7 Tdo 181/2004
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 181/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 2. 2004 dovolání obviněného M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 61 To 79/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 97/2002 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 61 To 79/2003, a ohledně obviněného M. J. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 T 97/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc obviněného M. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 T 97/2002, byli obvinění L. J. a M. J. uznáni vinnými pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., to vše jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu a se zkušební dobou stanovenou na tři roky. Obviněné L. J. byl uložen ještě trest propadnutí věci a také jí bylo uloženo ochranné léčení. Kromě toho byla oběma obviněným uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody.

Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že dne 28. 3. 2000 v 8:35 hodin v P., P. 681/10, v osmém patře na chodbě panelového domu fyzicky napadli poškozeného J. M., jehož nejprve bili pěstmi po celém těle v době, kdy poškozený stál, pak jej obviněný M. J. srazil na zem a oba obvinění do něj kopali po celém těle i hlavě, obviněná L. J. jej následně přibližně třicetkrát až čtyřicetkrát bodla šídlem do levé strany zad, dále jej proti jeho vůli společně zatáhli do bytu č. 22, kde oba společně pokračovali v jeho napadání, v 8:50 hodin po příjezdu hlídky Policie ČR oba verbálními vulgárními výrazy uráželi poškozené I. Š. a G. F. a slovního napadání zanechali až po výzvách policistů. Podle dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 obvinění způsobili poškozenému J. M. vícečetná poranění, která postihovala hrudník, pohmoždění měkkých tkání šíje a levé strany hrudníku, vícečetná bodná poranění na levé straně na rameni a přilehlých částí zad, přičemž tato bodná zranění byla provázena levostranným pneumotoraxem s proděravěním stěny hrudníku, a dále pohmoždění měkkých tkání hlavy a postižení krční páteře, a to s hospitalizací od 28. 3. 2000 do 31. 3. 2000 (ve výroku rozsudku je nepřesně uvedeno 2002) a následnou pracovní neschopností do 24. 4. 2000.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný M. J. odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 61 To 79/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný M. J. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a to v celém jeho rozsahu. Podané dovolání ponechal i po výzvě k odstranění vad dovolání (§ 265h odst. 1 tr. ř.) bez výslovného odkazu na některé z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., avšak protože uvedl, že dovolání podal proto, že rozhodnutí soudu I. i II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , považoval Nejvyšší soud dovolání obviněného za dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod byl obsahově naplněn námitkou, která směřovala proti výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. a v které obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že obviněná L. J. použije proti poškozenému J. M. šídlo. Obviněný uplatnil ještě jiné námitky, které však byly mimo zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména pokud se jimi domáhal zjištění, že obvinění byli napadeni poškozeným, a další námitky proti skutkovým zjištěním soudů, proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, a ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze také námitky proti tomu, že nevzal v úvahu vyjádření poškozeného ve veřejném zasedání ohledně souhlasu s trestním stíháním obviněného. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

Na podkladě té části dovolání, která obsahově odpovídala důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 9 odst. 1 tr. zák. pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchal sama (spolupachatelé). Ze zásad, jimiž je ovládáno spolupachatelství, mimo jiné vyplývá, že každý ze spolupachatelů odpovídá i za tu část jednání, kterou sám případně nevykonal a kterou vykonal jiný spolupachatel, a za tu část následku, kterou sám případně nezpůsobil a kterou způsobil jiný spolupachatel. Podmínkou však je, že to, co každý z nich vykonal, má ve svém souhrnu jako celek povahu s p o l e č n é h o jednání. Podmínkou spolupachatelství totiž je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující.

Ze skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně útoku obviněných M. J. a L. J. proti poškozenému J. M. je jasné, že povahu společného jednání obou obviněných měla ta část jednání, která spočívala v tom, že poškozeného bili pěstmi a kopali do něj. Zranění, které touto částí jednání způsobili, podle závěrů Obvodního soudu pro Prahu 4 nemělo charakter těžké újmy na zdraví a tento následek z ní ani nehrozil. Podle Obvodního soudu pro Prahu 4 těžká újma na zdraví hrozila z pneumotoraxu, avšak příčinou pneumotoraxu byla bodná rána, kterou poškozenému zasadila šídlem obviněná L. J. Vyvstává tedy otázka, zda ta část útoku, při které obviněná L. J. použila proti poškozenému šídla, jímž ho pobodala, byla z hlediska ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. součástí s p o l e č n é h o jednání obou obviněných a zda byla po subjektivní stránce zahrnuta i úmyslem obviněného M. J. Odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze postrádají jakoukoli úvahu, v níž by se soudy touto otázkou zabývaly. Vážné pochybnosti, které v naznačeném ohledu vyvolává právní posouzení skutku oběma soudy, vyplývají ze samotného zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4, podle něhož nejprve oba obvinění poškozeného bili pěstmi, obviněný M. J. ho srazil na zem a oba obvinění do něj kopali a pak teprve (podle Obvodního soudu pro Prahu 4 následně ) obviněná L. J. pobodala poškozeného šídlem. Uvedené zjištění tudíž charakterizuje průběh napadání poškozeného tak, že obviněná L. J. poškozeného pobodala v době, kdy už na něj obviněný M. J. neútočil. Jinak je ovšem třeba konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4 neučinil žádné zjištění v tom, směru, zda obviněný M. J. vůbec věděl, že obviněná L. J. má u sebe šídlo, ani v tom směru, jak se šídlo stalo prostředkem k útoku proti poškozenému, tj. zda ho obviněná měla u sebe od počátku nebo ho někde vzala během incidentu. Uváží-li se, že ta část skutku, při které byl poškozený fyzicky napadán oběma obviněnými, spočívala v údery pěstmi a v kopání, jeví se následné použití šídla, jímž obviněná L. J. poškozeného pobodala, jako jednání, které svou povahou nápadně přesahuje meze předchozí části útoku, při níž poškozeného napadali oba obvinění. Ze strany obviněné L. J. šlo o výrazné vystupňování intenzity útoku spojené s použitím zbraně ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák. a s hrozbou podstatně závažnějšího následku ve formě těžké újmy na zdraví, která předtím nehrozila. Za této situace není jasné, co vedlo oba soudy k závěru, že pokud obviněná L. J. pobodala šídlem poškozeného a způsobila mu pneumotorax s proděravěním stěny hrudníku a s hrozící těžkou újmou na zdraví, šlo o součást společného jednání obou obviněných, za které jako spolupachatel odpovídá i obviněný M. J. Výrok o vině obviněného M. J. pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. je tedy nepřesvědčivý, nezdůvodněný a nemůže proto obstát. Protože obviněný byl uznán vinným také trestnými činy omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které byly podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 spáchány týmž skutkem, nemůže obstát ani výrok o vině obviněného M. J. těmito trestnými činy.

Výrok o vině obviněného M. J. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a jako součást přecházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně obviněného M. J. Zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která zrušením napadeného usnesení a části předcházejícího rozsudku pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc obviněného M. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V souvislosti s novým projednáním a rozhodnutím věci obviněného M. J. považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na to, že ve veřejném zasedání konaném před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím poškozený J. M. vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného. Poškozený je bratrem manželky obviněného a jeho souhlas s trestním stíháním byl vyžadován s ohledem na to, že je k obviněnému v rodinném poměru a jeho újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., pro jehož pokus byl obviněný M. J. stíhán, není uveden v § 163 odst. 1 tr. ř., avšak je v něm uveden trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Bez souhlasu poškozeného je tedy trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., což znamená, že tímto trestným činem nemůže být obviněný uznán vinným. Pokud by oproti původnímu rozsudku došlo případně ke změně v právním posouzení skutku v tom, že by Obvodní soud pro Prahu 4 neposoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., musel by obdobně vzít v úvahu, že i tento trestný čin je uveden v § 163 odst. 1 tr. ř. a že bez souhlasu poškozeného je trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin nepřípustné, takže jím obviněný nemůže být uznán vinným.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný nepodal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. proto, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejvyšší soud tedy sice nezrušil rozhodnutí obou soudů z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, pokud jde o trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., avšak Obvodní soud pro Prahu 4 musí k nepřípustnosti trestního stíhání ve vztahu k trestným činům, u kterých to přichází v úvahu, přihlížet z úřední povinnosti. Vzhledem k jednočinnému souběhu trestných činů, z nichž jen u některých přichází v úvahu nepřípustnost trestního stíhání, Obvodní soud pro Prahu 4 trestní stíhání pro tyto trestné činy nezastaví, ale uzná obviněného vinným (při splnění podmínek trestní odpovědnosti) jen těmi trestnými činy, na které se důvod nepřípustnosti trestního stíhání nevztahuje, a v odůvodnění rozsudku vysvětlí, kterými trestnými činy obviněného neuznal vinnými z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec