7 Tdo 179/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 179/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2007 v Brně o dovolání obviněného P. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 5 To 118/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 22/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 10 T 22/99, byl obviněný P. B. uznán vinným v bodě I./1, 2, 3) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě II.) podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě III.) podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě IV.) podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat živnost, a to zprostředkování, nákup a prodej veškerého spotřebního zboží včetně auto-moto a náhradních dílů, nákup a prodej potravinářského zboží a výroba nábytku, a to na dobu sedmi roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu a obviněný napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 5 To 118/2003, z podnětu odvolání státního zástupce i obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v bodě IV., kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dále ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za tři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině pod body I., II., III. nezměněn, podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat živnost, a to zprostředkování, nákup a prodej veškerého spotřebního zboží včetně auto-moto a náhradních dílů, nákup a prodej potravinářského zboží a výroba nábytku, a to na dobu sedmi roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně skutku uvedeného pod bodem IV. výroku o vině napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání, a to proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným třemi trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. . Dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení otázek souvisejících s hodnocením subjektivní stránky trestného činu podvodu, který je mu kladen za vinu. Zásadní nesprávnost obviněný spatřuje v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, když z výsledků dokazování před soudy obou stupňů nevyplývá jediný spolehlivý přímý důkaz o existenci úmyslu dopustit se podvodného jednání. Soudy obou stupňů přitom podle jeho názoru nerespektovaly příslušná ustanovení obchodního zákoníku, jakož i zákona o živnostenském podnikání, zejména pokud jde o hodnocení přípustné míry podnikatelského rizika při přijímání a realizaci jeho podnikatelského záměru. V úvodu odůvodnění dovolání pak popisoval průběh trestního řízení a namítal, že dokazování před soudem prvního stupně zůstalo stejně neúplné, jako v předchozím stadiu, bylo zatíženo stejnými vadami dokazování, což podle obviněného vyústilo v opětovně nezákonné, vnitřně rozporné rozhodnutí soudu prvního stupně. Za rozhodující obviněný považuje, že nebyl vyslechnut svědek M. K., který se k soudu nedostavil.

K bodu II. odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně obviněný namítal, že toto rozhodnutí se zakládá na obsahu svědecké výpovědi M., jehož výpověď je však vnitřně rozporná, zejména pokud se týká jeho tvrzení, že peníze vybíral z banky s člověkem, kterého poslala B. . Touto pasáží se soud prvního stupně údajně nezabýval, a nebylo tak vůbec prokázáno, že by obviněný uvedené prostředky převzal, a že by se obohatil, ani to kam M. peníze dal. Přitom jde podle obviněného o základní předpoklad hodnocení jeho jednání a k možnosti dospět k závěru o jeho podvodném jednání ke škodě leasingové společnosti.

Pokud se týká bodu III. rozsudku soudu I. stupně, obviněný namítal, že ani z rozsudku odvolacího soudu není patrno, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru o jeho podvodném úmyslu a o faktu obohacení se ke škodě leasingové společnosti. Soud v této souvislosti konstatoval, že společnost M. disponovala minimálními finančními prostředky a že zhruba 400.000,- Kč akontace a první splátka za stáčecí zařízení byly zaplaceny. Soudy zaujaly závěr, že k převodům došlo půl roku po převodu společnosti M. Není ale podle obviněného patrno, zda přitom uvažovaly o datu smlouvy o převodu obchodního podílu nebo z data předávacího protokolu. V této souvislosti obviněný odmítl, že by zatajil nějaké podstatné skutečnosti a uvedl, že v jeho prospěch by svědčil i obsah výpovědi svědka Ú., jehož výslech opakovaně navrhoval, avšak nebyl proveden. V odvolacím řízení obviněný předložil alespoň čestné prohlášení tohoto svědka, k těmto důkazům však nebylo přihlédnuto. Tyto skutečnosti považuje obviněný za natolik významné, že je uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nejde podle něj o polemiku se způsobem zjišťování skutečného stavu věci, když si je vědom, že skutkový přezkum v rámci tohoto dovolacího důvodu není přípustný, avšak vady při provádění dokazování neodstranil ani odvolací soud, když ani v jednotlivostech nekonkretizuje, v čem spatřuje přímý jasný důkaz o skutečnostech, které by odůvodňovaly jeho odsouzení za trestný čin podvodu. Obviněný vychází z toho, že požadavek spravedlnosti vylučuje, aby dovolací soud nepřihlédl k těmto okolnostem, které mají přímý dopad na výrok ve věci samé. Není-li skutkově prokázána existence přímého podvodného jednání, nepřichází podle obviněného do úvahy kvalifikace jeho jednání podle ustanovení vztahujícího se na trestný čin podvodu. Obviněný zdůraznil, že z výsledků provedeného dokazování neplyne naplnění ani jednoho za znaků charakterizujících trestný čin podvodu.

Pravomocný rozsudek je podle obviněného zatížen vadou nesprávného právního posouzení rovněž ve vztahu k ustanovením obchodního zákoníku, resp. živnostenského zákona. Domnívá se, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nestačí jen formalisticky pojatý výklad příslušného zákonného ustanovení trestního zákona, ale je třeba brát zřetel na osobu pachatele v tomto případě podnikatele a na způsob jeho chování, které je upraveno nikoli výlučně ustanoveními trestního zákona, nýbrž zejména toho právního odvětví, v němž se údajný pachatel tohoto trestného činu jako účastník obchodně právních vztahů pohybuje. V tomto směru obviněný podotkl, že trestnímu zákonu naroveň je postaven rovněž obchodní zákoník, případně zákon o živnostenském podnikání. Uvedl, že z povahy obchodní činnosti nutně plyne i prvek určité předvídavosti, odhadu či očekávání, které v podmínkách tržní ekonomiky nemusí být vždy naplněno. Podle obviněného se ne vždy podaří docílit realizace podnikatelského záměru, důsledek z toho plynoucí dopadá pak do majetkové sféry podnikatelského subjektu. Tato okolnost nemůže být sama o sobě automaticky postihována podle ustanovení trestního práva. Takový přístup by vedl ke kriminalizaci veškerých kroků, které podnikatelé každodenně činí při realizaci své podnikatelské činnosti. Obviněný je přesvědčen, že v dané věci výklad soudu vychází z jakési domněnky o tom, že veškeré jednání podnikatelských subjektů je podezřelé, ipso facto trestně právně postižitelné. Soud měl prejudiciálně zvážit, zda a nakolik byly kroky obviněného ještě legálním výkonem jeho práva podnikat a přesně a srozumitelně určit, v čem spatřoval překročení mezí tohoto výkonu práva. Odvolací soud však ponechal stranou onen aspekt, že obviněný byl oprávněn k uzavírání leasingových smluv, když se důvodně domníval, že výtěžek očekávaný z realizace jeho podnikatelského záměru bude dostačující k pokrytí nákladů leasingu. Odvolací soud nezdůvodnil, v čem spatřoval hospodářskou nemožnost na straně obviněného, pro kterou nebyl oprávněn k uzavření leasingové smlouvy, případně další leasingové smlouvy. Existují i období, v nichž výdaje podnikatele převyšují jeho příjmy, taková situace je zcela reálná a nevyhnutelná. V rozhodnutí odvolacího soudu, který pro potřeby posuzování trestnosti jednání obviněného se údajně omezil jen na aplikaci norem trestního práva, aniž bral do úvahy specifikum jeho jednání jako podnikatele při realizaci podnikatelských záměrů, spatřuje proto obviněný nesprávnost výkladu hmotného práva zahrnujícího i ustanovení obchodního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 5 To 118/2003, ve výroku o vině pod bodem II., i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 10 T 22/99, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že důvody, o něž obviněný opírá své dovolání, byly do značné míry frekventovány již v předchozím průběhu řízení a také v jeho odvolání. Soud druhého stupně se problematikou subjektivní stránky jednání obviněného podrobně zabýval a vůči jeho závěrům v tomto směru nelze ničeho namítat. Ze spolehlivě zjištěných skutkových okolností týkajících se výroků o vině v bodech I. až III. správně dovodil podvodný úmysl obviněného, který nemá nic společného s namítanou podnikatelskou svobodou. Oprávnění obviněného podnikat v souladu s ustanovením obchodního zákoníku, resp. zákona o živnostenském podnikání, obviněnému podle státního zástupce náleží, ovšem za splnění zákonem stanovených podmínek a pouze v rámci vymezeném i dalšími instrumenty pozitivního práva, mimo jiné zvláštní částí trestního zákona. Takové chování podnikatele, které ohrožuje či narušuje společenské zájmy chráněné ustanoveními trestně právních norem není podnikáním, ale trestnou činností a odpovědnosti za takové jednání se pachatel nemůže zbavit ani poukazem na podnikatelské riziko, jak podle státního zástupce činí obviněný. Obviněný neuvádí žádnou konkrétní normu z oblasti obchodního či živnostenského práva, kterou by soud druhého stupně vadně hodnotil žádné takové hodnocení ani prováděno nebylo, neboť s ohledem na povahu věci nepřicházelo v úvahu. V napadeném rozhodnutí popsané jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a námitky obviněného je třeba kvalifikovat jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný se měl podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 10 T 22/99, dopustit trestných činů tím, že (zkráceně) ad I. 1) jako jednatel společnosti D., s. r. o. dne 3. 8. 1995 uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou společností M. L., a. s. na pronájem počítačové sestavy v celkové hodnotě 78.005,60 Kč v úmyslu uhradit pouze akontaci ve výši 3.358,- Kč, další leasingové splátky od září 1995 nesplatil a předmět leasingu si ponechal, čímž poškozené společnosti M. L. způsobil škodu ve výši 74.647,60 Kč, ad I. 2) jako jednatel společnosti D. dne 29. 9. 1995 v U. H. uzavřel smlouvu o koupi najaté věci se společností V. zastoupenou jednatelem S. K. na pronájem počítače v hodnotě 51.238,10 Kč v úmyslu uhradit toliko čtyři první splátky od září do prosince 1995 ve výši 5.693,60 Kč, další splátky od ledna 1996 nesplatil a předmět leasingu si ponechal, čímž poškozené společnosti V. způsobil škodu ve výši 45.544,50 Kč, ad I. 3) jako jednatel M. po předchozí vzájemné domluvě s M. K., stíhaným zvlášť, dne 16. 10. 1995 vystavil fiktivní fakturu na prodej neexistující speciální reprografické techniky M. K., podnikajícímu jako fyzická osoba pod obchodním jménem M., který dne 3. 11. 1995 po jejím předložení uzavřel ve Z. leasingovou smlouvu s leasingovou společností S M., přičemž oba dva jednali v úmyslu vylákat od společnosti finanční prostředky, v důsledku čehož po zaplacení zálohy ve výši 315.219,- Kč byla převedena dne 8. 11. 1995 z účtu společnosti S M. na účet firmy M. v K. b. částka 1.050.730,- Kč, kterou později obviněný B. z účtu vybral a použil pro svou potřebu, a způsobil tak společnosti S M. celkovou škodu ve výši 735.511,- Kč, ad II. jako jednatel společnosti M. dne 17. 6. 1996 v U. H. uzavřel na základě fiktivní faktury vystavené téhož dne po vzájemné dohodě s J. M., u něhož již rozsudek nabyl právní moci, za společnost K. leasingovou smlouvu s leasingovou společností I. L. na profinancování nákupu neexistujícího vysokozdvižného vozíku v úmyslu vylákat finanční prostředky, v důsledku čehož mu po zaplacení zálohy v částce 222.345,- Kč a splátky ve výši 20.695,- Kč byla převedena dne 11. 7. 1996 z účtu I. L., ve prospěch účtu zřízeného pouze pro tento účel J. M. u I., částka 823.500,- Kč, kterou M. postupně vybral a předal obviněnému B., svým jednáním tak obviněný způsobil společnosti I. L. škodu ve výši 559.765,- Kč, ad III. dne 27. 11. 1996 v B. jako jednatel společnosti M. uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou společností A. Q L. na profinancování nákupu plnícího zařízení od firmy A. v hodnotě 982.100,- Kč v úmyslu uhradit pouze zálohu ve výši 309.127,- a první splátku ve výši 79.833, 90 Kč, další splátky od února 1997 nesplatil a předmět leasingu si ponechal, čímž způsobil společnosti A. Q L. škodu ve výši 539.139,10 Kč.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je z velké části založeno na námitkách skutkové povahy. Ačkoli obviněný v úvodu namítá nesprávné hmotně právní posouzení otázek souvisejících s hodnocením subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, v odůvodnění pak neuvádí námitky, které by toto jeho tvrzení podpořily a naplnily jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako hmotně právní námitku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného ohledně skutku popsaného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že ani z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru o jeho podvodném úmyslu a o faktu obohacení se ke škodě jiného.

Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného, že nebyl vyslechnut M. K., že rozhodnutí soudu se u skutku pod bodem II. zakládá pouze na obsahu výpovědi svědka M., která je však podle mínění obviněného vnitřně rozporná, jakož ani námitkami, že nezatajil žádné podstatné skutečnosti a že by v jeho prospěch svědčila i výpověď svědka Ú., jehož výpověď obviněný navrhoval. Těmito námitkami totiž obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, a s tím, jak hodnotily důkazy. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje obviněný. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto nezabývá námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak hodnotily důkazy, proti úplnosti provedeného dokazování apod. Tyto námitky neodpovídají zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou pod něj podřaditelné a obsahově ho nenaplňují.

Pokud jde o hmotně právní námitku, že ani z rozhodnutí odvolacího soudu není patrno, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru o podvodném úmyslu obviněného pokud jde o skutek pod bodem III. výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že s touto námitkou nelze souhlasit, neboť již z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 10 T 22/99, je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozsudku tohoto soudu vyplývá, že se podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a činí tak i Nejvyšší soud, neboť z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že se obviněný ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak značnou škodu. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá jednoznačný závěr, že obviněný B. v podvodném úmyslu zaplatit pouze akontaci a první splátku, si převzal předmět leasingu plnící zařízení, společnost převedl na jinou osobu a předmět leasingu si ponechal, aniž by uhradil další splátky. Pro úmysl obviněného svědčí především skutečnost, že převzal plnící zařízení v období, kdy společnost M. nevyvíjela prakticky žádnou činnost, obviněný se ani nepokusil realizovat svůj podnikatelský záměr, musel vědět, že plánovanou podnikatelskou činnost nemá řádně zajištěnu a nemá odpovídající finanční zázemí, sám neměl finanční prostředky na úhradu leasingových splátek a účelově převedl společnost na nastrčenou osobu. Obviněný tedy jednal v podvodném úmyslu. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů a námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o obecnou námitku obviněného uplatněnou v úvodu dovolání ohledně údajné absence subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, kterou však v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nijak blíže nespecifikoval (vyjma námitek ke skutku pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), Nejvyšší soud proto rovněž pouze obecně uvádí, že ze všech skutků, jak jsou popsány ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 10 T 22/99, pod body I., II. a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že byly i v těchto případech učiněny správné právní závěry o spáchání trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. U každého skutku zvlášť se soudy obou stupňů zabývaly podrobně také subjektivní stránkou a své závěry o formě zavinění náležitě odůvodnily. Z obdobného způsobu provedení všech trestných činů kladených obviněnému za vinu jednoznačně vyplynul závěr o jeho přímém úmyslu dopustit se podvodného jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Tuto námitku tedy Nejvyšší soud také shledal zjevně neopodstatněnou.

V obecné rovině Nejvyšší soud souhlasí s názorem obviněného, že nelze kriminalizovat běžné úkony podnikatelů. Za běžné úkony podnikatelů ale Nejvyšší soud v žádném případě nepovažuje jednání obviněného spočívající v záměrném vylákání ať již finančních prostředků nebo předmětů leasingu, které obviněný nesplatil a ponechal si je, čímž způsobil poškozeným škodu a sebe tím obohatil zčásti dokonce přímo na základě fiktivních faktur týkajících se prodeje neexistujících věcí. Za této situace pak přinejmenším podivně vyznívají námitky obviněného, kdy se s poukazem na Listinu základních práv a svobod dovolává práva na podnikání a dokonce zmiňuje zásadu poctivého obchodního styku, s kterou jeho podnikání nemělo nic společného. Proto je nutno jednoznačně odmítnout jeho námitku o kriminalizaci podnikatelské činnosti. Soudy zjištěné jednání se svojí povahou vymyká z běžné podnikatelské činnosti tím, že naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu a z roviny obchodně právní se dostává do roviny trestněprávní. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedeným ve vyjádření k dovolání obviněného, že takové jednání podnikatele, které ohrožuje nebo narušuje společenské zájmy chráněné ustanoveními trestního zákona není podnikáním, ale trestnou činností a odpovědnosti za takové jednání se pachatel nemůže zbavit ani poukazem na podnikatelské riziko, jak ve svém dovolání v části III. činí obviněný.

Protože námitky obviněného nenaplnily uplatněný důvod dovolání a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání pak vyplývá ze skutečnosti, že obviněný z velké části založil dovolání na nepřípustných skutkových námitkách a na jiném než soudy zjištěném průběhu skutkového děje, s kterým obviněný nesouhlasí a považuje jej za neprokázaný provedenými důkazy. Vyplývá to také z jeho tvrzení, že neexistuje jediný spolehlivý přímý důkaz o existenci podvodného úmyslu, že odvolací soud neodstranil vady dokazovaní a dokazování před soudem I. stupně zůstalo neúplné a vyústilo v nezákonné rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš