7 Tdo 191/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoník



7 Tdo 191/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 10 To 390/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 16/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 10 T 16/2010, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že (stručně uvedeno) v období od 1. 7. do 16. 12. 2009 na ubytovně a v dřevěné boudě v obci K., přes odpor poškozeného ml. D. S., jej fackami, držením za ruce, výhrůžkou zmlácením nebo podpálením domu, přinutil:
- nejméně ve čtyřech případech k tomu, aby obžalovaného hladil po hrudníku a břiše, přičemž sám obžalovaný onanoval až k ejakulaci,
- nejméně v deseti případech ke vzájemné masturbaci až k ejakulaci,
- nejméně v jednom případě k tomu, aby se svlečený do naha dotýkal svým penisem nahého těla obžalovaného včetně jeho ztopořeného penisu, přičemž obžalovaný onanoval až k ejakulaci,
- nejméně ve třiceti případech k tomu, aby si nahý sedl na jeho nohy, přičemž obžalovaný ležel na zádech a onanoval až k ejakulaci, anebo následně nejméně v deseti případech poškozeného donutil k tomu, aby poškozený strpěl tření a felaci svého penisu,
- ve dvou případech na poškozeném vykonal anální pohlavní styk a 2x se o to neúspěšně pokusil. Za to byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou v rozsudku konkrétně uvedeny. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4, 6 tr. zákoníku soud uložil obviněnému také ochranné opatření, a to ochranné léčení sexuologické ústavní.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 10 To 390/2010, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo naprosto nedostatečně provedeno jeho seznámení s výpovědí poškozeného a svědků podle § 209 odst. 1 tr. ř., když jak poškozený, tak i svědci M. D. a P. O. byli vyslechnuti soudem v jeho nepřítomnosti. Ač výslech těchto osob trval dlouhou dobu (01.15 hod., 00.26 hod., 01.00 hod.), namítá obviněný, že jeho seznámení s obsahem jejich výpovědí, včetně navazujících dotazů a odpovědí, trvalo vždy pouhé necelé 2 minuty, a spočívalo v pouhém odkazu na to, že svědci v podstatě stvrdili své výpovědi z přípravného řízení. Přitom svědci svou výpověď doplňovali, vyjadřovali se nad rámec původních výpovědí a odpovídali na dotazy. Namítá proto, že když nebyl řádně seznámen s těmito výpověďmi, které mu měly být přečteny, byl zkrácen na svém právu na obhajobu. K porušení tohoto jeho práva došlo také tím, že okresní soud zamítl jeho návrh na slyšení svědků L. N. a P. H.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán podle obviněného tím, že část skutků kladených mu za vinu sama o sobě postrádá podstatný znak skutkové podstaty, a to prvek pohlavního styku . Konkrétně pak uvádí, že jde o skutky, kdy byl poškozený nucen
- nejméně ve čtyřech případech hladit jej po hrudníku a břiše, přičemž obviněný onanoval,
- nejméně ve třiceti případech sednout si nahý na nohy obviněného, přičemž obviněný onanoval. Namítá, že sezení na nohou a hlazení po hrudníku nenaplňuje znak pohlavního styku, když přitom nedochází ke kontaktu s jeho genitálem, tj. že by se on dotýkal genitálu poškozeného nebo naopak. Násilí, kterým měl poškozeného donutit k sexuálnímu jednání, pak byly pouze dvě facky, které měl dát poškozenému, když chtěl, aby si na něj sedl a nesouvisely proto přímo s pohlavním stykem. Poškozený přitom žádné násilí ani výhrůžky nepopsal ani u závažnějších útoků, jako byl orální a anální styk. Jeho výhrůžky, které údajně používal k vynucení sexuálního jednání, pak podle obviněného nebyly sto vyvolat v poškozeném tak ochromující strach, aby se aktivně nebránil nebo se alespoň nepokusil bránit při mnohem závažnějším jednání, než při kterém byly výhrůžky vyřčeny.

Obviněný také uvedl, že podstatným znakem skutkové podstaty znásilnění je také překonání vážně míněného odporu poškozeného a tento odpor musí být dostatečně důrazný. Poškozený ale vypověděl, že se bránil pouze slovně, když řekl obviněnému nechytáš se, jseš teplej nebo co, to nepřichází v úvahu, proč bych to dělal . Takováto slova nelze považovat za vážně míněný odpor, přičemž se poškozený nebránil fyzicky a nesnažil se ani z místa odejít. Pokud skutečně došlo k sexuálním stykům s poškozeným, tak nelze nadevší pochybnost uzavřít, že šlo o styky nedobrovolné.
Obviněný namítá také porušení práva na spravedlivý proces, když byla porušena zásada in dubio pro reo. Odsuzující rozsudek je založen především na výpovědi poškozeného, kterou ale obviněný považuje za nevěrohodnou vzhledem k podstatným rozporům s výpověďmi dalších svědků (O., D., D.), kteří jeho výpověď nepotvrdili. Konkrétně pak uvedl další okolnosti případu, z kterých dovozuje nevěrohodnost výpovědi poškozeného, který sám nepodal trestní oznámení a mohl vypovídat proti němu na policii výměnou za výhody v jeho trestním stíhání, když poškozený byl sám stíhán pro jiný skutek. Obviněný pak nesouhlasí ani se závěry znaleckého posudku z oboru sexuologie, podle kterého trpí sexuální deviací (homosexuálním sadismem) a navrhuje vyhotovení nového posudku.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., byla u všech výslechů přítomna obhájkyně obviněného, která stejně jako obviněný nevznesla proti rozsahu seznámení obviněného s výpověďmi svědků žádné námitky.

K námitkám v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že část námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Tomuto důvodu dovolání odpovídají pouze námitky, že zčásti jednání obviněného pro malou intenzitu nemělo charakter pohlavního styku a dále, že výhrůžky nebyly způsobilé vyvolat u poškozeného ochromující strach, aby nemohl dát najevo svůj nesouhlas výraznějším než slovním odporem. Podle státního zástupce ale obviněný jako dospělý muž měl nad mladistvým poškozeným fyzickou i psychickou převahu. Odpor poškozeného byl pak dostatečně srozumitelný aby bylo zřejmé, že nesouhlasí s homosexuálními praktikami obviněného, a není třeba aby dával odpor najevo i jiným výraznějším způsobem. Případná homosexuální orientace poškozeného by nevylučovala možnost znásilnění, protože rozhodující je dobrovolnost styku a nikoliv sexuální orientace.

Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pod tento dovolací důvod, ve vztahu k hlavnímu líčení namítanému obviněným, spadají případy porušení ustanovení § 202 tr. ř., které upravuje podmínky za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný ale nenamítá porušení tohoto ustanovení trestního řádu, když byl hlavnímu líčení přítomen, ale uvedený důvod dovolání spatřuje v tom, že byl nedostatečně a pouze formálně seznámen s výpověďmi svědků vyslechnutých v jeho nepřítomnosti podle § 209 odst. 1 tr. ř., v hlavním líčení dne 12. 4. 2010. Tato námitka proto nespadá pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože obviněný namítá porušení procesního ustanovení soudem I. stupně při provádění dokazování a nikoliv porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Takovéto námitky proti postupu soudu v průběhu dokazování lze uplatňovat buď přímo v hlavním líčení, kde ale obviněný ani jeho obhájkyně nevznesli žádnou námitku, anebo v řádném opravném prostředku, jakým je odvolání. To obviněný také učinil ale odvolací soud shledal tuto námitku nedůvodnou (viz str. 3 4 usnesení). Dovolání ale není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem, kde lze uplatňovat pouze námitky odpovídající důvodům dovolání uvedeným taxativně v ustanovení § 265b tr. ř. Mezi těmito důvody nedostatek seznámení obviněného s výpovědí svědka podle § 209 odst. 1 tr. ř. uveden není. Přitom z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že svědci vypovídali shodně a potvrdili své výpovědi v přípravném řízení, s kterými byl obviněný dostatečně seznámen a v hlavním líčení měl vedle obhájkyně také on možnost klást svědkům otázky, což také využil. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení dne 12. 4. 2010 je také zřejmé, že předsedkyně senátu seznámila obviněného nejen s tím, že svědci D. S. a M. D. vypovídali stejně jako v přípravném řízení, resp. potvrdili pravdivost obžaloby, ale byť stručně, zopakovala podstatné konkrétní skutečnosti o kterých před soudem vypovídal zejména samotný poškozený.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného nejsou způsobilé založit existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že tomuto důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, že posuzování (tzn. hodnocení) důkazů bylo provedeno způsobem porušujícím zásadu in dubio pro reo, když rozsudek je založen především na výpovědi poškozeného, kterého ale obviněný považuje za nevěrohodného a poukazuje na rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi dalších svědků. Tyto námitky, stejně jako námitky o nevyhovění jeho návrhům na provedení dalších důkazů, nesměřují totiž proti právnímu posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale obviněný jimi napadá správnost skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, považuje je za neprokázané a domáhá se tak na základě vlastního hodnocení důkazů jejich změny s tím, že se tohoto jednání nedopustil a nebylo mu prokázáno. Také těmito námitkami se obviněný ocitl zcela mimo uplatněný důvod dovolání, když dovolání jako mimořádný opravný prostředek zaměňuje za další odvolání. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl na základě kterých důkazů a proč považuje jednání obviněného za prokázané. Stejnými námitkami obviněného se pak zabýval také soud odvolací a shledal je nedůvodnými. Závěry soudu I. stupně z hlediska hodnocení důkazů jsou logické, skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a Nejvyšší soud neshledal mezi nimi extrémní rozpor, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání.

Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost právního posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, a to z hlediska těch námitek obviněného, které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Předně jde o námitku o nenaplnění znaku pohlavního styku skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Tuto námitku přitom obviněný výslovně zakládá pouze na tvrzení, že část skutků sama o sobě postrádá znak pohlavního styku, tj. poukazuje pouze na dílčí část skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, přičemž zcela pomíjí další část skutku tamtéž uvedenou. Takováto námitka obviněného je z hlediska právního posouzení jeho jednání jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku zcela bez významu, protože znak donutí k pohlavnímu styku nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží , obviněný naplnil dalším jednáním uvedeným ve výroku o vině. Zejména pak tím, že poškozeného nejméně v deseti případech donutil ke vzájemné masturbaci, resp. aby poškozený strpěl tření a felaci svého penisu, a zejména pak také tím, že na poškozeném ve dvou případech vykonal anální pohlavní styk. Byť tedy obviněným namítané hlazení po hrudníku a břiše nebo sezení na nohou samo o sobě nelze považovat za pohlavní styk, nemá to na správnost právního posouzení skutku jako celku žádný vliv. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Totéž platí i o dalších námitkách obviněného, že násilí spočívalo pouze v tom, že dal poškozenému dvě facky, když chtěl, aby si poškozený na něj sedl a toto násilí tak přímo nesouviselo s pohlavním stykem. Obviněný i v tomto případě vytrhává část svého jednání ze souvislosti s jeho celkovým jednáním a hodnotí jej zcela izolovaně. Jeho dlouhodobé jednání vůči poškozenému ale spočívalo v tom, že jej přes jeho odpor fackami a držením za ruce donutil k části jednání, přičemž vedle tohoto přímého násilí nutil poškozeného podvolit se jeho požadavkům k dalšímu jednání také pohrůžkou zmlácením nebo podpálením domu. Obviněný tak svým jednáním vůči poškozenému vytvořil stav, kdy odmítnutí jeho požadavku musel poškozený jednoznačně vnímat jako okolnost, za kterou bude následovat bezprostředně buď přímé násilí nebo pohrůžka násilím či jiné těžké újmy a pouze pod vlivem tohoto donucení se podřizoval vůli obviněného a jeho požadavkům na různé sexuální jednání. To plně potvrzuje nejen výpověď samotného poškozeného D. S., že s požadavky obviněného nesouhlasil a chtěl jít pryč, ale obviněný reagoval negativně a k jednání jej nutil. Plně to potvrzují také závěry znaleckého posudku (odvětví psychiatrie a sexuologie), že obviněný jako homosexuální sadista se projevuje zotročováním mladých chlapců k sexuálním aktivitám a pro své oběti, které by se mu chtěli důrazněji vzepřít, je potenciálně velmi nebezpečný a mohlo by dojít k razantnějšímu násilí.

V této atmosféře permanentní hrozby násilí je tak nepodstatné a bez významu, že násilí (facky) přímo nesouviselo s pohlavním stykem. Poškozený se zjevně podroboval vůli obviněného pod vlivem dřívějšího násilí a pohrůžek.Vzhledem k výše uvedenému pak nelze přisvědčit ani námitce, že pohrůžky nebyly způsobilé vyvolat u poškozeného ochromující strach a neschopnost aktivně se bránit, nebo že by se v důsledku nedostatečně důrazného odporu poškozeného nejednalo o vážně míněný odpor. Tyto námitky jsou totiž v rozporu s provedenými důkazy.

Nejvyšší soud proto dospěl k zjištění, že námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neodpovídají tomuto důvodu dovolání, a stejně tak část námitek obviněného, pro svoji výhradně skutkovou povahu, neodpovídá ani uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky, které svojí povahou směřovaly proti právnímu posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš