7 Tdo 189/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb., § 265i odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.



7 Tdo 189/2017-40
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2017 o dovolání obviněného A. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 9 To 298/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 120/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 5 T 120/2015, byl obviněný A. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), za který mu byl uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. Š.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 9 To 298/2016, byl k odvolání obviněného A. L. zrušen uvedený rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (tj. bez použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o změně ve výroku o trestu uloženém spoluobviněnému J. Š.

Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný A. L. (dále také dovolatel ). Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jeho jednání nenese zákonné znaky trestného činu a zejména nebylo prokázáno úmyslné zavinění, tedy naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Soudy se podle něho nevypořádaly se všemi pochybnostmi o jeho úmyslu, a to zejména ve spojení s procesní nepoužitelností jediného přímého usvědčujícího důkazu. Omezily se na jediný usvědčující důkaz svědeckou výpověď poškozeného J. S. aniž by se vypořádaly s dalšími důkazy a s obhajobou obviněného. Ten výpověď svědka J. S. zpochybňuje jednak z hlediska procesní nepoužitelnosti jeho výpovědi z přípravného řízení, jednak z hlediska věrohodnosti svědka. Z hlediska procesního nebyly podle dovolatele splněny podmínky neodkladného úkonu, neboť nehrozilo jeho zmaření, poškozený nebyl osobou, která by se měla stát nedosažitelnou. Bylo tak porušeno právo obviněného na obhajobu. To podpořil obviněný citací z vybrané judikatury vyšších soudů. Nevěrohodnost svědka pak dovozuje z rozporů ve výpovědi svědka v přípravném řízení a v hlavním líčení, s tím, že svědkova výpověď v hlavním líčení zcela zpochybnila důvodnost trestního stíhání obviněného, aniž se soudy s touto změněnou výpovědí vypořádaly. Nalézací soud podle obviněného nebyl oprávněn provést výběr jedné z výpovědí svědka a dovodit, že výpověď před soudem je odůvodněna obavami z obviněných. Dále obviněný zopakoval svoji obhajobu, že poškozeného navštívili výlučně proto, aby dále neprodával drogy družce obviněného R. K., přičemž nedošlo k násilí ani k pohrůžce bezprostředního násilí. Obhajoba je podle obviněného podporována výpověďmi spoluobviněného Š. a svědků K., D. a K. Na druhé straně soudy přecenily výpověď svědkyně J., která se k události mohla vyjádřit jen zprostředkovaně, důvod bolestného výkřiku, který slyšela, mohl být jakýkoli, a nebylo ani prokázáno, že to byl výkřik právě poškozeného. Obviněný uzavřel, že jeho vina byla výslovně vyvrácena, ale i v případě pochybností by měl soud vycházet ze zásady in dubio pro reo. Dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozhodnutí nalézacího soudu trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze (patrně má být uvedeno Krajskému soudu v Plzni) k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Jinými slovy řečeno, konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů nebo k rozsahu dokazování. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů tudíž nejsou dovolacím důvodem. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Obviněný sice formálně namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a v úvodu svého dovolání zdůraznil, že se nedomáhá přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu ani prověření úplnosti provedeného dokazování, obsahově však v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového děje založenou na tvrzení, že se vůči poškozenému nedopustil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí a nepožadoval po něm peníze. Formální námitku o nesprávném právním posouzení skutku tak zakládá na jiných skutkových předpokladech, než jsou skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která aproboval odvolací soud.

Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chebu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Plzni, spočíval v tom, že obviněný společně s J. Š. dne 26. října 2015 v době od 21:30 do 21:35 hod. v Ch. na nám. K. J. z P. vylákali společně na dvůr nacházející se v zadním traktu budovy Cafe Restaurant Apetit provozovatele restaurace Apetit poškozeného J. S., kterého nejprve slovně napadli s tím, že jim kazí kšefty , a když jim poškozený J. S. řekl, že neví, o čem mluví, tak jej obžalovaný J. Š. udeřil pěstí do břicha a oba po něm požadovali okamžitě vydat částku 50 000 Kč jako odškodné, a když poškozený namítal, kde by vzal takovou částku, obviněný A. L. jej udeřil do hlavy a říkali mu, ať to bere vážně, že peníze chtějí, jinak tam shoří , a následně byli vyrušeni servírkou L. J., a když obrátili pozornost na ni, poškozený utekl do restaurace, kam za ním, po postrkování se s J., vešel obviněný L., poškozeného zde však již nenašel.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek obviněného, popsaný v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazoval zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a proti skutkovému zjištění soudů. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Námitky uplatněné obviněným v dovolání by se mohly týkat druhé a třetí z výše uvedených oblastí, tj. získání důkazu procesně nepřípustným způsobem a deformace důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Z hlediska procesního by závěr o extrémním nesouladu či extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů přicházel v úvahu v případě, že by procesně závadným způsobem získaný a tudíž nepoužitelný důkaz byl zásadní pro učiněná skutková zjištění. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, když rozhodnutí o vině dovolatele je založeno i na dalších provedených důkazech (viz níže). Zpochybňovaný důkaz získaný před zahájením trestního stíhání rekognice a svědecká výpověď poškozeného podle § 158a tr. ř. navíc ani nebyl získán procesně závadným postupem.

Podle § 158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce. Ten odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však (v této fázi) nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Podle § 160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

Soud prvního stupně a zejména pak soud odvolací (str. 11-13 cit. rozsudku Krajského soudu v Plzni) se podrobně zabýval námitkou obviněného vznesenou už v odvolacím řízení ohledně údajné nepoužitelnosti svědecké výpovědi poškozeného J. S. z přípravného řízení, a vysvětlil procesní situaci, která odůvodněně a v souladu se zákonem vedla po předběžném natipování možných pachatelů činu k provedení výslechu poškozeného a rekognice jako neodkladných úkonů za účasti soudce podle § 158a tr. ř., a vyjádřil se také k provedení tohoto důkazu nalézacím soudem. Na uvedenou pasáž rozsudku odvolacího soudu lze proto odkázat s tím, že provedení uvedených úkonů jako neodkladných je v souladu se zákonem a typické za situace, kdy je třeba ztotožnit pachatele činu, tedy kdy má být potvrzeno s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti, že osoby natipované jako podezřelé se dopustily šetřeného jednání tak, aby to odůvodňovalo zahájení trestního stíhání. Provedení rekognice je zpravidla na místě, pokud nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání proti určité osobě (viz obdobně usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 1 To 29/2002, publikované pod č. 33/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Neodkladnost úkonu vyplývá zde také například z možné změny vzhledu pachatele a hrozícího zapomínání svědka. Zároveň se tím stává tento úkon neopakovatelným, což vyplývá ze samotné povahy rekognice. Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem. Dovolací námitku tvrdící porušení práva na obhajobu je proto třeba odmítnout, když výslech poškozeného byl pak také soudem proveden v průběhu hlavního líčení za přítomnosti obviněného i jeho obhájce. Současně je v souvislosti s rekognicí nezbytný i výslech svědka. Kromě toho je třeba připomenout, že k zahájení trestního stíhání nepostačuje, je-li orgánům činným v trestním řízení známa jen totožnost osoby, která by mohla být podezřelou ze spáchání trestného činu, není-li jim však zatím známo, jakým konkrétním způsobem se měla tato osoba na trestném činu podílet a jaký trestný čin lze v jejím jednání spatřovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 137/2001, publikovaný pod č. 48/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Důležitost výslechu svědka a rekognice (nikoli jiných úkonů) prováděných za popsané situace před zahájením trestního stíhání reflektuje speciální zákonná úprava v § 158a tr. ř. tím, že tyto úkony jako neodkladné nebo neopakovatelné je třeba provést za účasti soudce, čímž je garantována zákonnost provedení úkonu, jehož se v daném stadiu nemůže zúčastnit obhájce. Z protokolu o rekognici a výslechu svědka ze dne 10. 11. 2015 (č. l. 49) vyplývá, že byl splněn i další zákonný požadavek, tj. uvedení důvodu neodkladnosti úkonu přímo v protokolu o jeho provedení.

Pokud jde o hodnocení důkazů a skutkové závěry soudů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé žádný, natož extrémní rozpor není. Nalézací soud vycházel z provedených důkazů a dostál své povinnosti provést dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro rozhodnutí soudu nezbytný (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Vyhověl také návrhům obviněného na doplnění dokazování výslechy svědků P. K. a M. D. (č. l. 247-248). Provedené důkazy zhodnotil způsobem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud se s tímto zhodnocením důkazů ztotožnil, přičemž oba soudy své závěry přesvědčivým způsobem odůvodnily. Vysvětlily důvody, proč bylo nutno vycházet ze svědecké výpovědi poškozeného J. S. z přípravného řízení, s níž koresponduje výpověď svědkyně L. J. i telefonické oznámení přepadení poškozeným na tísňovou linku dne 26. 10. 2015 ve 21:35 hod. i s časem vyslání policejní hlídky na místo činu a následného sepisu trestního oznámení poškozeného. Je zcela legitimní a v souladu s povinností soudu zhodnotit provedené důkazy, pokud je v případě dvou postupných odlišných výpovědí svědka vycházeno z té, která je věrohodná a v souladu s ostatními důkazy, zatímco druhé výpovědi, která je v rozporu s dalšími důkazy a která je zjevně vedena snahou zkreslit podstatné skutečnosti (například z důvodu ovlivnění svědka, obav z obviněných a s nimi spojených osob apod.) soud neuvěří. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, když soudy své hodnotící úvahy logicky a přesvědčivě vysvětlily, přičemž není smyslem dovolacího řízení znovu důkazní situaci rozebírat a opakovat jednotlivé její aspekty. Lze tak jen ještě připomenout, že poškozený i v hlavním líčení uvedl, že v přípravném řízení vypovídal tak, jak to bylo (č. l. 158). Obvinění vypovídali k věci rozporně, a navíc je výpověď poškozeného z přípravného řízení částečně v souladu dokonce i s výpovědí obviněného A. L. z přípravného řízení, kde popsal, že poškozený byl udeřen do břicha. Výpověď J. Š. zase s výpovědí poškozeného částečně koresponduje v tom, že šli za poškozeným v úmyslu získat od něho peníze (které měl dlužit obviněnému L.). Důsledně se soudy vypořádaly i s výpověďmi svědků P. K., M. D. a R. K.

Soudy prvního a druhého stupně tedy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V řízení tedy nedošlo k deformaci důkazů, ani se soudy nedopustily libovůle při jejich hodnocení. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivý proces. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného A. L. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák