7 Tdo 189/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 189/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. N.-V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 1 To 33/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 3 T 7/2005, byla obviněná J. N. V. uznána vinnou trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s dozorem. Dále jí byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. za použití § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či podnikání ve finanční oblasti na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB, se sídlem P. Z. P., (dále také jen poškozená ), částku 2.409.666,- Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, obviněná a poškozená odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 1 To 33/2006, rozhodl tak, že k odvolání krajského státního zástupce a obviněné napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za užití § 143 tr. zák. a dílem dokonaným, dílem formou pokusu nedokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a v celém výroku o trestu a též k odvolání poškozené ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem formou pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nedokonaného. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ohledně kterého zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, jí podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s dozorem a současně podle § 49 odst. 1 tr. zák. za použití § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či podnikání ve finanční oblasti na dobu 5 (pěti) roků. Dále znovu rozhodl o náhradě škody.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem formou pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nedokonaného, se obviněná podle výroku rozsudku odvolacího soudu dopustila ve zkrácené verzi tím, že jako zaměstnanec a později obchodní zástupce ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem P. Z., za klienty, kteří měli řádně uzavřené pojistné smlouvy, vystavovala fiktivní žádosti o výplaty z jejich pojistných smluv, na jejichž základě pojišťovna vyplatila nebo vyplatit měla plnění z pojištění v celkové výši 2 659 666,- Kč na jí užívané účty, čímž dílem ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu a dílem se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe obohatila tím, že uvede někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, v úmyslu tento čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se obviněná podle té části výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež nebyla napadena odvoláním, dopustila tím, že dne 29. 8. 2003 přijala od M. Z., na pokladní blok finanční hotovost ve výši 1 830,- Kč jako úhradu čtvrtletního pojistného ze smlouvy a dne 2. 4. 2004 na pokladní blok jako úhradu ročního pojistného ze smlouvy, které neodeslala na účet ČSOB Pojišťovny, a ponechala si je pro vlastní potřebu a přisvojila si tedy cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které směřovala jak do jeho výroku o vině, tak do výroku o trestu. Opřela je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., s tím, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena zákonná ustanovení o její přítomnosti u hlavního líčení, čímž bylo porušeno její právo na obhajobu a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině, a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení zejména v oblasti trestu. Porušení svého práva na obhajobu spatřuje obviněná v tom, že jí soudem nebylo umožněno účastnit se trestního řízení a náležitě se v něm hájit. V této souvislosti namítla, že byla donucena k udělení souhlasu s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti pod pohrůžkou zatčení a vzetí do vazby. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná spatřuje v tom, že skutky, jejichž spácháním byla uznána vinou, jsou podle jejího názoru popsány ve výroku rozsudku odvolacího soudu a rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem formou pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nedokonaného a zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů totiž nevzaly v potaz skutečnost, že byla k výběrům finančních prostředků některých klientů, se kterými uzavírala pojistné smlouvy, donucena bývalým manželem násilím, nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Peníze nepotřebovala pro vlastní potřebu, ale na nátlak je musela předávat bývalému manželovi. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas i s uloženým trestem. Má za to, že v jejím případě jsou dány podmínky podle § 23 a § 31 odst. 1 tr. zák., dále pak podle § 33 a § 34 tr. zák., za použití § 58 odst. 1 tr. zák. pro uložení trestu nespojeného s odnětím svobody, když v jejím případě se jedná o první odsouzení za trestný čin, lze přihlédnout k jejímu dosavadnímu řádnému životu a prostředí, ve kterém žije, a k možnostem její nápravy, jakož i jejím osobním poměrům, když pečuje o nezletilou dceru. Ke skutkům, které jsou jí kladeny za vinu, došlo v letech 2002 až 2004 a od té doby se zapojila do společnosti a žije spořádaným životem jako řádný občan. Lze tudíž předpokládat, že účelu trestu v jejím případě bude dosaženo i bez jeho výkonu ve vězeňském zařízení, který by navíc s ohledem na nezletilou dceru, s níž by do výkonu trestu nastoupila, byl spojen se stresujícími zážitky nijak nesouvisejícími s momentem individuální prevence. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud z podnětu jejího dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Zároveň se domáhala toho, aby předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V části, v níž dovolatelka namítala porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a tím i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., označil dovolání za zjevně neopodstatněné. Poukázal na obsah stejnopisů protokolů o hlavním líčení, z nichž je patrné, že písemný souhlas ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné byl vždy předkládán obhájcem obviněné. Z ničeho přitom dle jeho názoru nevyplývá, že by obviněná tento souhlas dala na nátlak, tím méně pak na nátlak soudu. V této souvislosti připomněl, že obsahově shodnou námitku neuplatnila obviněná ani ve svém odvolání. K té části dovolání, v níž obviněná namítala, že skutky, kterými byla uznána vinnou, tak jak jsou popsány ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že tuto námitku nijak nespecifikovala. Pokud jde o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., konstatoval, že všechny jeho zákonné znaky ve skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu obsaženy jsou, neboť je z ní dostatečně zřejmé, že omyl vyvolala obviněná vyhotovením fingovaných žádostí o výplatu a uvedením nesprávného čísla účtu, na nějž mají být peníze poukázány, že v důsledku tohoto omylu k poukázání peněz došlo, anebo k nim nedošlo z objektivních důvodů. V omyl byla uvedena poškozená pojišťovna, přičemž v důsledku její majetkové dispozice jí vznikla škoda a obohacena byla obviněná jakožto majitelka účtů, na něž byly peníze poukázány. Ze skutkové věty je přitom zřejmá i výše způsobené škody, převyšující hranici škody značné. Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., poukázal na fakt, že odvolací soud toliko ponechal v této části rozsudek nalézacího soudu beze změny, takže formulace v dovolání uplatněné námitky obviněnou je nesprávná, a současně dodal, že i skutková věta z rozsudku nalézacího soudu všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu zahrnuje, neboť je z ní patrno, že obviněná přijala od M. Z. dvě platby pojistného, které neodeslala na účet poškozené pojišťovny a pro vlastní potřebu si je ponechala a způsobila tak škodu nikoliv nepatrnou. Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že obviněná trestnou činnost doznala, nicméně nijak blíže se k ní nevyjadřovala a zejména nenamítala, že by byla k jejímu spáchání donucena. Takovým, nyní poprvé uplatněným tvrzením, se lze dle jeho názoru zabývat v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nikoliv však v řízení o dovolání. A konečně, k uloženému trestu obviněné toliko poznamenal, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu lze napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž napadený výrok odvolacího soudu v tomto ustanovení vymezenými vadami netrpí. Na základě toho státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Zároveň navrhl rozhodnutí věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání obviněné je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněna osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z citované zákonné formulace je patrno, že zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že jde o právo obviněného a nikoli jeho povinnost, a proto je obviněný může, ale nemusí využít.

Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, podrobně upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, jakož i podmínky, za nichž lze hlavní líčení konat jeho v nepřítomnosti. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat si spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Je-li ovšem obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, hlavní líčení lze v jeho nepřítomnosti konat pouze tehdy, pokud o to sám jakoukoli formou stanovenou obecně pro podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) výslovně požádá. Takový postup umožňuje úprava obsažená v ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř. V těchto případech, které jsou zároveň důvodem nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., tedy může obviněný ponechat svoji obhajobu plně na svém obhájci, který u hlavního líčení přítomen být musí (§ 202 odst. 4 věta druhá tr. ř.).

Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněné v té části, v níž namítla porušení svého práva na obhajobu v řízení před soudem prvního stupně, resp. porušení zákonných ustanovení o přítomnosti její osoby jako obviněné v hlavním líčení, a tím i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., vycházel Nejvyšší soud z následujících zjištění.

Dne 20. 1. 2005 rozhodl policejní orgán usnesením o zahájení trestního stíhání proti obviněné, kterou označil jménem, datem a místem narození, trvalým bydlištěm a rodným číslem. Ve výroku usnesení popsal skutky, z nichž byla obviněna spolu se zákonným označením trestných činů, které v těchto skutcích byly spatřovány a v odůvodnění přesně označil skutečnosti, které odůvodňovaly závěr o důvodnosti trestního stíhání (č. l. 5 a násl. spisu). Z protokolu o výslechu obviněné ze dne 20. 1. 2005, který tato podepsala, je patrné, že usnesení o zahájení trestního stíhání osobně převzala před započetím výslechu, byla řádně poučena o svých procesních právech i o nutné obhajobě a poté byl výslech bez dalšího přerušen (č. l. 20 spisu). Převzetí usnesení vyplývá i z doručenky podepsané obviněnou (č. l. 5 spisu). Dne 28. 1. 2005 byla policejnímu orgánu doručena plná moc udělená obhájci (č. l. 18 spisu), jemuž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné doručeno dne 31. 1. 2005 (č. l. 5 spisu).

Z třetího listu protokolu o výslechu obviněné sepsaného dne 2. 2. 2005, u nějž již byl přítomen obhájce obviněné, vyplývá, že obviněná doznala, že se dopustila jednání, tak jak bylo uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž si nebyla jistá pouze částkami, o které se v jednotlivých případech jednalo, vyjádřila lítost nad svým jednáním a uvedla, že se vynasnaží alespoň část vzniklé škody nahradit. Nesouhlas vyjádřila pouze s tím, že její jednání bylo kvalifikováno podle § 140 tr. zák., když namítla, že pojistné smlouvy nejsou cennými papíry apod. ve smyslu § 143 tr. zák. (č. l. 21 spisu).

Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 8. 4. 2005 je patrné, že této možnosti dané ustanovením § 166 odst. 1 tr. ř. využil jak obhájce obviněné, tak obviněná sama. Oba přitom uvedli, že doba seznámení se spisem byla plně postačující a nebyla porušena práva obhajoby ani obviněné (č. l. 704 spisu).

Obžaloba byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručena dne 8. 6. 2005 (č. l. 720 spisu). Obviněné i jejímu obhájci byly opisy obžaloby spolu s předvoláními k hlavnímu líčení nařízenému na den 4. 10. 2005 doručeny shodně dne 15. 8. 2005 (č. l. 729 spisu).

Dne 22. 8. 2005 došla Krajskému soudu v Ústí nad Labem písemná žádost obviněné o odročení hlavního líčení nařízeného na 4. 10. 2005 s tím, že se jí dne 6. 8. 2005 narodila dcera (č. l. 731 spisu). V přípise doručeném obviněné dne 26. 8. 2005 předsedkyně senátu obviněné sdělila, že její žádosti není důvodu vyhovět, neboť v době konání hlavního líčení, která byla stanovena právě s ohledem na předpokládaný termín porodu, již uplyne doba šesti týdnů od porodu a žádné zdravotní ani jiné komplikace jí účastí u hlavního líčení nevzniknou. Současně obviněnou poučila o možnosti zaslat soudu písemnou žádost o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti pro případ, že by si nezajistila hlídání nezletilé dcery. Dále byla obviněná upozorněna na možnost předvedení své osoby policejními orgány, eventuelně na postup podle § 69 odst. 1 tr. ř., tedy vydání příkazu k zatčení, pokud by možnosti požádat o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti nevyužila a k soudu se nedostavila bez dalších závažných důvodů. V závěru přípisu předsedkyně senátu obviněné doporučila, aby veškeré další kroky konzultovala se svým obhájcem, jemuž rovněž přípis zaslala na vědomí (č. l. 733 spisu).

Dle protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 10. 2005 (č. l. 761 spisu) předal obhájce obviněné soudu písemné prohlášení, v němž obviněná požádala soud o konání hlavního líčení bez její přítomnosti (č. l. 767a spisu). Dle protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 12. 2005 (č. l. 771 spisu) pak obhájce obviněné předal soudu další písemné prohlášení obviněné, v němž požádala soud, aby všechna hlavní líčení v dané trestní věci byla konána v její nepřítomnosti (č. l. 770 spisu). Po zahájení hlavního líčení konaného dne 21. 3. 2006 prohlásil obhájce obviněné, že nadále platí její souhlas, aby se všechna hlavní líčení konala v její nepřítomnosti (č. l. 788 spisu). Ve všech uvedených případech vyhlásil soud před prováděním samotného dokazování usnesení o provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné podle § 202 odst. 2, 5 tr. ř.

Po seznámení se s výše uvedenými skutečnostmi dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je v této části zjevně neopodstatněné. Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vyhotoveno zcela v souladu s požadavky na ně kladenými v § 160 odst. 1 tr. ř. a jeho opisy byly obviněné i jejímu obhájci doručeny v souladu s ustanovením § 160 odst. 2 tr. ř. Policejní orgán svým postupem rovněž plně respektoval ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř. Opisy obžaloby spolu s předvoláními k hlavnímu líčení nařízenému na den 4. 10. 2005 byly obviněné i jejímu obhájci taktéž doručeny řádně a s dostatečným předstihem. A konečně, obviněná se za přítomnosti svého obhájce k věci vyjádřila již při výslechu prováděném policejním orgánem v rámci přípravného řízení, přičemž toto své vyjádření sama ukončila s tím, že je považuje za dostatečné a nemá, co by k věci více uvedla. Jestliže za těchto okolností soud prvního stupně, poté co měl k dispozici předmětné žádosti obviněné, rozhodoval o konání jednotlivých hlavních líčení v její nepřítomnosti podle § 202 odst. 2, 5 tr. ř., byly pro tato rozhodnutí a jim odpovídající následný postup splněny veškeré zákonné podmínky. Pokud jde o výše uvedené písemné sdělení předsedkyně senátu obviněné ze dne 24. 8. 2005, Nejvyšší soud neshledává v jeho obsahu nic, co by mohlo být posuzováno jako pohrůžka či nátlak na obviněnou. Upozornění na možnost předvedení k hlavnímu líčení policejními orgány či eventuelního vydání příkazu k jejímu zatčení, pokud nevyužije svého oprávnění požádat o konání hlavního líčení dne 4. 10. 2005 ve své nepřítomnosti a bez dalších závažných důvodů se k němu nedostaví, má oporu v zákonném ustanovení, na něž bylo v přípisu výslovně odkázáno. Přehlédnout nelze ani to, že předsedkyně senátu v závěru svého přípisu doporučila obviněné, aby všechny své další kroky v této věci konzultovala se svým obhájcem.

Soud prvního stupně při určení termínu konání prvního hlavního líčení ve věci plně respektoval skutečnost, že obviněná dne 6. 8. 2005 porodila dceru. Pokud byla obviněná již dne 26. 8. 2005 seznámena s tím, že soud neakceptoval její návrh na odročení hlavního líčení nařízeného na den 4. 10. 2005, měla dostatečný časový prostor k tomu, aby nalezla řešení, které by jí umožnilo se hlavního líčení zúčastnit. Ostatně o motivaci obviněné k neúčasti na hlavních líčeních se vyjádřil v závěrečné řeči dne 21. 3. 2006 její obhájce v tom smyslu, že obviněná zvolila toto řešení s ohledem na zdravotní stav své matky, když se obávala, že předpokládaná medializace celé kauzy by mohla zapříčit jeho výrazné zhoršení.

V této části Nejvyšší soud uzavírá, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným neopodstatněným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, chce-li využít svých práv, aby svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, v daném případě pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nelze v něm však nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitka obviněné, že soudy prvního a druhého stupně nevzaly v úvahu, že byla k předmětnému jednání násilím donucena bývalým manželem, na jehož nátlak mu musela peníze opatřovat a předávat, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Zde je nutno přisvědčit státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, pokud konstatoval, že obviněná se ke svým činům doznala, aniž by v průběhu trestního řízení sama či prostřednictvím obhájce namítla, že k jejich spáchání byla donucena, a že takovým nově uplatněným tvrzením se lze zabývat toliko v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. tr. ř., nikoliv však v řízení o dovolání.

Protože ve zbytku se obviněná v dovolání omezila toliko na konstatování, že skutky, jejichž spácháním byla uznána vinnou, jsou podle jejího názoru popsány a rozvedeny ve výroku rozsudku odvolacího soudu a jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazují všechny zákonné znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem formou pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. nedokonaného a zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., aniž by tuto námitku jakkoliv dále rozvedla, bylo o jejím dovolání rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, když Nejvyšší soud sám neshledal ničeho, proč by nebylo možno spolehlivě uzavřít, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů dávají dostatečný podklad pro právní posouzení jednání obviněné, tak jak bylo učiněno v rozhodnutích těchto soudů.

Stejně tak lze konstatovat, že odvolací soud nepochybil ani při ukládání trestu obviněné. Zde je opět nutno souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu lze napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což v dovolání obviněná neučinila, přičemž napadený výrok odvolacího soudu o trestu v tomto ustanovení vymezenými vadami netrpí.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik