7 Tdo 185/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., § 88 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 185/2013-68

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. března 2013 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných I. H. , F. O. , a K. J. W. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání všech obviněných odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, byli obvinění I. H., F. O. a K. J. W. uznáni vinnými ad I. pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1, § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a ad II. obviněný I. H. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. Za to byli odsouzeni, obviněný I. H. v bodě I. podle § 187 odst.4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 3 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V bodě II. bylo podle § 37 tr. zákona upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona; padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona; podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona; pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c), § 209 odst.1 tr. zákona a pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst.1 písm. c), § 248 odst.1, odst.2 tr. zákona, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 9 T 107/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 3 To 267/2005, obviněný F. O. podle § 187 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 let, podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný K. J. W. byl odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 let, podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Obvinění se trestných činů dopustili tak, že ad I. obvinění I. H., F. O. a K. J. W. jako členové organizované skupiny, složené nejméně z výše jmenovaných obžalovaných, osoby O. M., (pro toto jednání pravomocně odsouzen ve Švédském království k trestu odnětí svobody v délce 10 let) a osob nezjištěné totožnosti z Norska, působící přinejmenším na území České republiky, republiky Kosovo a Norska, se nejméně od měsíce května 2009 po předchozí dohodě, ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů, které trvaly od přesně nezjištěné doby, pokusili převézt 10.023,15 gramů omamné látky heroin z města P. v republice Kosovo do města O. v Norsku, a to tím způsobem, že v přesně nezjištěnou dobu v měsíci květnu 2009 po předchozí dohodě obžalovaných F. O. a I. H., obžalovaný F. O. v U. H. sjednal pod záminkou převozu neurčitého druhu zboží za finanční provizi O. M. jako kurýra; poté, co si O. M. dne 26. 6. 2009 na jeho doporučení v U. B. od společnosti Autopůjčovna Alkatour 2000, s. r. o., zapůjčil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, ........... bílé barvy, vyjeli společně z České republiky směr republika Kosovo s tím, že O. M. jel v zapůjčeném vozidle sám a obžalovaní F. O. a K. J. W. jeli druhým vozidlem tov. zn. Audi A4, ......., barvy zelená metalíza; po příjezdu do republiky Kosovo se všichni tři ubytovali v městě P. v nezjištěném hotelu, kde se k nim připojil obžalovaný I. H.; po dvou dnech se obžalovaný F. O. a O. M. na pokyn obžalovaného I. H. přemístili do dalšího nezjištěného hotelu v městě P., zatímco obžalovaní K. J. W. a I. H. odjeli na neznámé místo; poté, co obžalovaný K. J. W. za přítomnosti obžalovaného I. H. a O. M. v blíže nezjištěném rodinném domě v městě P., který patří bratrovi obžalovaného I. H., ukryl do zapůjčeného vozidla Škoda Octavia, ......, omamnou látku heroin, vydali se obžalovaní F. O., K. J. W. a O. M. dne 1.7.2009 na cestu směrem do cílového města O. v N. s tím, že O. M. jel opět sám vozidlem Škoda Octavia a obžalovaní F. O. a K. J. W. a jeli vozidlem Audi A4, ...............; obžalovaný I. H. zůstal v republice Kosovo a následně se vrátil do České republiky samostatně, když dle původní dohody měli obžalovaní F. O. a K. J. W. doprovázet O. M. až do místa určení, ovšem pro údajnou poruchu na osobním motorovém vozidle Audi A4 museli zůstat v České republice, dne 3. 7. 2009 v ranních hodinách se pak O. M. setkal v B. s obžalovaným I. H. a následně odjel sám zapůjčeným osobním motorovým vozidlem Škoda Octavia, přes Spolkovou republiku Německo, Dánsko, Švédské království do Norska s tím, že dle domluvy hlásil prostřednictvím mobilního telefonu obžalovanému I. H. svoji aktuální pozici a průběh jízdy, dle instrukcí se měl po příjezdu do města Oslo ubytovat v hotelu, vyrozumět obžalovaného I. H. a vyčkat na kontakt nezjištěných osob, které si měly drogu vyzvednout, avšak dne 3.7.2009 ve večerních hodinách byl O. M. při přejezdu z Dánského do Švédského království na mostě Öresund zadržen pracovníky Celního úřadu Švédského království, přičemž při prohlídce vozidla bylo nalezeno 20 balíčků ukrytých v zadním nárazníku a v polstrování pátých dveří vozidla; následnou expertízou provedenou laboratoří Celního úřadu v Göteborgu bylo zjištěno, že obsah těchto balíčků tvoří omamná látka heroin o celkové váze 10.023,15 gramů, s obsahem 22 % base; přičemž uvedeného jednání se obžalovaní dopustili bez příslušného povolení a přesto, že heroin je uveden jako omamná látka v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. a je zařazen do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a s vědomím, že se o takovou látku jedná, ad II. obviněný I. H. jako člen organizované skupiny složené z jeho osoby, osoby K. J. W. a dalších dosud přesně neustanovených osob, působících nejméně na území republiky Kosovo a Italské republiky, od přesně nezjištěné doby od měsíce října 2004, po předchozí dohodě, ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů, převezli 23.652,36 gramů omamné látky heroin z města P. v republice Kosovo, přes Černou Horu, Chorvatsko, Rakouskou republiku do města B. v Italské republice, kde měla být droga předána dalším dosud neustanoveným osobám, které k tomuto byly pověřeny I. H.; převoz drogy v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Octavia Combi, uskutečnil K. J. W., který byl již pro spáchání tohoto skutku pravomocně odsouzen dne 20. 9. 2006 s nabytím právní moci dne 25. 11. 2006 Odvolacím soudem v Bologni k trestu odnětí svobody v délce 4 let, peněžitému trestu ve výši 14.000 Euro a zákazu výkonu veřejných funkcí na dobu 5 let, když K. J. W. měl přivézt náklad s omamnou látkou do města B. ke stadionu a zde čekat na osoby, které si přijdou pro vozidlo a toto odvezou i s pašovanou drogou; dne 18. 10. 2004 přijel K. J. W. na určené místo v B. a kolem 14:30 hod. byl při kontrole zadržen policejními orgány Italské republiky; při prohlídce vozidla ukázal K. J. W. 9 kusů balíčků umístěných pod motorem, přičemž chemickou expertízou bylo zjištěno, že tyto obsahovaly 4.452,36 gramů omamné látky heroin při průměrném obsahu base 30,6 % omamné látky; dodatečným ohledáním vozidla dne 28. 6. 2005 bylo ve vozidle nalezeno dalších 35 kusů balíčků o hrubé hmotnosti 19.200 gramů, které rovněž obsahovaly omamnou látku heroin; přičemž uvedeného jednání se obžalovaný I. H. dopustil bez příslušného povolení, a to i přes to, že heroin je uveden jako omamná látka v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. o omamných látkách a je zařazen do seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách, s vědomím, že se o takovou látku jedná.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali odvolání všichni obvinění, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2011, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali všichni obvinění řádně a včas dovolání. Obviněný I. H. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že nesprávnou realizací důkazního řízení byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Podle něj existuje nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů, stejně jako provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudům vytýká jednostranný náhled na celý případ bez objektivního a logického zhodnocení důkazní situace. V rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., že došlo k selekci důkazů. Obviněný pak rozsáhle poukazuje na judikaturu zejména Ústavního soudu, která se zabývá mezemi přezkumu skutkového stavu v dovolacím řízení. Má za to, že soudy se v jeho případě nevypořádaly s jeho obhajobou, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že v případě důsledného dodržení práva na obhajobu by se musel soud vyrovnávat s více verzemi případu. V další části svého dovolání uvádí konkrétní námitky k průběhu dokazování. Soudy se podle něj vůbec nezabývaly jeho námitkami a procesní stránka případu byla nedostatečná. Není podle něj zřejmé, jakým právním režimem mělo být jeho jednání posuzováno. Nalézací soud měl vyhovět jeho návrhu na provedení dokazování v Itálii a Švédsku. Obviněný odkazuje dále na obsah výpovědi obviněného K. J. W., který o jeho organizační úloze na celé věci údajně nehovořil a domnívá se, že dokazování mělo být daleko rozsáhlejší. Obviněný nechápe, jak se jeho jméno dostalo do spisu v souvislosti s italským případem , když on nikdy neměl co do činění s drogami. Neprovedené důkazy spatřuje i v otázce, proč spoluobvinění měli s sebou rybářskou či potápěčskou výbavu, když za tímto účelem do Kosova neodjeli. Činnost spoluobviněných byla podle něj naplánována, ale nebylo prokázáno, že by nějakou úlohu sehrál také on. Závěry soudů o jeho vině se údajně opírají pouze o výpověď spoluobviněných a odsouzeného O. M. Argumentuje dále tím, že nebyl vyšetřován soudními orgány v Itálii a ve Švédsku, přičemž před soudem v České republice podle něj nebyla dostatečně posouzena jeho údajná role v celé kauze, což ukazuje na jeho nevinu. Nebylo provedeno důsledné porovnání zákonů příslušných dotčených zemí, v čemž spatřuje zásadní nedostatek při určení právní kvalifikace a uložení příslušného trestu. Namítá, že byl postaven před soud v České republice přesto, že na jejím území se věc nestala. Zopakoval, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na obsah podaného odvolání a závěrečný návrh svého obhájce v odvolacím řízení s tím, že mělo dojít k dalšímu dokazování. Soudy podle něj neodpověděly, ke které fázi trestné činnosti lze u něj vztáhnout subjektivní stránku. Domnívá se, že nebylo možno usuzovat na jeho účast na věci, jako na činnost člena organizované skupiny. Závěrem uvádí, že vzhledem k tomu, že v případě skutku uvedeného pod bodem ad I. rozsudku soudu I. stupně se jednalo toliko o pokus, je výše trestu podle obviněného naprosto neadekvátní a přísná.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil, a poté ve věci sám rozhodl a podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, event. aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání.

Obviněný F. O. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že podle povahy jeho účasti na předmětné trestné činnosti mělo být jeho jednání právně kvalifikováno jako pomoc k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona. Má za to, že podle skutkových zjištění soudů se musí jeho podíl na jednání jevit jako zcela minimální a zanedbatelný. U předání samotné nakládky omamné látky heroin nebyl, jel svým vlastním vozidlem a i bez jeho přispění by k celému jednání pravděpodobně došlo stejně. Jeho jednání tak údajně nelze zařadit pod pojem společné jednání . Obviněný se domáhá aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, neboť charakter jeho jednání neodůvodňuje přísnější postih v rámci trestní sazby užité soudy obou stupňů. Dále poukazuje na to, že dlouhodobě spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení ve věcech týkajících se převozu drog, o čemž však soudy neprováděly žádné dokazování, přestože se toho domáhal. Má tedy za to, že v tomto směru zůstalo dokazování neúplné a domnívá se, že i tato skutečnost by mohla přispět k mírnější právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný K. J. W. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že se soudy obou stupňů v jeho věci nevypořádaly s otázkou právní kvalifikace jeho jednání pokud jde o naplnění znaku spáchání trestného činu jako člen organizované skupiny působící ve více státech . V této souvislosti namítá, že v jeho případě je nutné posoudit naplnění materiální podmínky podle § 88 odst. 1 tr. zákona ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Domnívá se, že v jeho případě s ohledem na okolnosti případu nebyla uvedená materiální podmínka naplněna. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09, který se týká výkladu vztahu § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona a § 88 odst. 1 tr. zákona. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu cituje pasáže odůvodnění a dospívá k závěru, že soudy obou stupňů se při posuzování jeho trestné věci uvedenými východisky neřídily. Ve vztahu ke své osobě namítá, že materiální kritéria pro použití vyšší trestní sazby nebyla naplněna, jednalo se o ojedinělý případ, nebyl naplněn znak mezinárodní dělby činnosti, neboť všechny osoby odsouzené za uvedené jednání mají bydliště na území České republiky, nedocházelo rovněž k mezinárodnímu platebnímu styku. Nebyly tedy naplněny judikaturou požadované znaky pravidelnosti, častého využívání, rafinovanosti jeho jednání. Není tedy podle obviněného patrné, pro jaké skutečnosti by měla být znaku organizované skupiny působící ve více státech přisuzována taková vážnost a takový význam, jež vedly k aplikaci vyšší trestní sazby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného I. H. uvedl, že podstatná část námitek směřuje k přehodnocení skutkového stavu a stojí tak mimo rámec zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud jde o námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, o ten se jedná tehdy, když by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ se však podle státního zástupce nejedná, neboť soudy obou stupňů se obhajobou všech obviněných náležitě zabývaly, tuto vyhodnotily v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy a následně svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stejně tak ve věci neshledal ani tzv. opomenuté důkazy, jak se obviněný domnívá. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů v zahraničí, jde podle státního zástupce toliko o opakování odvolacích námitek obviněného, s nimiž se však již řádně vypořádal odvolací Vrchní soud v Olomouci. Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce považuje námitky směřující proti posouzení jednání obviněného jakožto člena organizované skupiny. Další námitky obviněný výslovně neuvádí a toliko odkazuje na obsah podaného odvolání a vyjádření obhájce v rámci závěrečného návrhu v odvolacím řízení. Pokud jde o naplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , soud nalézací podle státního zástupce zcela důvodně poukázal na celkový charakter jednání skupiny obviněných, kdy právě střídání dopravních prostředků, místa ubytování a smyšlených legend, je složkou celkového jednání spočívajícího v transferu drogy do jiného státu. Uvedený znak byl dle názoru státního zástupce naplněn i podle materiálních měřítek uvedených v § 88 odst. 1 tr. zákona, když o náležitém stupni společenské nebezpečnosti lze hovořit zejména s ohledem na vzdálenost transferu drogy přes podstatnou část evropského kontinentu a relativně sofistikované provádění dopravy konspirativním způsobem. Za zcela podstatné, a to i z hlediska citované relevantní judikatury, je však třeba podle státního zástupce považovat celkové množství provážené látky, které přesahovalo 10.023,15 gramů drogy o relativně vyšší než běžné koncentraci 22% diacetylmorfinu báze. Takové množství drogy již představuje značné ohrožení většího počtu osob účinky omamné látky a zároveň možnost dosažení značně vysokého zisku. Proto považuje státní zástupce námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o námitku, že soudy se v dané věci nedostatečně vypořádaly s cizími právními úpravami, není z podaného dovolání patrné, jaké právní závěry z této tvrzené skutečnosti obviněný dovozuje. K právnímu režimu posouzení obviněného jak v bodě I. napadeného rozsudku, tak i v bodě II. odkázal státní zástupce na závěry nalézacího soudu (str. 29 rozsudku soudu I. stupně). Soud zde podle něj důvodně aplikoval subsidiární zásadu univerzality dle § 20 tr. zákona. Zahraniční právní úprava v tomto směru nalézacímu soudu posloužila toliko k posouzení předběžné otázky, zda je čin trestný i podle zákona účinného na území, kde byl čin spáchán. Také tuto námitku považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. K námitce, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně přísný trest, státní zástupce uvedl, že neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného I. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného F. O. státní zástupce se domnívá, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek odvolatele, a to, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoli jako spolupachatelství pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, nýbrž jako účastenství ve formě pomoci k pokusu tohoto trestného činu. Prostřednictvím této námitky se však obviněný podle státního zástupce fakticky domáhá revize skutkových zjištění, jak je učinily soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudů obou stupňů pak považuje státní zástupce za úplná a správná. Závěr o spolupachatelství obviněného učinil soud nalézací zejména na základě výpovědi svědka O. M. (odděleně stíhaného orgány Švédského království). Z té dovodil, že jednání obviněného F. O. nebylo pouhou náhodnou účastí obviněného, ale že naopak tento obviněný se podstatným způsobem podílel na zařizování uvedeného nelegálního transferu. Předně sjednal účast svědka O. M., kterého podrobně instruoval stran opatření příslušného vozidla, poskytl mu finanční prostředky pro zapůjčení vozidla a doprovázel jej během cesty do Kosova a zpět. V této souvislosti zcela důvodně nalézací soud (na str. 11, str. 14-15 rozsudku) poukázal na celkový charakter jednání skupiny obviněných, kdy právě střídání dopravních prostředků, místa ubytování a smyšlených legend, je složkou celkového jednání spočívajícího v transferu drogy do jiného státu. V této souvislosti státní zástupce nepovažuje za podstatné, že drogu v podstatné části cesty nepřepravoval přímo obviněný O. ve svém voze. V inkriminovaném vozidle, v němž byla omamná látka ukryta, jel obviněný se svědkem O. M. minimálně při odvozu tohoto svědka z V. do B. Ohledně právního posouzení jednání obviněného jako spolupachatele, je podle státního zástupce zřejmé, že jednání obviněného bylo aktivní účastí na transferu omamné látky, přičemž bylo podstatnou složkou v rámci celkového zajištění této akce. Za relevantní dále považuje státní zástupce námitku, že jednání obviněného mělo být posouzeno podle mírnějšího ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona za současné aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona. Tuto námitku však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, který se shodnou námitkou obviněného již zabýval. Sám pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09, (resp. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 718/2011), kde je řešena aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona ve vztahu k § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona. V dané věci sice (tj. ohledně skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku) nelze podle státního zástupce hovořit o pravidelném páchání trestné činnosti, avšak náležitý stupeň nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona, je ve věci dán s ohledem na další okolnosti, jako je vzdálenost transferu drogy, sofistikované provádění dopravy konspirativním způsobem, a to právě i za účasti obviněného F. O., který podle skutkových závěrů soudů čistil cestu vozidlu svědka O. M. Za zcela podstatné, a to i z hlediska citované relevantní judikatury, pak státní zástupce považuje celkové značné množství provážené zakázané látky. Pokud jde o stupeň organizovanosti jednání obviněných, je třeba podle státního zástupce vycházet jak ze samotného jednání obviněných, ale i z toho, že zde byly zcela zjevně zainteresovány rovněž další osoby, a to jak na území Kosova, tak nutně i na území cílové země, tj. všechny tyto skutečnosti podle názoru státního zástupce zcela odůvodňují posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu odstavce 4 písmene c) ustanovení § 187 tr. zákona, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona. K použité právní kvalifikaci lze mít výhrady pouze v tom směru, že bylo jednání obviněných kvalifikováno jako pokus uvedeného trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zákona, a nikoli jako dokonaný trestný čin, jak na to již poukázal i odvolací soud. S ohledem na uplatnění principu zákazu reformationis in peius je však tato úvaha již zcela bezpředmětná. Pokud se obviněný domáhal, aby byla zohledněna jeho údajná činnost ve prospěch policie, jež měla zůstat neobjasněna, tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce neodpovídá. Státní zástupce na tomto místě odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného K. J. W., vymezenému dovolacímu důvodu dovolání obviněného podle státního zástupce odpovídá námitka, že soudy při právním posouzení jeho jednání neaplikovaly materiální korektiv podle § 88 odst. 1 tr. zákona. Tuto námitku považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se shodnou námitkou obviněného zabýval. Uvedl dále, že pokud obviněný v této souvislosti argumentuje relevantní judikaturou Ústavního soudu, podle názoru státního zástupce k této judikatuře přistupuje selektivně a metodologicky nesprávně a vykládá východiska uvedeného nálezu v podstatě shodně jako ustanovení normativního textu, aniž přihlíží ke skutečnosti, že obsah odůvodnění nálezu Ústavního soudu nemá povahu normativní, ale jinou, zejména interpretační a výkladovou. Takto obviněný ve svém dovolání v podstatě dovozuje, že při nenaplnění některé z příkladmo uvedených skutečností vztahujících se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je třeba v jeho případě automaticky aplikovat § 88 odst. 1 tr. zákona. Státní zástupce zdůraznil, že citovaný nález se neomezuje pouze na výčet okolností, na něž poukazuje obviněný, ale v obecné rovině klade důraz na to, aby jednání pachatelů uvedeného trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech vykazovalo mj. vyšší stupeň plánovitosti a organizovanosti, se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. V konkrétním případě tedy lze podle státního zástupce akceptovat námitku, že se nejednalo o pravidelné páchání trestné činnosti, nedocházelo k častému využívání mezinárodní přepravy a k mezinárodnímu platebnímu styku. Náležitý stupeň nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona však lze ve věci jednoznačně dovodit s ohledem na další okolnosti, jako logistické zajištění pozemního transferu drogy na značnou vzdálenost přes podstatnou část evropského kontinentu, resp. přes větší počet států, prokázané jednání obviněných v místě nakládky drogy, kde docházelo ke konspirativním přesunům a změnám ubytování, zjevnému rozdělení úloh tak, aby skupiny obviněných vyvolaly co nejmenší pozornost. Samotný transfer omamné látky pak podle státního zástupce rovněž probíhal relativně sofistikovaným a konspirativním způsobem, kdy jeden z obviněných čistil cestu vozidlu kurýra svědka O. M. Podstatné je podle státního zástupce celkové množství omamné látky, s níž bylo nedovoleně nakládáno. Státní zástupce rovněž nesouhlasí ani se závěrem obviněného, pokud jde o stupeň organizovanosti jednání obviněných. Nelze podle něj úzce přihlížet izolovaně k samotnému jednání obviněných, ale je třeba přihlédnout k celkovým skutkovým zjištěním soudů, z nichž vyplývá, že na jednání obviněných byly zcela zjevně zainteresovány rovněž další osoby, a to jak na území Kosova, tak nutně i na území cílové země. Všechny tyto skutečnosti podle názoru státního zástupce ve svém souhrnu svědčí tomu, že jednání obviněných nebylo ojedinělým excesem toliko formálně naplňujícím kvalifikační znak ve smyslu odstavce 4 písm. c) ustanovení § 187 tr. zákona, ale naopak zcela odůvodňují posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. J. W. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že všichni obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky všech obviněných uplatněné v dovoláních již byly součástí jejich řádných opravných prostředků, odvolací soud se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Byly součástí obhajoby obviněných již od počátku trestního řízení a pečlivě a velice podrobně se jimi zabýval i soud I. stupně.

Pokud jde o dovolání obviněného I. H., Nejvyšší soud zjistil, že podstatná část jeho námitek uplatněných v dovolání neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve obecně namítal nesprávnou realizaci důkazního řízení, vytýkal soudu jednostranný náhled na celý případ, neobjektivní a nelogické hodnocení důkazní situace, selekci a nepřípustnou izolaci důkazů. Skutkové i právní závěry obsažené v rozhodnutích soudů pak podle obviněného nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti. Soudy se také údajně nevypořádaly s jeho obhajobou. Pokud jde o konkrétní námitky, obviněný namítal, že neměl co do činění s drogami, že k jeho odsouzení došlo pouze na základě výpovědí spoluobviněných a odsouzeného O. M., které však považuje za nevěrohodné a soudy z nich neměly vycházet, dále že mělo být provedeno daleko obsáhlejší šetření v Itálii a Švédsku. Z výše uvedeného je nepochybné, že se v tomto případě jedná o námitky, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů, dovolání jako mimořádný opravný prostředek zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného, podle které není zřejmé, jakým právním režimem se mělo vyšetřování jeho případu řídit když, jak uvádí se věc ani nestala v České republice. Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolání považuje za nutné uvést, že soudy zcela správně aplikovaly na skutky uvedené pod body ad I., ad II. zákony České republiky s ohledem na zásadu teritoriality (viz ustanovení § 17 tr. zákona), personality (viz ustanovení § 18 tr. zákona) a zásadu ochrany a univerzality (viz ustanovení § 19 tr. zákona). Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad I. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, je nutno předně poukázat na povahu protiprávního jednání obviněných, kdy je zřejmé, že se obvinění dopustili trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zákona tím, že se pokusili přepravit uvedené množství drogy z kosovského města P., přes Českou republiku do Norska (přičemž byl kurýr s drogou zadržen ve Švédském království). Jedná se o tzv. tranzitní delikt a místem spáchání tohoto trestného činu je na území České republiky každé místo, kterým pachatel při vývozu drog projede (srov. rozhodnutí publikované pod č. 48, svazek 2/2001 Sb. rozh. tr.). Česká republika tedy byla místem spáchání uvedeného trestného činu. Podle zmíněné zásady teritoriality se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad II. skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, je zřejmé, že se obviněný I. H. dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zákona a podle zákona České republiky mohlo být postupováno s ohledem na zásadu personality, podle níž je možné podle zákona České republiky posuzovat trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný I. H. měl v České republice bydliště na adrese B., kde pobýval na základě povolení k trvalému pobytu. Také skutek popsaný pod bodem ad II. podléhal zákonům České republiky. V dalších podrobnostech pak Nejvyšší soud plně odkazuje na přiléhavé závěry nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 29.

Nejvyšší soud tedy opakuje, že výše uvedené námitky obviněného I. H. nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze považovat námitku obviněného, ve které jednak brojí proti naplnění subjektivní stránky trestných činů popsaných pod body ad I, ad II. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že mu není zřejmé, ke kterému okamžiku vývojového stadia trestného činu lze vztáhnout subjektivní stránku, a jednak námitku, že jeho roli nelze vůbec posuzovat jako jednání člena organizované skupiny. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť není pochyb, že byl u obviněného I. H. naplněn v obou případech (ad I, ad II.) znak spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jakož i byla v obou případech naplněna subjektivní stránka uvedených trestných činů.

Trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, čin spáchá ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně spáchali obvinění trestný čin pod bodem ad I. tak, že se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu spočívajícího v tom, že neoprávněně vyvezou pro jiného omamnou látku, čin spáchají ve větším rozsahu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Pod bodem ad II. spáchal obviněný I. H. trestný čin tak, že neoprávněně vyvezl pro jiného omamnou látku, čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter. Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech předpokládá takový vztah mezi pachatelem a uvedenou skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její činnost apod. Dostačující je taková forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více (tj. alespoň dvou) státech, která nemá rysy vyšší míry koordinace činnosti - typické pro vazby mezi vlastními členy této skupiny, která však má pro činnost této skupiny význam, tj. její činnost podporuje, usnadňuje, napomáhá jí apod. Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004) také vyložil, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spočívajícího ve spáchání tohoto činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , zákon nevyžaduje, aby se pachatel dopustil činu jako její člen, ale postačí i volnější forma spolupráce pachatele s takovou skupinou. Tím spíše je tento znak naplněn v případě, jestliže se pachatel dopustí uvedeného činu přímo jako člen organizované skupiny tohoto charakteru. Nejvyšší soud současně dodal, že pro naplnění znaku, že jde o spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu výše uvedené kvalifikované skutkové podstaty, není nutné, aby taková skupina měla trvalejší charakter a vyvíjela svou činnost opakovaně či soustavně. Tento znak může být naplněn i jednorázovým působením organizované skupiny ve více státech. V této souvislosti je také na místě připomenout, že se nevyžaduje, aby skupina působící ve více státech měla pevnější strukturu, resp. materiální zázemí na území (obou či více) států, na jejichž území k nedovolené činnosti při nakládání s omamnými a psychotropními látkami dochází. Smyslem a účelem trestního postihu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zákona je efektivní postih nadnárodní kriminality v oblasti obchodu s drogami a ten je třeba beze zbytku vztáhnout i na postup skupiny, která operuje (jako organizovaná skupina) převážně na území jednoho státu, přičemž některé činnosti, jako je obstarání a dovoz drogy, uskutečňuje prostřednictvím osoby, která má kontakty na dodavatele psychotropních a omamných látek působících na území jiného státu.

Pokud jde o subjektivní stránku, pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.

Z provedeného dokazování a z popisů skutků pod body ad I., ad II. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně (jak jsou citovány výše), je zřejmé, že se v obou případech trestné činnosti jednalo o sdružení více než 3 osob, mezi nimiž docházelo k dělbě úkolů, jimiž se jednotlivé osoby aktivně podílely na činnosti této skupiny. Podstatou skutku pod bodem ad I. byl transport heroinu z města P. v Kosovu přes Českou republiku do Norska. Již s ohledem na množství heroinu, které bylo předmětem celé operace, je jasné, že byl naplněn znak ve větším rozsahu. Provedení bezpečného přesunu heroinu v množství přes 10.000 g z Kosova z města P.do České republiky a následně do Norska bylo poměrně komplikovanou záležitostí, která se nemohla obejít bez součinnosti více osob. Minimálně šlo o součinnost osob, které působily při opatření drogy v Kosovu, kde byla převzata obviněnými. V tomto státě ve městě P. má obviněný I. H. rodinu a zázemí, zde byla droga od blíže neurčených osob obstarána, do tohoto města přijeli ve stejný okamžik obvinění F. O. a K. J. W., jakož i O. M., kteří byli za pomoci obviněného I. H. ubytováni v jednom hotelu, později se přesunuli do jiného hotelu. Ve městě P. také došlo za účasti obviněných I. H., K. J. W. a O. M. k ukrytí uvedeného množství heroinu do automobilu, kterým do města P. přijel O. M. V popsaném trestném jednání nelze přehlédnout výraznou roli právě obviněného I. H., který měl zejména vazby k místu, odkud byla droga vyvezena, po dohodě s ním obviněný F. O. sjednal O. M. jako kurýra, který právě jemu hlásil prostřednictvím mobilního telefonu svoji aktuální pozici a průběh jízdy při transferu drogy do cílové destinace, kde měla být opět na pokyn obviněného I. H. kontaktována další blíže nezjištěná osoba, která měla drogu odebrat. V neposlední řadě obviněný zajišťoval financování převozu drogy. Jednalo se tedy o řetěz dílčích úkonů více osob, mezi nimiž byla zjištěna nesporná důležitá role obviněného I. H.. V tomto směru lze plně odkázat na logické úvahy nalézacího soudu rozvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud jde o skutek pod bodem ad II. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, také zde byla nepochybně naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť bylo prokázáno, že také v tomto případě byl heroin opatřován v Kosovu a po předchozí dohodě zúčastněných osob za pomoci kurýra (K. J. W.) převezen do cílové destinace v Itálii. Také zde nelze přehlédnout výraznou roli obviněného I. H. a jeho aktivní zapojení do činností organizované skupiny zajišťující převoz drogy. Ze spáchání tohoto trestného činu usvědčuje obviněného zejména výpověď obviněného K. J. W. nejen v řízení vedeném v České republice, ale již dříve v řízení vedeném v Itálii. Obviněný také v tomto případě zajistil uvedené množství drogy, sjednal obviněného K. J. W. jako kurýra, instruoval ho ohledně trasy převozu heroinu a vyplatil mu odměnu za převoz drogy z Kosova do Itálie. Námitky obviněného jsou tedy v tomto směru zjevně neopodstatněné.

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. např. rozhodnutí pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že obviněný I. H. si byl v obou případech plně vědom podstatných okolností trestné činnosti, věděl, že se na realizaci posuzovaného trestného činu podílí společně s dalšími osobami, že každá z těchto osob, i on, plní podle předem připraveného plánu určité úkoly, které ve svém souhrnu měly vést k dokonání trestného činu, tzn. k dovozu heroinu z Kosova do Norska (resp. z Kosova do Itálie), že realizace těchto úkolů je koordinována a že tímto způsobem, tzn. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, předmětný trestný čin spáchat chtěl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zákona, přičemž obviněný takto úmyslně jednal již do počátku celé trestné činnosti, neboť na jeho pokyn byl sjednán kurýr k přepravě heroinu (v případě ad II. sám kurýra sjednal), ukládal drogu do automobilu a dával pokyn, kam má být droga dovezena. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitka obviněného týkající se absence subjektivní stránky trestného činu je zjevně neopodstatněná.

V závěru dovolání obviněný namítal, že výše trestu mu uloženého je podle něj naprosto neadekvátní a přísná. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že taková námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného I. H. jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.

Pokud jde o dovolání obviněného F. O. , Nejvyšší soud shledal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantními námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoli jako spolupachatelství pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, ale jako účastenství ve formě pomoci k pokusu tohoto trestného činu a dále námitky, jimiž se obviněný domáhá aplikace § 88 odst. 1 tr. zákona s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno mírněji. Nejvyšší soud předně podotýká, že obě tyto námitky byly již součástí řádného opravného prostředku obviněného a odvolací soud se jimi zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud shledal tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoli jako spolupachatelství pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, ale jako účastenství ve formě pomoci k pokusu tohoto trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tuto námitku založil především na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a v podstatě se domáhá jejich revize.

Právní nauka definuje účastenství (v užším smyslu) jako trestně součinné, úmyslné jednání, nepřímo zaměřené vůči individuálnímu objektu určitého úmyslného hlavního trestného činu, pokud došlo alespoň k pokusu o hlavní trestný čin (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 363). Jednání účastníka nenaplňuje znaky trestného činu, ale pouze přispívá k tomu, aby byly znaky trestného činu naplněny. Účastenství je v trestním zákoně založeno na zásadě akcesority účastenství, tedy trestní odpovědnost účastníka obecně závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Postavení účastníka ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. odlišuje od spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutečnost, že se účastní protiprávního činu nepřímo jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto je také trestní odpovědnost účastníka závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu o trestný čin. Pomoc se vyskytuje v různých formách s různou povahou a závažností. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zákona). Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to jednání pouze podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Spolupachatelé se dopouštějí trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu. O společné jednání jde mj. tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V takovém případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz P. Šámal, F. Púry, S. Rizman Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004).

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se touto otázkou ve vztahu ke všem obviněným podrobně zabývaly a na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. dospěly k závěru o spolupachatelství obviněných na uvedeném trestném činu. Tento závěr soudy učinily také ve vztahu k obviněnému F. O.. Nejvyšší soud s tímto závěrem souhlasí, neboť jednání obviněného F. O. tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, je nutno považovat za jednání spolupachatele na uvedeném trestném činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování totiž bezpochyby vyplývá, že obviněný F. O. nebyl pouhým nezúčastněným průvodcem, který nebyl o ničem informován, jak se snaží namítat, ale jeho role na celém jednání všech obviněných byla výrazná a srovnatelná s dělbou úkolů dalších obviněných. Obviněný F. O. na pokyn obviněného I. H. na základě společné dohody s ním sjednal za účelem převozu nelegálního zboží (obviněný věděl od počátku o nelegálnosti celé akce) jako kurýra O. M., zejména pro jeho zkušenosti řidiče a aktuální zadluženost, instruoval ho stran opatření příslušného vozidla, poskytl mu na zapůjčení automobilu finanční prostředky, obviněný věděl, že se nakládka zboží odehraje v Kosovu, doprovázel O. M. jako kurýra v doprovodném vozidle z České republiky do Kosova a zpět, přičemž minimálně již při odjezdu z města P. znal přesnou povahu nákladu. Po příjezdu do České republiky ubytoval O. M. v domě svých rodičů než se tento vydal dál na cestu do cílové destinace do města Oslo v Norsku. Z výše uvedeného je nepochybné, že jednání obviněného F. O. bylo subjektivně i objektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání všech obviněných působících jako organizovaná skupina, která mezi sebe rozdělila jednotlivé úkoly a jednali jako spolupachatelé. Za těchto podmínek bylo vyloučeno, aby bylo jednání obviněného F. O. posouzeno jako účastenství ve formě pomoci na uvedeném trestném činu. S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a považuje námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že v jeho případě bylo namístě aplikovat ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona a posoudit jeho jednání mírněji.

Z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto ustanovení vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány materiálně; tj. aby se jinak formálně naplněná kvalifikovaná skutková podstata použila jen tehdy, je-li současně podstatně zvýšen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jinými slovy, k vyšší trestnosti samotné naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby bez dalšího nepostačuje.

Při posuzování konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost musí soud přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Zároveň však musí mít na zřeteli, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr. a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.). To ale není posuzovaný případ obviněného. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplynulo, že obviněný ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států (tato skutečnost zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/2006 Sb. rozh. tr.) se spolu s dalšími obviněnými pokusil převézt z Kosova přes území České republiky do Norska přes 10.000 g heroinu (není sporu o tom, že převážené množství drogy je považováno za spáchání činu ve větším rozsahu ), přičemž jejich jednání vykazovalo vysoký stupeň plánovitosti a konspirativnosti. Lze poukázat zejména na značnou vzdálenost přepravy drogy přes velkou část evropského kontinentu přes větší počet zemí, dále na poměrně složitý a sofistikovaný průběh přepravy (obvinění cestovali více automobily, měnili ubytování pod smyšlenými legendami) a na organizované jednání obviněných. Vliv na posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost má také množství převážené drogy, které bylo v tomto případě způsobilé ohrozit svými účinky značný počet osob a zároveň představovalo možnost dosažení vysokého zisku. Tyto okolnosti tedy společenskou nebezpečnost jednání obviněného nijak nesnižují a protože ji nesnižují ani žádné jiné zjištěné okolnosti, nebylo možno než dospět k závěru, že v případě obviněného je naplněna i materiální podmínka právní kvalifikace jeho jednání podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona a i v tomto směru je právní kvalifikace jednání obviněného správná a jeho námitka zjevně neopodstatněná.

Pokud se obviněný v závěru dovolání domáhá, že měla být zohledněna jeho údajná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení při odhalování závažné trestné činnosti a soudy měly v tomto směru provést odpovídající dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř., když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se uvedenými návrhy na doplnění dokazování zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly doplnění dokazování v tomto směru za nadbytečné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného K. J. W., Nejvyšší soud shledal, že jeho námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkal soudům obou stupňů, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, neboť pro tuto právní kvalifikaci nebyla naplněna materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zákona. Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1481/09, přičemž ve světle tohoto rozhodnutí nebylo podle obviněného možné v jeho případě dovodit naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu, tedy dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Nejvyšší soud na tomto místě opakovaně uvádí, že aplikací ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona se k odvolací námitce obviněného F. O. zabýval již soud II. stupně, s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil a považuje uvedenou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud předně podotýká, že pokud se obviněný opírá o uvedenou judikaturu Ústavního soudu, přistupuje k této judikatuře (jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření) selektivně a výkladově nesprávně, když východiska tohoto rozhodnutí vykládá shodně jako ustanovení normativního textu, přičemž přehlíží, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu nemá povahu normativní, ale zejména interpretační a výkladovou. Obviněný zcela účelově z rozhodnutí Ústavního soudu vytrhuje z kontextu pasáže, na nichž staví svoji argumentaci a zcela pomíjí konkrétní skutečnosti týkající se jeho trestného jednání (resp. trestného jednání všech obviněných). Citovaný nález Ústavního soudu není pouze výčtem okolností na něž poukazuje obviněný, ale zejména zdůrazňuje nutnost pečlivého zkoumání konkrétních okolností případu s tím, že stanovení kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odst. 4 písm. c) § 187 tr. zákona sleduje postih těch nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. V předmětné věci soudy v souladu s požadavky trestních předpisů pečlivě zkoumaly konkrétní okolnosti případu a zejména to, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby sehrála za daných skutkových okolností relevantní roli, z níž bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Zcela oprávněně pak dospěly k závěru o naplnění náležitého stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost umožňující aplikaci uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na své argumenty uvedené výše ke shodným námitkám obviněných I. H. a F. O. a opakuje, že společenskou nebezpečnost jednání obviněných, včetně obviněného K. J. W. lze dovodit zejména z vysokého stupně plánovitosti a organizovanosti celé akce, jež byl nutný k zajištění pozemního transferu drogy na značnou vzdálenost přes podstatnou část evropského kontinentu, resp. přes větší počet států. Tyto závěry jsou zjevné z prokázaného jednání obviněných, zejména z rozdělení úloh mezi obviněné tak, aby vyvolali co nejmenší pozornost, cestování dvěma automobily do Kosova, kde docházelo ke konspirativním přesunům a změnám ubytování, značně konspirativní byl samotný transfer heroinu do České republiky, kdy vozidlo obviněných F. O. a K. J. W. zajišťovalo bezproblémovou cestu vozidlu kurýra O. M. V neposlední řadě je nutné za významnou okolnost považovat rovněž celkové množství převážené omamné látky, s níž bylo neoprávněně nakládáno. V daném případě se jednalo o 10.023, 15 gramů heroinu o koncentraci 22 % diacetylmorfinu báze, kdy jak již bylo výše uvedeno jde o enormní množství drogy představující značné ohrožení většího počtu osob účinky omamné látky a zároveň možnost dosažení značného zisku.

S ohledem na výše uvedené je evidentní, že v nyní posuzované věci soudy namítané zásady neporušily, neboť skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která bez pochybností zahrnují všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, a to u všech obviněných, přičemž ani Nejvyšší soud neshledal na straně obviněných takové okolnosti, které by významně snižovaly stupeň nebezpečnosti jejich činu pro společnost a vylučovaly tak právní kvalifikaci jejich jednání podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 4 písm. c) tr. zákona vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak lze v dovolání relevantně vytýkaném směru považovat za rozhodnutí věcně správné.

Nejvyšší soud tedy i dovolání obviněného K. J. W. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného nesouladu (viz dovolání obviněného I. H.), natož pak nesouladu extrémního. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil své rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2013


Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš