osoba M. K. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že druh matky A. W. nemá s trestnými činy nic společného. Soud podle obviněného také nezdůvodnil jak je možné, že se na kalhotkách nevyskytovalo jeho DNA. Obviněný dále opakovaně brojí proti regulérnosti odběru pachových stop, a to v souvislosti s časovými rozpory v protokolech o odběru oděvů poškozených a v protokolech o odběru pachových stop. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jde o drobné časové rozpory, jakož i nesouhlasí s názorem soudu o neodůvodněnosti jeho námitek stran manipulace s pachovými stopami a nedodržení interního předpisu Pokynu č. 9. Obviněný v této části podrobně popisuje obsah trestního spisu a rekapituluje záznamy týkající se odběru pachových stop, kdy jejich vzájemný obsah považuje za zvláštní a zmatečný. Obviněný má za to, že tyto rozpory již nelze žádným způsobem odstranit a vyvolávají tak údajně značné pochyby o věrohodnosti snímání pachových stop. Je přesvědčen, že v situaci, kdy protokoly vykazují spoustu závažných rozporů a nedostatků, je nutné výsledky pachové identifikace vyhodnotit jako zcela bezcenné. Obviněný má dále za to, že soudy neoprávněně poukázaly na jeho trestní minulost z let 2000 a 2005 ve Slovenské republice a dále na dvě trestní stíhání z České republiky. Podle názoru obviněného soudy také nerespektovaly závěry znalce, že se u něj nejedná o sexuální deviaci, že nepotřebuje k uspokojení násilí a jednoznačně preferuje dospělé ženy. Dále nebylo prokázáno, proč by se měl dne 8. 1. 2010 ve večerních hodinách pohybovat na místě činu. Obviněný v této souvislosti obsáhle cituje z odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněný uvedl, že požadoval, aby byl učiněn dotaz na mobilního operátora, aby bylo prokázáno, kde se pohyboval uvedený den, jakož i záznamy z kamer vlakového nádraží v O. a v B. Také poukázal na výpovědi poškozených dětí, podle kterých ho také údajně nelze ztotožnit s osobou pachatele a podrobně rozebíral závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinické psychologie. Soudy podle přesvědčení obviněného uvádějí skutečnosti, které nikdy nebyly prokázány a záměrně je přikrášlují tak, aby jim to zapadlo do popisu pachatele, s úmyslem ho usvědčit a odsoudit. V závěru dovolání obviněný obsáhle citoval z rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se provádění a hodnocení důkazů soudy (I. ÚS 733/01, II. ÚS 1944/10, I. ÚS 854/09, IV. ÚS 335/05). Obviněný uvedl, že od počátku upozorňoval na nedostatky v důkazním řízení a tím, že soudy zamítly jeho návrh na doplnění dokazování důkladným rozborem DNA, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že žádný z provedených důkazů nesvědčí o jeho vině a soudy se nevypořádaly s námitkami, které mohly založit jiné rozhodnutí ve věci. Soudy svým rozhodnutím porušily právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, princip presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo a na základě rozporuplných důkazů ho odsoudily.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu I. stupně a přikázal, aby soud provedl došetření a ve věci nově rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od začátku trestního řízení a rovněž je uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání, a to opakovaně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný domáhá opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně a přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Státní zástupkyně ve věci neshledala existenci tvrzeného extrémního nesouladu, neboť nalézacím soudem bylo opakovaně provedeno velmi podrobné dokazování založené na celém uzavřeném řetězci důkazů, ze kterého vyplynulo, že obviněný se vůči nezletilým A. W. a D. B. dopustil znásilnění a poté i vydírání. Nalézací soud se na pokyn druhoinstančního soudu, který věc vrátil k dalšímu řízení, soustředil na plné vyvrácení obhajoby obviněného, který se po celou dobu řízení hájil skutečnosti, že se na daném místě nenacházel a jednání se nedopustil. Podle státní zástupkyně shromážděné důkazy soud následně a zcela objektivně, logicky a komplexně vyhodnotil a zkonstatoval, že se obviněný dopustil obou zločinů. V zásadní shodě s názory soudu druhého stupně vyjádřených v důvodech jeho rozhodnutí má tedy státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 1312 a násl. tr. spisu odvolání psané obviněným a č. l. 1341 a násl. odvolání podané prostřednictvím obhájkyně). Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, soudy se jimi pečlivě zabývaly a vypořádaly se s nimi. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toho si je ostatně vědom i sám obviněný, neboť naplnění uvedeného dovolacího důvodu nespatřuje v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

Obviněný založil dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný v dovolání v podstatě namítá, že se uvedeného jednání nedopustil, neboť mu to nebylo prokázáno. V hodnocení důkazů spatřuje libovůli soudů založenou na dohadech s cílem ho za každou cenu odsoudit, brojí proti zpracovaným znaleckým posudkům a požaduje vypracování nových. Dokazování považuje za neúplné a provedené důkazy za nevěrohodné (např. identifikace podle pachových stop). Jednání tak, jak ho vyhodnotily soudy podle obviněného neodpovídá skutečnosti, přičemž v dovolání nabídl svou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly dospět také oba soudy. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný takto pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Obviněný tak svými námitkami nesouhlasí se všemi skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že - jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze zásadně úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci velmi rozsáhlé dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný namítl, že jeho jednání nebylo prokázáno. Nejvyšší soud však s touto námitkou nesouhlasí, neboť v uvedeném směru oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, provedly důkladnou analýzu poznatků z těchto důkazů vycházejících, provedly také prověrky provedených důkazů a přesvědčivě vyložily k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Z obsahu trestního spisu, je zřejmá značná rozsáhlost šetření provedeného orgány činnými v trestním řízení bezprostředně po ohlášení skutku (opakované ohledání místa činu, zajištění pachových stop z oděvů poškozených, výslech obou nezletilých poškozených k identifikaci pachatele, výslechy vytipovaných osob, množství genetických analýz). Při tomto pátrání byl mimo jiné vytipován také obviněný Š. Chudý, a to zjevně v souvislosti s jím v minulosti páchanými trestnými činy sexuálního charakteru. Soudy na tomto místě okrajově pouze k osobnostním předpokladům zmínily trestní řízení vedená proti obviněnému v letech 2007 a 2009 s tím, že dvě řízení skončila pravomocným rozhodnutím soudů, v nichž byl obviněný v obou případech podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kdy pohlavní styk obviněného s nezletilými dívkami byl prokázán, ale prokázána nebyla pouze okolnost, zda znal jejich nízký věk a zda k pohlavnímu styku došlo za použití násilí. Prvotním úkonem, jenž směřoval k osobě obviněného byly výsledky znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetické expertízy (na č. l. 325 tr. spisu), z jehož závěru vyplývá, že obviněného Š. Ch. nelze vyloučit jako jednoho ze zůstavitelů smíšeného genetického materiálu DNA (získaného ze zadního dílu trenýrek poškozeného D. B.). V souladu se závěry znaleckého posudku soudy uvedly, že má tento důkaz charakter pouze druhové (skupinové) identifikace. V souvislosti s právě uvedeným došlo dne 1. 6. 2010 k odběru pachového vzorku obviněného Š. Ch.(č. l. 353 tr. spisu), který byl zkoumán pachovým srovnáním s otisky pachových stop získaných z oděvů poškozených ve dnech 8. - 9. 1. 2010. Z odborného vyjádření ze dne 24. 6. 2010 (č. l. 343 a násl. tr. spisu) vyplývá, že všechny čtyři odebrané pachové stopy z oděvů poškozených obsahovaly pach obviněného. V této souvislosti k námitkám obviněného, ve kterých opakovaně (shodně s odvoláním) poukazuje na časové nesrovnalosti v protokolech o odběrech oděvů nezletilých a protokolech o odběrech pachových stop, Nejvyšší soud poukazuje na přesvědčivé a pečlivé odůvodnění této problematiky v rozhodnutí odvolacího soudu na str. 12, 13, 14, ze kterého vyplývá nezpochybnitelnost tohoto důkazu jen z důvodu drobných časových nesrovnalostí zapsaných v protokolech, když jinak je zřejmé, že odběr pachových stop byl u poškozených proveden v době, kdy nebyla známá totožnost obviněného. Nemohlo tak logicky dojít k žádnému ovlivnění získaných pachových konzerv, které byly až s odstupem měsíců předmětem ztotožnění s pachovým vzorkem obviněného Š. Ch. Nalézací soud na pokyn odvolacího soudu navíc pečlivě prověřil objektivitu podmínek provedené pachové identifikace jednak výslechem policistů, kteří pachové stopy odebírali (u poškozených, od obviněného), kriminalistických techniků, kteří pachové stopy identifikovali (viz hlavní líčení dne 5. 12. 2011, č. l. 905 a násl. tr. spisu). Nalézací soud rovněž doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru kriminalistiky, zvláštní specializace kriminalistické odorologie, odborníka JUDr. M. Kloubka, Ph.Dr. (č. l. 1008 tr. spisu), který zhodnotil, že výsledek posuzované pachové komparace je (přes drobný formální nedostatek nepoužití bezpečnostních sáčků), věrohodný a je jimi prokázáno, že obviněný na místě odlišném od svého bydliště i pracoviště přišel do styku s oděvními svršky obou poškozených dětí. Toto zjištění pak bylo potvrzováno i obsahem provedené genetické identifikace, že obviněný patří do skupiny většího počtu osob, jež mohli být původci genetického materiálu zanechaného na vnitřní straně spodního prádla poškozeného D. B. Uvedené důkazní závěry vedoucí k identifikaci obviněného Š. Ch. jako pachatele pak byly doplněny dalšími provedenými důkazy. Jde zejména o důkazy objasňující vztah obviněného k místu činu. Obviněný O.-L. a okolí, včetně místa činu, dobře znal, v blízkosti se pohyboval, v minulosti zde i opakovaně bydlel. Autobusové nádraží a autobusovou zastávku U n. které jsou v bezprostřední vzdálenosti místa činu, obviněný při svých cestách využíval. Tyto závěry vyplývají nejen z výpovědí samotného obviněného, ale rovněž z výpovědí svědkyň V. K. a H. M. Z výpovědí obviněného a dalších důkazů také vyplývá, že obviněný jednoznačně na uvedenou dobu nemá alibi a sám nebyl schopen poskytnout jakýkoliv významný argument, jež by vylučoval závěr, že se na místě činu v kritické době pohyboval. Přitom nelze pominout ani dvě rozporné výpovědi obviněného, které soud I. stupně podrobněji popisuje na str. 8-9 rozsudku. Pokud obviněný namítal, že požadoval zajištění záznamů z kamer na vlakovém nádraží v O. a B., jakož i provedení důkazu z evidence telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud poukazuje na záznamy v trestním spisu, z nichž vyplývá, že s odstupem půl roku po zjištění podezření na obviněného, již nebylo z technických důvodů možné získat žádné obrazové záznamy (č. l. 455, 456 tr. spisu) a pokud jde o skutečnost, že v době a na místě trestného jednání nebyl evidován telefon užívaný obviněným (č. l. 436), z odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně je zřejmé, že telefon by byl evidován toliko v případě, že by byl v danou chvíli aktivně obviněným používán (volání, SMS zprávy). Nalézací soud i soud odvolací se náležitě zabývaly také otázkou identifikace obviněného v souvislosti s výpověďmi obou poškozených ke vzhledu, postavě, způsobu mluvy, vystupování, věku osoby pachatele. Oba soudy shodně uzavřely, že na výpovědích nezletilých poškozených nelze založit jakékoli zásadní závěry směřující k individuální identifikaci pachatele, jde pouze o drobné údaje zapadající do celkového náhledu na jednání obviněného, kdy je zřejmé, že soudy z výpovědí poškozených vycházely jen s velkou mírou obezřetnosti. Proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, kterými podrobně rozebírá výpovědi poškozených ohledně vzhledu pachatele za nevýznamné, neboť jak je již uvedeno, soudy na nich nezaložily žádné zásadní závěry. Jako významné pak správně posoudily skutečnost zjištěnou i na základě dalšího dokazování, že obviněný u sebe běžně nosíval nůž, který také ke spáchání trestných činů použil. Pokud obviněný svými námitkami dále brojí proti závěrům soudů ohledně jeho osobnostních předpokladů ke spáchání uvedeného sexuálně motivovaného jednání, soudy při nich vycházely zejména ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (č. l. 241 a násl. tr. spisu), kdy skutečně nebyla u obviněného zjištěna jednoznačná duševní choroba a sexuální deviace pedofilního charakteru, ovšem byla zjištěna porucha osobnosti emočně nestabilního charakteru - trvalá povahová odchylka projevující se labilitou, nevyvážeností, vznětlivostí, zvýšeným potenciálem agresivity, sexuální nezdrženlivostí, atd. Tyto závěry spolu s poznatky o dosavadním způsobu života obviněného ve svém komplexu významným způsobem doplňují hodnotící závěr soudů o identifikaci obviněného jako pachatele uvedených trestných činů. Odvolací soud se rovněž ve svém rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zabýval námitkou obviněného o potřebě vypracování další revizní expertízy popř. analýzy jaderné DNA umožňující stanovit jedinečný DNA profil pro individuální identifikaci. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč odmítl návrh na provedení uvedeného důkazu a osvětlil námitku obviněného stran odmítnutí úhrady navrženého znaleckého posudku soudem. V podrobnostech Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s námitkou obviněného, že soudy opřely výrok o vině o důkazy, které vyhodnotily v rozporu s jejich obsahem, že vina obviněného tak nebyla prokázána a že byl uznán vinným toliko na základě výsledků vyplývajících z pachové identifikace. Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněného ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto nelze dospět. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného Š. Ch. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš