7 Tdo 1798/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku, § 18 odst. 4 tr. zákoníku



7 Tdo 1798/2016-28 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného Z. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 9 To 405/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 160/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 1 T 160/2014, byl obviněný Z. K. uznán vinným v bodě 1 pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 1, 2 přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Trestná činnost obviněného spočívala podle zjištění Okresního soudu Praha západ v podstatě v tom, že obviněný dne 7. 8. 2013 v obci Ř., M. ul., okr. P. z., před obchodním domem COOP za přítomnosti dalších nejméně tří osob
- kolem 17,00 hodin po předchozí slovní potyčce v úmyslu způsobit poškozenému M. Z. zranění, které by ho omezilo v obvyklém způsobu života po dobu nikoli přechodnou, se pokusil několikrát udeřit ho do obličeje kovovým boxerem nasazeným na pravé ruce, což se mu v jednom případě podařilo, neboť zasáhl poškozeného do tváře, následně ho zasáhl ještě rozbitou skleněnou lahví od piva do obličeje, a tímto jednáním způsobil poškozenému drobné zranění, přičemž závažnější poranění nezpůsobil jen díky aktivní obraně poškozeného (bod 1 výroku o vině),
- kolem 17,05 hodin úmyslně hodil po J. S. skleněný střep, kterým ho zasáhl do levé ruky, a tím mu způsobil drobné zranění, které ho ale nijak neomezovalo v obvyklém způsobu života (bod 2 výroku o vině),
přičemž uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 2 T 115/2012, pravomocně odsouzen mimo jiné za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou stanovenou na čtyři roky.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 9 To 405/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že posuzovaným jednáním se bránil napadení ze strany poškozeného, a že pokud soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že šlo o nutnou obranu, měly jeho jednání správně posoudit podle zásad o skutkovém omylu v otázce hrozícího útoku jako putativní (domnělou) nutnou obranu. Vyjádřil názor, že při takovém posouzení by bylo vyloučeno uznat ho vinným úmyslným trestným činem a že jeho jednání by muselo být posouzeno jako beztrestné, případně jako spáchané z nedbalosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci, který v replice setrval na uplatněných námitkách.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Nutná obrana je jako okolnost vylučující protiprávnost činu upravena v § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z toho je zřejmé, že základním předpokladem jednání v nutné obraně je přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V dané věci je ze skutkových zjištění soudů patrno, že obviněný žádný útok neodvracel, zejména ne útok směřující proti němu. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o tom, že jednání obviněného bylo pokračováním konfliktu, ke kterému došlo mezi ním a jeho společníky na straně jedné a poškozeným M. Z. a jeho společníky na straně druhé a který se odehrával v rovině vzájemného slovního napadání poté, co poškozený M. Z. vytkl obviněnému jeho obtěžující jednání vůči kolemjdoucím osobám. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku proti své tělesné integritě a že nebyl ohrožen žádným útokem směřujícím proti zdraví či dokonce proti životu. Pokud obviněný použil kovový boxer nasazený na ruku proti poškozenému k tomu, aby se ho několikrát pokusil udeřit do obličeje, přičemž ho jednou skutečně zasáhl, a následně ho zasáhl do obličeje ještě rozbitou skleněnou lahví, nelze to posoudit jinak než jako útok obviněného proti poškozenému. Byl to totiž obviněný, kdo původní slovní rozmíšku jednostranně převedl na úroveň fyzického napadení. Jednání obviněného tak překročilo rámec vzájemného slovního konfliktu a nabylo povahy agresivního aktu, který neměl s nutnou obranou nic společného.

V žádném případě se nejednalo ani o putativní (domnělou) nutnou obranu, kterou by bylo namístě kvalifikovat podle zásad o posuzování skutkového omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje protiprávnost, nejedná úmyslně, přičemž tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

Okolnosti incidentu mezi obviněným a poškozeným M. Z. nevykazují nic, z čeho by obviněný mohl předpokládat, že mu přímo hrozí nebo že již dokonce trvá útok proti jeho tělesné integritě. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha západ vyplývá nanejvýš zjištění, že ve stádiu, kdy se obviněný a poškozený vzájemně ocitli v bezprostřední blízkosti, spočívalo jednání poškozeného v tom, že do poškozeného strkal pupkem (břichem). Očividně šlo jen o zdůraznění slovních projevů poškozeného na adresu obviněného, a nikoli o nějaký fyzický útok, který by obviněného mohl reálně ohrozit na zdraví či dokonce na životě. Tato povaha jednání poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného zcela jasná, takže je vyloučena jakákoli úvaha o omylu obviněného ohledně útoku ze strany poškozeného. Lze jen dodat, že poškozený nijak obviněného fyzicky nenapadl, nijak se o to nepokusil, nijak takový záměr nedal najevo např. rozmáchnutím, napřažením ruky, uchopením nějakého předmětu použitelného jako zbraně či slovní výhrůžkou, žádným způsobem nenaznačoval možnost vystupňování razance svého jednání apod. Za tohoto stavu nelze dojít k závěru, že obviněný nejednal úmyslně v důsledku toho, že mylně předpokládal útok poškozeného jako podmínku nutné obrany.

Obviněný nakonec byl ze strany poškozeného a jeho společníků vystaven jednání, které bylo založeno na použití fyzické síly, avšak teprve ve stádiu, kdy již použil kovový boxer proti poškozenému a kdy se mu poškozený a jeho společníci v reakci na to snažili boxer odebrat.

Incident jako celek se vyznačoval tím, že fyzickou agresi projevil sám obviněný tím, že v průběhu slovního konfliktu zaútočil na poškozeného kovovým boxerem nasazeným na ruku. O agresivitě obviněného svědčí také to, že po odeznění původního konfliktu, při němž napadl poškozeného M. Z., následně napadl ještě poškozeného J. S., po kterém hodil střep a kterému tak způsobil drobné zranění na ruce. Agresivitu obviněného nakonec dokreslilo i jeho chování po příjezdu policie.

Jestliže soudy za popsaného stavu došly k závěru o úmyslném zavinění, jímž bylo neseno jednání obviněného, je tento závěr plně přijatelný.

Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen, evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas státního zástupce a obviněného (obviněný sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu