7 Tdo 201/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1,3 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 201/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. března 2013 v neveřejném zasedání, k dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného L. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T 7/2012, byl obviněný L. G. uznán vinným ad 1), 2) dvěma zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na základě stejného skutkového stavu obviněného uznal vinným dvěma zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle tohoto ustanovení a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný se trestných činů dopustil tak, že ad 1) přesně nezjištěného dne kolem 10. 12. 2011, v době okolo 17:00 hodin v obci T., okr. S., v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Felicia combi za účelem přimět poškozenou nezletilou M. L., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na kterém poškozená seděla, poškozenou začal soustavně líbat a ač jej od sebe rukama odstrkovala, kdy během líbání jí jednu ruku svým tělem, kterým na ni nalehl, znehybnil, ji začal jednou rukou osahávat na prsou, nohou a břiše a ač se snažila volnou rukou jej od sebe nadále odtlačit a dát mu tuto jeho ruku od svého těla, což se jí pro jeho fyzickou převahu nepodařilo, strčil svoji ruku pod její spodní kalhotky a zasunul nejméně jeden prst do jejího přirození, na což poškozená zareagovala tím, že jej kopla, v důsledku čehož svoje jednání ukončil a odvezl ji do místa bydliště, ad 2) v neděli dne 12. 2. 2012 v době okolo 18:15 hodin v blízkosti obce B., okr. S., v porouchaném osobním vozidle zn. Škoda Felicia combi za účelem přimět poškozenou nezletilou B. N., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na které poškozená seděla, naklonil se nad ní, osahával jí na prsou a ač jej i prosila, aby ji nechal být a snažila se mu vysmeknout a rukama jej odstrčit, tak její ruce chytil, dal jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel, a pak druhou ruku zasunul pod její oblečení a k jejímu přirození, do kterého jí vsunul nejméně jeden prst a poté od dalšího jednání upustil, neboť zaznamenal ve tváři poškozené zděšení.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že změnou právního posouzení jednání obviněného v odvolacím řízení došlo k tomu, že správně zjištěné skutky nebyly podřazeny pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, neboť Vrchní soud v Praze podle jeho názoru aplikoval na jednání obviněného nesprávná ustanovení. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že skutky tak, jak byly definovány v rozsudku krajského soudu, odpovídají svědeckým výpovědím poškozených, o jejichž pravdivosti neměl ani odvolací soud žádné pochybnosti. Je přesvědčen, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v případě obou poškozených využil své fyzické síly k překonání jejich obrany, která byla jejich vážně míněným odporem s jednáním obviněného. V obou případech zavedl prst do pohlavního ústrojí poškozených, čehož však podle nejvyššího státního zástupce dosáhl pouze zvýšeným fyzickým úsilím, kdy musel překonat snahu poškozených mu v tom zabránit. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je takové jednání v obou případech násilím, neboť jde o použití fyzické síly za účelem překonání odporu poškozených a dosažení pohlavního styku proti jejich vůli. Obviněný dále podle něj zcela zřejmě dokonal pohlavní styk podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jímž je ve smyslu tohoto ustanovení i zavedení prstu ruky druhé osoby do pohlavního ústrojí ženy. Skutečnost, že obviněným realizovaný pohlavní styk byl v podstatě jen krátkodobý, bylo možné zohlednit v tom, že se nejednalo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru nejvyššího státního zástupce k tomu, aby byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku není třeba, aby pohlavní styk byl proveden způsobem srovnatelným se souloží, neboť tato okolnost je již okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za trestný čin znásilnění v základní skutkové podstatě je podle nejvyššího státního zástupce třeba považovat i jednání, která nejsou pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, pokud při něm dochází k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Jednání obviněného tak mělo být posouzeno jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a nikoliv jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán obviněnému a jeho obhájci, kteří se do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřili.

Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodů uvedených v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl námitkami nejvyššího státního zástupce naplněn a dovolání je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně skutkového stavu tak jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování soudem I. stupně, a s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také soud odvolací, nejsou žádné pochybnosti. Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku je spornou právní otázkou to, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozhodnutí soudu II. stupně, naplňuje znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak se domnívá nejvyšší státní zástupce, přičemž rozhodné je zejména vymezení znaků násilí a pohlavní styk .

Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let.

Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk, tedy nejen osoba ženského pohlaví. Nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být a v praxi také někdy bývá i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. R 97/1955). Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V případě odst. 1 alinea 1 pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Jde o úmyslný trestný čin .

Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán, obviněný v obou případech v motorovém vozidle, poté co zastavil, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na které seděly poškozené, začal poškozené líbat a osahávat po těle, v obou případech se poškozené od počátku bránily, obviněného od sebe rukama odstrkovaly a také slovně dávaly najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním. Obviněný v obou případech využil své fyzické převahy a na poškozené nalehl částí svého těla, čímž je částečně znehybnil či zamezil jejich odporu. Toto jeho násilné jednání iniciované výlučně z jeho strany vyvrcholilo tím, že oběma poškozeným zavedl do jejich pohlavního ústrojí nejméně jeden prst, to vše až do konce tohoto jednání proti jejich vůli a za stálého překonávání jejich odporu a bezvýsledné snahy ho od jeho jednání odradit, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině.

Nejvyšší soud tedy souhlasí s námitkami nejvyššího státního zástupce v tomto směru, neboť z výše uvedeného není nejmenších pochyb o tom, že se obviněný vůči poškozeným dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejich odporu a dosažení pohlavního styku proti jejich vůli. Nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že jednání obviněného nelze jednoznačně považovat za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozené dlouhodobým přátelským vztahem navodily u obviněného situaci, kdy se domníval, že si k poškozeným může dovolit jednání v oblasti intimních vztahů. Soud II. stupně tak bagatelizoval násilí, jímž si obviněný vynucoval intimní kontakt s oběma poškozenými. Intenzitu použitého násilí je třeba posuzovat vždy v kontextu, když v tomto případně je zcela zřejmé, že obě poškozené vyvíjely svůj odpor a obranu vůči obviněnému již od počátku jeho jednání jak slovně tak fyzicky, obviněný jejich vůli nerespektoval a nutně musel vynaložit určité úsilí, aby obranu poškozených odvracel, a to až do samého ukončení svého jednání. Konkrétně ve vztahu k poškozené M. L. jeho násilné jednání spočívalo v tom, že jí nalehnutím znehybnil ruku, a u poškozené B. N. v držení jejich rukou nad její hlavou, čímž překonal jejich obranu a nepochybně vážně míněný odpor. Tyto zjištěné skutečnosti odvolací soud zcela pominul s tím, že se k poškozeným pouze naklonil. Nelze také přehlédnout skutečnost, že poškozeným nebylo v době spáchání trestných činů ani 15 let, byly samy s dospělým mužem, který je fyzicky zcela převyšoval, navíc v uzavřeném prostoru automobilu na sklopené sedačce, tedy nacházely se zcela jasně v pro ně tísnivé situaci.

Nejvyšší soud souhlasí s námitkou nejvyššího státního zástupce, že se obviněný vůči poškozeným dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejich vážně míněného odporu.

Pokud jde o další námitku nejvyššího státního zástupce, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá také závěr, že obviněný svým jednáním dokonal pohlavní styk, tak jak jej definuje ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku.

Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů. Obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku (arg. donutí ), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o donucení k pohlavnímu styku, kdy obviněný přes odpor a obranu poškozených za použití násilí zavedl nejméně jeden prst své ruky do pohlavního ústrojí poškozených, což představuje zásah do jejich sexuální integrity. Při takto praktikovaném pohlavním styku byl obviněný v osobním kontaktu s poškozenými a na jejich těle proti jejich vůli konal sexuální praktiky. Došlo tedy k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Odvolací soud v této souvislosti nesprávně argumentoval tím, že obviněný sice zasunul oběma poškozeným prst do jejich přirození, avšak toto jednání nebylo srovnatelné se souloží. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě totiž není třeba (jak správně uvádí nejvyšší státní zástupce), aby byl pohlavní styk proveden způsobem srovnatelným se souloží, neboť tato okolnost je až okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tzv. kvalifikované znásilnění). Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že za trestný čin znásilnění v jeho základní skutkové podstatě je třeba považovat i jednání, která nejsou pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, pokud při něm dochází k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby.

Nejvyšší soud se se závěrem, že se obviněný vůči poškozeným dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejich vážně míněného odporu a k dosažení pohlavního styku proti jejich vůli, ztotožnil. V důsledku této povahy jednání obviněného bylo vyloučeno kvalifikovat skutky jako zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jak nesprávně učinil Vrchní soud v Praze.

Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce , podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 86/2012, zrušil . Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projedná, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 3 tr. řádu).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš