7 Tdo 201/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 201/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. A. A., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 9 To 390/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 19/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 2 T 19/2004, byl obviněný Ing. A. A. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (bod 2 výroku o vině) a trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod 3 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Rozsudkem bylo dále ohledně obviněného rozhodnuto i zprošťujícím výrokem.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 9 To 390/2004, zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že obviněný jím napadl správnost právního posouzení všech skutků popsaných pod body 1 - 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný spatřuje nesprávnost právního posouzení svého jednání popsaného pod bodem 3 výroku o vině v tom, že soud jej odsoudil za údajné najetí vozidlem do poškozeného, aniž by bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty; úmysl by podle obviněného bylo možné dovodit pouze tehdy, pokud by vozidlo nezabrzdil. Obviněný se dále domnívá, že u skutku pod bodem 3 obžaloby (správně výroku o vině, neboť tento skutek je v obžalobě popsán pod bodem 4) je chybně uvedena skutková věta, neboť se jedná o dva samostatné skutky - ublížení na zdraví a výtržnictví, a nikoli o skutek jeden. Obviněný je dále toho názoru, že jeho jednání spočívající ve vytlačování poškozeného z bytu a v tom, že poškozenému vykousl nehet z prostředníku pravé ruky, je nutné právně posoudit jako nutnou obranu, neboť poškozený neuposlechl jeho pokynu k opuštění bytu, povalil jej na zem a tam znehybnil; vykousnutí nehtu bylo důsledkem nutné obrany proti tomuto útoku poškozeného na jeho osobu, která byla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku.

Pokud jde o skutky uvedené v bodě 1 a 2 obžaloby (správně výroku o vině), z těchto je obviněný usvědčován výpovědí poškozené G. A., která je podle názoru obviněného z procesního hlediska nepoužitelná, neboť výslech byl proveden v rozporu s ustanovením § 95 odst. 3 tr. ř., když protokol o výslechu poškozené, který byl pořízen bez přibrání zapisovatele, nebyl této předložen v přítomnosti nezúčastněné osoby; z tohoto důvodu nemohla být tato výpověď přečtena v hlavním líčení, když § 211 odst. 4 tr. ř. umožňuje číst výpověď svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.

Podle obviněného je špatná skutková věta i u bodu 2 obžaloby (správně výroku o vině), neboť zde chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, tedy to, jak může úder do hlavy souviset s distorzí levého zápěstí, a je v ní uvedeno, že poškozená musela vyhledat lékaře a byla jí vystavena pracovní neschopnost; pracovní neschopnost ovšem zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu není.

Obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje na to, že v rozsudku soudu prvního stupně nejsou odůvodněny důvodné obavy poškozené z jeho výhružek směřovaných vůči její osobě, čímž byl podle něj porušen § 125 tr. ř., podle něhož je soud povinen v odůvodnění stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 9 To 390/2004, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně své právo vyjádřit se k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) do dne vydání rozhodnutí dovolacího soudu nevyužila.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě předmětného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, kterými napadá použitelnost výpovědi poškozené G. A. z přípravného řízení a vytýká soudu prvního stupně, že neodůvodnil důvodné obavy poškozené z jeho výhružek směřujících vůči její osobě, neboť těmito námitkami obviněný nezpochybňuje správnost hmotně právního posouzení jím spáchaných skutků, ale vytýká porušení procesních ustanovení § 211 odst. 4 a § 95 odst. 3 tr. ř. a v důsledku toho i správnost hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. v případě první námitky a § 125 tr. ř. v případě námitky druhé. Porušení uvedených procesních ustanovení se nelze dovolávat ani na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na základě jiného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání namítá, že jej soud odsoudil za údajné najetí vozidlem do poškozeného, aniž by bylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty s tím, že podle jeho názoru by úmysl bylo možné dovodit pouze tehdy, pokud by vozidlo nezabrzdil.

Shora uvedenou námitkou obviněný zpochybňuje právní závěr soudů dříve činných v jeho trestní věci, že shora uvedené jednání, které bylo právně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod 3 výroku o vině), bylo zahrnuto jeho úmyslem (§ 4 tr. zák.) napadnout na místě veřejnosti přístupném poškozeného R. N.

Závěr o formě zavinění (§ 4 a § 5 tr. zák.) je závěrem právním, který vychází ze skutkových zjištění soudu, jejichž správnost, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud není oprávněn v rámci dovolacího řízení zpochybňovat.

Podle bodu 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že poté, co se poškozenému R. N. podařilo z bytu utéci společně s G. A. a jejími třemi dětmi před dům, najel obžalovaný na poškozeného R. N. svým vozidlem , avšak k poranění poškozeného nedošlo, a poté obžalovaný vystoupil ze svého vozidla a s pákou na volant v ruce poškozeného honil kolem jeho vozidla v úmyslu fyzicky jej napadnout . Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru o existenci úmyslu obviněného najet do poškozeného R. N. zejména na základě výpovědí tohoto poškozeného a svědkyně G. A., z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný se svým vozidlem přijel k poškozenému, svědkyni G. A. a jejím třem dětem, kteří přecházeli silnici, své vozidlo ve vzdálenosti dvou až tří metrů od přecházejících osob zastavil a poté, co na ně vykřikl, že je zabije, rozjel se směrem k nim a levým blatníkem narazil do poškozeného R. N., který společně se svědkyní K. A., dcerou obviněného a svědkyně G. A., přecházel silnici jako poslední; ke zranění poškozeného R. N. vzhledem k nízké rychlosti vozidla nedošlo. Posléze, jak již bylo uvedeno, obviněný vystoupil a s pákou na volant honil poškozeného R. N. kolem jeho vozidla. Dovolací soud je toho názoru, že s ohledem na shora uvedená skutková zjištění nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný do poškozeného R. N. najet chtěl a že tedy jím zpochybňované jednání bylo zahrnuto přímým úmyslem tohoto poškozeného napadnout /§ 4 písm. a) tr. zák./. Přímý úmysl obviněného lze vyvodit nejen ze skutečnosti, že se obviněný rozjel přímo na poškozeného a svědkyni K. A. poté, co poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací, a že své vozidlo nezabrzdil včas, tedy tak, aby nedošlo k jeho kontaktu s poškozeným, ale taktéž z následného jednání obviněného spočívajícího v jeho snaze napadnout poškozeného R. N. pákou na volant, u něhož nelze o přímém úmyslu obviněného pochybovat.

Obviněný dále uplatnil hmotně právní námitku, podle níž jeho jednání spočívající ve vytlačování poškozeného z bytu a v tom, že poškozenému vykousl nehet z prostředníku pravé ruky, popsané v bodě 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo nutnou obranou ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., která nedovolenost (protiprávnost) jeho jednání i jeho nebezpečnost pro společnost vylučuje.

Podle § 13 tr. zák. Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku.

Jak vyplývá z bodu 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění tohoto rozhodnutí, obviněný ve svém bytě fyzicky napadl poškozeného R. N., a to tak, že jej kousal do různých částí těla a z prostředníku pravé ruky mu vykousl celý nehet poté, co poškozený přišel do bytu obviněného a svědkyně G. A. na žádost této svědkyně, aby ji a její děti odvezl k její matce; důvodem žádosti svědkyně byly fyzické útoky obviněného vůči její osobě. Obviněný N. vyzval, aby byt opustil, avšak N. reagoval tím, že ho poškozená požádala o pomoc . Na to obžalovaný k N. přiskočil (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně) a napadl jej shora uvedeným způsobem. S ohledem na tato skutková zjištění soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, když jednání obviněného, kterého se dne 6. 3. 2003 dopustil ve svém bytě vůči poškozenému R. N., posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., neboť poškozený R. N. nevstoupil do bytu obviněného a jeho tehdejší manželky neoprávněně a ani obviněného nenapadl či jinak neomezoval jeho osobní svobodu, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný. Protože poškozený R. N. neútočil na zájem chráněný trestním zákonem a ani z jeho strany takový útok přímo nehrozil, nebyl obviněný k obrannému jednání vůči poškozenému oprávněn.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítá, že v případě jeho jednání popsaného pod bodem 2 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako následek je uvedeno, že poškozená musela vyhledat lékaře a byla jí vystavena pracovní neschopnost. Jak vyplývá z trestně-právních předpisů, není pracovní neschopnost zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu.

Jednání popsané pod bodem 2 skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu bylo tímto soudem právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., podle něhož se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Z citované části ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu je ublížení na zdraví , za které můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování předmětného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Aby poruchu zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) bylo možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., nesmí trvat jen po krátkou, zcela přechodnou dobu; soudní praxe zde vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní (k tomu viz č. II/1965 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně vyjádřil v bodu 2 skutkové věty výroku o vině zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. tak, že obviněný napadl svoji manželku G. A. tak, že ji pěstí udeřil do obličeje, čímž jí způsobil zranění, a to distorzi levého zápěstí a krční páteře a pohmoždění měkkých tkání hlavy, v důsledku čehož musela vyhledat lékařské ošetření a byla jí vystavena pracovní neschopnost od 10. 3. 2003 do 3. 4. 2003 . Z citované části skutkové věty je zřejmé, že nutnost vyhledání lékařského ošetření ze strany poškozené a vystavení pracovní neschopnosti nejsou následkem jednání obviněného, jak tento uvádí ve svém dovolání, ale skutečnostmi, prostřednictvím kterých nalézací soud vyjádřil závažnost obviněným způsobeného následku v podobě shora uvedených zranění poškozené, tedy to, že uvedená zranění jsou ublížením na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Jinak řečeno, v případě, že by ve skutkové větě nebylo uvedeno, že poškozená byla v době od 10. 3. 2003 do 3. 4. 2003, tzn. podstatně déle než sedm dní, z důvodu obviněným jí způsobených zranění v pracovní neschopnosti, nebyl by skutkový stav popsán tak, aby naplňoval i zákonný znak předmětného trestného činu spočívající v ublížení na zdraví . Nalézací soud tedy nepochybil, když ve skutkové větě výroku o vině uvedl, že poškozené byla vystavena pracovní neschopnost od 10. 3. 2003 do 3. 4. 2003 , neboť právě tato skutečnost vyjadřuje, že zranění poškozené byla poruchou zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák.

V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že závažnost zranění poškozené sice byla ve skutkové větě vymezena prostřednictvím jediného, a jak bylo uvedeno, nikoli rozhodujícího kritéria pro posouzení poruchy zdraví jako ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., které navíc nemusí vždy správně odrážet její povahu, intenzitu a závažnost, nicméně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že úraz poškozené G. A. z března 2003 lze považovat za středně závažný a lze jej ze soudně lékařského hlediska klasifikovat jako ublížení na zdraví, neboť poranění nesporně omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 1 týden, a to zejména pokud se týká postižení krční páteře (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně), že skutečné omezení poškozené v běžném životě trvalo 3 až 4 týdny, kdy byla poškozená omezena s ohledem na fixační límec na krku , přičemž u distorze krční páteře je žádoucí, aby se poraněný pohyboval spíše v horizontální poloze (str. 11 tamtéž), a že tedy kritérium použité nalézacím soudem v bodě 2 skutkové věty výroku o vině odpovídá a vyjadřuje závažnost poruchy zdraví poškozené způsobené jí násilným jednáním obviněného.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní námitky obviněného týkající se nedostatku úmyslu v případě najetí vozidlem na poškozeného R. N., nutné obrany v případě vykousnutí nehtu z prostředníku pravé ruky tohoto poškozeného (bod 3 skutkové věty výroku o vině) a nesprávně vymezených znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví popsaného pod bodem 2 skutkové věty výroku o vině jsou zjevně neopodstatněné a bylo by třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud by obviněný ve svém dovolání neuplatnil další námitky, podle nichž u skutku pod bodem 3 obžaloby je chybně uvedena skutková věta, neboť se jedná o dva samostatné skutky a ne o jeden skutek , a podle nichž v bodě 2 obžaloby chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem , tedy to, jak úder do hlavy může souviset s distorzí levého zápěstí .

První hmotně právní námitkou, kterou dovolací soud neshledal jako zjevně neopodstatněnou, obviněný vytkl soudům dříve činným v jeho trestní věci, že jeho jednání popsané pod bodem 3 skutkové věty výroku o vině posoudily jako jediný skutek, kterým byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a současně trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tj. jako jednočinný souběh nestejnorodý), a nikoli jako dva samostatné trestné činy uvedených skutkových podstat (tj. jako vícečinný souběh nestejnorodý).

V případě této námitky je třeba vyjít z toho, že podstatu každého skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, které může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (ataků) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání, přičemž se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (ataky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 27 s.). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (viz rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Jednotu skutku lze také vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání.

Podle bodu 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že v P., ulice O., ve svém bytě fyzicky napadl poškozeného R. N. tak, že jej kousal do různých částí těla a z prostředníku pravé ruky mu vykousl celý nehet, čímž mu způsobil vícečetná poranění na pravé paži uprostřed vpředu, kde byl otisk zubu lemovaný krevní podlitinou, dále byly zjištěny krevní podlitiny a otisky zubů na hrudníku vpředu v celkovém počtu čtyř otisků, a poškozenému byl stržen nehet prostředníku pravé ruky a následně poté, co se poškozenému podařilo z bytu utéci společně s G. A. a jejími třemi dětmi před dům, najel obžalovaný na poškozeného R. N. svým vozidlem , avšak k poranění poškozeného nedošlo, a poté obžalovaný vystoupil ze svého vozidla a s pákou na volant v ruce poškozeného honil kolem jeho vozidla v úmyslu fyzicky jej napadnout .

Nejen z formálního uspořádání výroku o vině, kdy shora uvedené jednání obviněného je uvedeno pod jedním bodem skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale taktéž z odůvodnění tohoto rozhodnutí, ve kterém je uvedeno, že podle názoru soudu byla vina obžalovaného prokázána i stran skutku popsaného pod bodem 4. obžaloby (str. 15), je zřejmé, že soud prvního stupně posoudil shora uvedené jednání jako jeden skutek, přestože, jak správně uvedl obviněný, jde o skutky dva.

Citovaná část bodu 3 skutkové věty popisuje dvě zcela odlišná jednání obviněného, a to fyzické napadení poškozeného R. N. s úmyslem ublížit mu na zdraví, k němuž došlo v bytě obviněného v P., O., a dále jednání, kterého se obviněný dopustil na ulici před uvedeným domem, tedy na místě veřejnosti přístupném, a které spočívalo v najetí vozidlem na poškozeného R. N. a v tom, že obviněný honil tohoto poškozeného kolem jeho vozidla s pákou na volant v ruce, a to vše s úmyslem poškozeného fyzicky napadnout.

Uvedená jednání obviněného zahrnutá jeho odlišným úmyslem byla příčinou dvou různých následků relevantních z hlediska trestního práva, a to zranění poškozeného R. N., které bylo posouzeno jako porucha zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., a hrubého narušení veřejného klidu a pořádku, přičemž příčinou prvního následku v podobě zranění poškozeného R. N. bylo toliko jednání obviněného, kterého se dopustil vůči tomuto poškozenému ve svém bytě, a příčinou druhého následku spočívajícího v závažném narušení veřejného klidu a pořádku bylo jednání obviněného před domem v P., O.

V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně na jedné straně s ohledem na okolnosti případu, a to zejména na nízkou rychlost vozidla obžalovaného a skutečnost, že nedošlo k poranění poškozeného N. ani dcery K., dospěl k závěru, že nelze dovozovat u obžalovaného úmysl ublížit třetí osobě na zdraví , a s ohledem na tento závěr kvalifikoval toto jednání společně s následným naháněním poškozeného N. s pákou na volant v ruce jako trestný čin výtržnictví ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně) a na straně druhé v rozporu se svým závěrem o odlišném úmyslu obviněného a způsobenými následky posoudil jednání popsané pod bodem 3 skutkové věty výroku o vině jako jeden skutek.

Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dal obviněnému za pravdu, že jeho jednání popsané pod bodem 3 skutkové věty výroku o vině bylo soudy dříve činnými v jeho trestní věci nesprávně posouzeno jako jeden skutek a nikoli jako skutky dva. Protože je ale zcela zřejmé, že projednání této dovolací námitky týkající se jednoty skutku by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť jeho jednání nyní popsané pod bodem 3 skutkové věty výroku o vině by po opětovném projednání a rozhodnutí bylo sice posouzeno jako dva skutky, ale opětovně právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (napadení poškozeného R. N. v bytě obviněného) a jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (jednání obviněného, k němuž došlo před domem v P., O.), a současně otázka jednoty skutku, která by byla z podnětu této dovolací námitky řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť již byla judikaturou soudů vyřešena, její řešení nečiní při rozhodování soudů potíže a navíc nemá pro posouzení věci určující význam, protože je jen okrajová a její řešení v dovolacím řízení by nemohlo přinést žádnou podstatnou změnu napadených rozhodnutí, dovolací soud tuto námitku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Případná náprava tohoto pochybení by měl jediný důsledek, že by skutková věta pod bodem 3 rozsudku soudu I. stupně byla v novém rozhodnutí formálně rozdělen do dvou bodů 3 a 4.

Stejným způsobem dovolací soud rozhodl i ohledně poslední hmotně právní námitky obviněného, podle níž v bodě 2 obžaloby chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem , tedy to, jak úder do hlavy může souviset s distorzí levého zápěstí .

Příčinná souvislost, která spojuje protiprávní jednání se způsobeným trestněprávně relevantním následkem, je jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti pachatele.

Z bodu 2 skutkové věty výroku o vině, jehož část již byla shora citována v souvislosti s námitkou obviněného týkající se správnosti popisu zákonného znaku ublížení na zdraví , a ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že mezi úderem pěstí do obličeje poškozené G. A. a distorzí jejího levého zápěstí příčinná souvislost není, neboť tento následek na zdraví poškozené nebyl způsoben úderem pěstí do obličeje, ale kroucením ruky (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Poškozená G. A. v rámci své výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedla, že k pohmoždění zápěstí došlo, že mě obviněný tahal za ruce, aby mi zamezil zavolat, také mě držel v kravatě zezadu (č. l. 116 tr. spisu). Protože v bodě 2 skutkové věty výroku o vině není uvedeno jednání obviněného, kterým byla distorze levého zápěstí poškozené způsobena, nemůže zde být ani příčinná souvislost mezi jednáním obviněného v předmětné skutkové větě uvedeným a předmětným trestněprávně relevantním následkem.

V bodě 2 skutkové věty je ovšem uvedeno, že obviněný napadl svoji manželku G. A. úderem pěstí do obličeje a že jí tímto jednáním způsobil mj. i distorzi krční páteře. Toto zranění bylo Prof. MUDr. I. B., CSc., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, posouzeno jako středně závažný úraz, který ze soudně lékařského hlediska lze považovat za ublížení na zdraví, neboť nesporně omezoval poškozenou G. A. v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden a vyžádal si léčbu v trvání 3 - 4 týdnů. Rovněž skutečné omezení poškozené v běžném způsobu života trvalo 3 až 4 týdny a týkalo se toliko distorze krční páteře. Je tedy zřejmé, že rozhodujícím zraněním pro právní posouzení jednání obviněného bylo zranění krční páteře, které je v příčinné souvislosti s tímto jednáním a samotné postižení zápěstí je vedle toho bezvýznamné, když samo o sobě by danou právní kvalifikaci nemohlo založit. Protože je s ohledem na tuto skutečnost zcela zřejmé, že ani projednání této hmotně právní námitky by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť jeho skutek uvedený pod bodem 2 skutkové věty by byl i nadále právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud odmítl i námitku týkající se nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného popsaným pod bodem 2 skutkové věty a v tomto bodě uvedeným následkem v podobě distorze levého zápěstí poškozené G. A. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Tímto způsobem mohl dovolací soud ohledně uvedené námitky rozhodnout i z toho důvodu, že otázka, která by byla z podnětu této námitky řešena, není po právní stránce zásadního významu.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že jej podává i z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný ovšem neuvedl, kterou námitku o dovolací důvod uvedený v písm. k) § 265b odst. 1 tr. ř. opírá. Z obsahu dovolání je možné dovodit, že obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v bodě 2 obžaloby chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem , tedy to, jak úder do hlavy může souviset s distorzí levého zápěstí , a že v rozsudku soudu I. stupně nejsou odůvodněny důvodné obavy poškozené z mých výhružek směřovaných vůči její osobě . Námitka týkající se existence příčinné souvislosti je ovšem hmotně právní námitkou věcně odpovídající nikoli dovolacímu důvodu podle písm. k) § 265b odst. 1 tr. ř., ale dovolacímu důvodu podle písm. g) téhož zákonného ustanovení, námitka směřující proti odůvodnění rozhodnutí soudu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není v dovolání (a ani v jiném opravném prostředku) přípustná. S ohledem na tyto skutečnosti obviněným formálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve věci není dán, protože obviněný neuvedl jedinou námitku, která by byla způsobilá tento důvod naplnit.

Konečně obviněný ve svém dovolání uvedl, že jej podává i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to ve spojitosti s § 265 (správně § 265b) odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., z čehož je zřejmé, že uplatnil druhou variantu důvodu dovolání uvedeného v písm. l) § 265b odst. 1 tr. ř., podle níž lze dovolání podat, pokud v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Naplnění tohoto důvodu dovolání vyplývá z existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která byla shledána Nejvyšším soudem.

Protože obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by po obsahové stránce naplňovala dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a jeho odvolání v rozsahu opírajícím se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. taktéž odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš