7 Tdo 196/2013
Datum rozhodnutí: 14.03.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 196/2013-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 3. 2013 o dovolání obviněného Ing. L. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 69/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2011 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 40 T 8/2011, byl obviněný Ing. L. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci. Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo vysloveno také zabrání věci. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. K rozsudku je třeba poznamenat, že do věznice s ostrahou měl být obviněný zařazen správně podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a že trest uložený podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku měl být správně označen jako trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu vylákat finanční prostředky P. M. jako podnikatele - fyzické osoby s místem podnikání ve V. jeho uvedením v omyl jednal tak, že si opatřil fiktivní písemnosti označené jako Oznámení o postoupení pohledávky , v němž obchodní společnost HSP PARTNERS, s. r. o., oznamuje P. M. postoupení své pohledávky za P. M. v celkové výši 209 509,76 Euro společnosti ESPRIT LLC, a Oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě , v němž společnost ESPRIT LLC oznamuje, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky získala od obchodní společnosti HSP PARTNERS, s. r. o., splatné pohledávky za P. M. , a žádá o okamžité provedení úhrady, ačkoliv věděl, že obchodní společnost HSP PARTNERS, s. r. o., pohledávku nepostoupila. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Brně takto vyhotovené písemnosti opatřené padělanými podpisy byly za součinnosti E. T. , která byla jako ekonomka zaměstnankyní P. M. a měla oprávnění disponovat s finančními prostředky na jeho bankovním účtu, označeny jako doručené dne 6. 8. 2009, načež E. T. dne 9. 8. 2009 odeslala pouze na základě uvedených písemností z bankovního účtu P. M. dvě platby v souhrnné výši 205 661 Euro na bankovní účet společnosti ESPRIT LLC založený na pokyn obviněného R. A. , která měla k účtu podpisové právo, avšak fakticky s ním disponoval obviněný, s tím, že v době od 12. 8. 2009 do 4. 9. 2009 byla z tohoto účtu odeslána v pěti platbách celková částka 195 200 Euro na bankovní účet společnosti COMVERSE INC., k němuž měl jako jediný dispoziční právo obviněný, který takto získané prostředky použil tím způsobem, že částku nejméně 88 000 Euro vybral v hotovosti a částku 26 628 použil na bezhotovostní nákup motorového vozidla. Podle zjištění Krajského soudu v Brně obviněný způsobil poškozenému P. M. škodu ve výši 205 661 Euro, tj. 5 283 431,09 Kč.

O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 69/2012. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Obviněný podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu uplatnil námitky v tom smyslu, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit zákonné znaky trestného činu podvodu, pokud spočívají jednak v omylu nějaké osoby a jednak v příčinné souvislosti mezi tímto omylem a majetkovou dispozicí vedoucí ke škodě. Mimo meze dovolacího důvodu učinil obsahem dovolání také námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, na jejichž podkladě dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nebo státnímu zástupci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání za důvodné v části, v níž obviněný namítal, že skutek uvedený ve výroku o vině nemá znaky trestného činu podvodu, a vyjádřila názor, že ze strany obviněného mohlo jít o účastenství na zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se jako pachatelka dopustila E. T. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, ale je nutné, aby mu konkrétně uplatněné námitky odpovídaly také svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstrukce uvedeného dovolacího důvodu je zřejmé, že pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím právní posouzení skutku v té podobě, jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., stojí mimo dovolací důvod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám, jimiž je napadán skutkový základ rozhodnutí.

S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově koresponduje pouze ta část dovolání obviněného, v které byly uplatněny námitky v tom smyslu, že skutkový stav uvedený ve výroku o vině neodpovídá znakům zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pokud spočívají ve vyvolání omylu a v příčinné souvislosti mezi omylem a škodou.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci považovaly za naplněný ten z alternativních znaků trestného činu, který spočívá v tom, že pachatel uvede někoho v omyl . Skutkově je výrok o vině konstruován tak, že obviněný uvedl v omyl poškozeného P. M. jako podnikatele - fyzickou osobu. Obžaloba byla založena na tom, že osobou uvedenou v omyl byla ekonomka poškozeného E. T. , avšak Krajský soud v Brně vzhledem k výsledkům dokazování v hlavním líčení konstatoval, že její tvrzení o okolnostech, za nichž nechala z prostředků poškozeného uhradit požadovanou částku, jsou nevěrohodná, že její postavení v celé transakci je nejasné a že reálně přichází v úvahu i její participace na jednání obviněného. Bližší okolnosti celé transakce vyplývají ze skutkových zjištění podrobně popsaných v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně.

Předstíranou nepravdivou okolností byla změna v totožnosti věřitele, vůči němuž měl poškozený P. M. nesplacený dluh. Tato změna spočívala v tom, že místo dosavadního věřitele, jímž byla obchodní společnosti HSP PARTNERS, s. r. o., se jako nový věřitel deklarovala společnost ESPRIT LLC. Listiny, kterými byla tato změna prokazována a které byly fingované, byly adresovány poškozenému P. M. Z toho je jasné, že poškozený byl osobou, u níž měl být vyvolán omyl o tom, kdo je jeho věřitelem a komu má plnit z titulu svého dluhu, resp. omyl o tom, že platba ve prospěch společnosti E. , ke které jinak ve skutečnosti nebyl žádný důvod, má podklad v uvedených listinách. Úspěšné provedení celé machinace ovšem mohlo být ohroženo tím, že pokud by se poškozený s těmito listinami včas seznámil, mohl by odhalit, že jsou fingované, a zabránit platbě. Posuzovaná transakce proto musela být uskutečněna tak, aby se o ní poškozený dověděl co nejpozději. V tomto ohledu sehrála podstatnou roli okolnost, že E. T. , kterou poškozený zaměstnával jako ekonomku a která byla oprávněna nakládat s prostředky na podnikatelském účtu poškozeného, nechala provést platbu ve prospěch společnosti E. , aniž o tom poškozeného předem informovala, aniž mu předložila příslušné listiny a aniž si vyžádala jeho příkaz či alespoň souhlas k provedení platby. Významné je, že při této transakci si E. T. počínala v očividném rozporu s obvyklou praxí, která byla zavedena v podnikání poškozeného. Toto podnikání bylo v potížích, se kterými byl spojen nedostatek finančních prostředků na podnikatelském účtu poškozeného. Aby měl poškozený pod kontrolou používání těchto prostředků, ustálila se taková praxe, že platby byly konzultovány s poškozeným, který pokud rozhodl, že platba bude provedena, dal na příslušný doklad svou parafu, aby měl jistotu, že skutečně dal souhlas s platbou. Přitom v období před posuzovanou transakcí E. T. tuto praxi dodržovala s tím, že vzhledem ke špatnému stavu podnikání poškozeného sama od něho takový souhlas vyžadovala. Pokud se E. T. odchýlila od popsané praxe právě v souvislosti s posuzovanou transakcí, je tento její postup o to nápadnější, že se týkal tak vysoké částky, že její odepsání z podnikatelského účtu poškozeného tento účet prakticky zcela vyčerpalo. To je v ostrém kontrastu s jejím postupem při jiných platbách, které byly nesrovnatelně nižší a ke kterým si od poškozeného vyžadovala písemný souhlas. Jednáním, při kterém E. T. nepředložila poškozenému listiny, podle nichž mělo dojít k postoupení pohledávky a tím pádem ke změně jeho věřitele, a nevyžádala si od poškozeného souhlas s vysokou platbou ve prospěch nového věřitele, se poškozený ocitl v omylu o stavu a průběhu svého hospodaření a o tom, že při jeho podnikání dochází pouze k těm platbám, které mu byly oznámeny a se kterými souhlasil. Tento omyl poškozeného byl důvodem, který vedl k tomu, že nezabránil platbě ve prospěch společnosti E. , a k tomu, že E. T. dala bez jeho vědomí a souhlasu příkaz k této platbě, přestože to mělo z hlediska podnikání poškozeného přímo likvidační důsledky. Obviněný vyvolal popsaný omyl poškozeného prostřednictvím E. T. , které předložil fingované doklady a která s nimi naložila v zájmu a ve prospěch obviněného, přičemž obešla kontrolu těchto dokladů poškozeným. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že obviněný uvedl v omyl poškozeného P. M. a že tento omyl poškozeného umožnil uskutečnění transferu peněz z podnikatelského účtu poškozeného na jiné účty a touto cestou do dispozice obviněného, takže mezi omylem poškozeného a škodou na jeho majetku je i příčinná souvislost. Právní posouzení skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je tudíž správné.

Konstrukce, podle které byla E. T. pachatelem zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný jen účastníkem na tomto trestném činu, nevystihuje podstatu věci. Obviněný zinscenoval celou transakci, opatřil k jejímu provedení fingované doklady, předložil je jako podklad k uskutečnění neoprávněné platby a byl osobou, v jejímž zájmu byla transakce uskutečněna. Úloha E. T. nebyla omezena jen na to, že vydala příkaz k bezhotovostnímu převodu finančních prostředků z podnikatelského účtu poškozeného. E. T. umožnila obviněnému uvést poškozeného v omyl, a to jednáním, v jehož rámci v rozporu se svým postavením ekonomky zaměstnané u poškozeného a v rozporu s obvyklou praxí nepředložila poškozenému rozhodné listiny, neinformovala ho o nich a nevyžádala si od něho souhlas k provedení neobvykle vysoké platby. Touto cestou byl poškozený uveden v omyl, který spočíval v jeho domnění, že z jeho podnikatelského účtu jsou prováděny jen platby, ke kterým dal souhlas. Celkový kontext posuzované machinace ji jasně charakterizuje jako podvod.

Je tedy evidentní, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, pokud jím byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl objasněn průběh celé posuzované transakce, a také to, na základě jakých dokladů byla uskutečněna, jak vysoká částka byla odčerpána, jak bylo s touto částkou dále naloženo, jak se tato transakce lišila od běžné platební praxe v podnikání poškozeného atd. V důkazech mají odpovídající podklad také zjištění týkající se toho, že právě obviněný opatřil fingované doklady, předložil je za účelem provedení neoprávněné platby a v součinnosti s ekonomkou poškozeného je použil k oklamání poškozeného a k získání jeho finančních prostředků do své vlastní dispozice. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily. V tomto rámci soudy zaznamenaly také rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy, a překlenuly tyto rozpory s přijatelným zdůvodněním, proč považují ten či onen důkaz za věrohodný a proč nevěří jinému protichůdnému či odlišně vyznívajícímu důkazu. Soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily i to, proč považují další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec