7 Tdo 191/2009
Datum rozhodnutí: 10.03.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 191/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 3. 2009 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 To 207/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 143/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 3 T 143/2006, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 3 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od prosince 2005 do července 2006 si nezajistil pravidelný příjem a neplatil řádně výživné na nezletilou dceru H. B. ve výši 2 200 Kč měsíčně a na nezletilého syna V. B. ve výši 1 800 Kč měsíčně, ačkoli mu placení tohoto výživného k rukám matky dětí T. B. bylo uloženo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 16 P 33/2003, a zůstal tak na výživném pro obě děti dlužen celkem 31 613 Kč vzhledem k tomu, že uhradil v prosinci 2005 částku 111 Kč, v dubnu 2006 částku 165 Kč a v květnu 2006 částku 111 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 To 207/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spojoval s námitkou, že Obvodní soud pro Prahu 3 mu sice přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu, avšak nevyčkal právní moci tohoto rozhodnutí a dále ve věci jednal bez obhájce. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opíral o námitky, jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti zdůraznil, že neměl z čeho platit výživné, a vytkl, že soudy vyšly z rozsudku, jímž bylo o výši výživného rozhodnuto, aniž jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení samostatně posoudily jeho možnosti a schopnosti platit výživné. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil ve spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a další obsahově navazující rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

V posuzované věci nešlo o případ nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. Obviněný však měl právo zvolit si obhájce, případně mu ho mohla zvolit jiná oprávněná osoba (§ 37 odst. 1 tr. ř.). Obviněný si obhájce zvolil dne 23. 3. 2007, tedy ve stádiu poté, co Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2007. Zvolený obhájce pak za obviněného podal odvolání a zúčastnil se veřejného zasedání, v němž Městský soud v Praze o odvolání rozhodl. Od doby, kdy si obviněný zvolil obhájce, byla v průběhu dalšího řízení práva obhájce plně respektována. Evidentně tedy nelze dojít k závěru, že by obviněný obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl.

Takový závěr nemůže být odůvodněn ani namítanou okolností, že Obvodní soud pro Prahu 3 pokračoval v řízení, aniž vyčkal právní moci usnesení ze dne 26. 1. 2007, jímž obviněnému přiznal podle § 33 odst. 2 tr. ř. nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 50 procent. Toto usnesení bylo doručeno obviněnému dne 30. 1. 2007 a státnímu zástupci dne 1. 2. 2007, žádná z oprávněných osob proti usnesení nepodala stížnost, takže usnesení se zřetelem k ustanovení § 60 odst. 3 tr. ř. nabylo právní moci dne 5. 2. 2007. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 3 pokračoval v řízení tím, že dne 6. 3. 2007 konal hlavní líčení, v němž rozhodl ve věci rozsudkem, postupoval takto za situace, kdy usnesení o přiznání nároku obviněného na obhajobu za sníženou odměnu bylo v právní moci. Kromě toho však ze samotné skutečnosti, že tu bylo usnesení o přiznání práva na obhajobu za sníženou odměnu, nijak nevyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 3 nemohl pokračovat v řízení bez obhájce, jestliže obviněný si v tomto stádiu obhájce nezvolil a učinil tak až po vyhlášení rozsudku. Otázka, kdy si obviněný může zvolit obhájce, totiž vůbec nesouvisí s tím, kdy soud rozhodne o jeho nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Toto rozhodnutí se může týkat jak obhájce, kterého si obviněný již zvolil a který proto již v řízení vystupuje, tak obhájce, kterého si obviněný zvolí teprve později. Pokud obviněný chtěl mít obhájce dříve, než Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl rozsudkem v hlavním líčení dne 6. 3. 2007, nic mu nebránilo v tom, aby si ho zvolil již v tomto stádiu. Možnost obviněného zvolit si obhájce již v tomto stádiu řízení nebyla nijak podmíněna rozhodnutím soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Uvedené rozhodnutí by se vztahovalo i na obhájce, kterého by si obviněný zvolil případně i dříve, tj. před tímto rozhodnutím.

Obviněný proto evidentně nebyl v právu na obhajobu zkrácen tak, jak to předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Skutek, tak jak byl zjištěn soudy obou stupňů, byl posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., přičemž z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným úmyslným trestným činem. K tomu lze jen dodat, že skutkovými zjištěními soudů byly znaky uvedeného trestného činu evidentně naplněny i po subjektivní stránce.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 16 P 33/2003, je patrno, že placení výživného ve výši 2 200 Kč měsíčně na nezletilou dceru H. a ve výši 1 800 Kč měsíčně na nezletilého syna V. bylo obviněnému uloženo s přihlédnutím k tomu, že za předcházející rok měl hrubý příjem ze své živnostenské činnosti ve výši asi 80 000 Kč a že vykonával zaměstnání s hrubou mzdou ve výši 8 000 Kč měsíčně.

V době posuzovaného skutku (prosinec 2005 červenec 2006) obviněný nebyl nikde zaměstnán a nevykonával ani živnostenskou činnost, ačkoli byl držitelem živnostenského listu, jímž byla jeho živnost vymezena jako služby pro multimedia . Jako uchazeč o zaměstnání byl obviněný evidován úřadem práce v době od 14. 11. 2005 do 16. 1. 2006, kdy byl z evidence vyřazen, což byla sankce za nedostatek součinnosti s úřadem. Pokud se obviněný podle svých tvrzení ucházel o zaměstnání svou vlastní iniciativou, je zřejmé, že v této souvislosti egoisticky sledoval v podstatě jen svůj osobní zájem směřující k působení v úzce vymezeném oboru, v němž vyvíjejí činnost různé kulturní a vzdělávací instituce, agentury apod. Obviněný se zřejmě cítil k takové činnosti povolán vzhledem k nedokončenému vzdělání na FAMU, avšak nebral při tom v úvahu zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, jejíž řádné plnění vyžadovalo, aby si zajistil zdroj příjmu i za cenu, že půjde o zaměstnání, které jinak jeho osobním zájmům nevyhovuje. V této spojitosti je třeba připomenout ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů), podle něhož se při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá mimo jiné i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti.

Za situace, kdy obviněný setrvával ve stavu, při kterém nevyvíjel výdělečnou činnost, k níž byl oprávněn jako držitel živnostenského listu, kdy neposkytoval úřadu práce součinnost potřebnou k zajištění svého zaměstnání a kdy projevoval zájem jen o takovou práci, kterou evidentně nemohl reálně získat, nelze nijak v jeho prospěch hodnotit to, že neměl dostatek prostředků k placení výživného. Zejména nelze dojít k úsudku, že by s touto situací byl neslučitelný závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného. Pokud ohledně výše výživného, jehož neplacení bylo trestným činem, soudy učinily zjištění, při němž vycházely z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 16 P 33/2003, nijak se tím neodchýlily od zásad, jimiž je ovládáno posuzování předběžných otázek podle § 9 odst. 1 tr. ř. To je zřejmé zejména z přiléhavého odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze.

Je tedy jasné, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné uplatnit jen ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Logickým důsledkem této vazby pak je to, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., znamená to, že je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V dané věci to znamená, že když je zjevně neopodstatněné dovolání obviněného v části, v níž se opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také v části opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Závěrem k dovolání obviněného

Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Ačkoli obviněný podal dovolání u Obvodního soudu pro Prahu 3 již dne 24. 9. 2007, byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 17. 2. 2009. Z toho je zřejmé, že k průtahům nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec