7 Tdo 173/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 173/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2004 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 5 To 533/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 46/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 18. 4. 2003, č. j. 102 T 46/2002-137, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák.

Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v době od 1. 3. 2001 do 30. 9. 2001 v H. a jinde úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery N., přestože mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, č. j. 27 C 209/97-17 a 43 P 355/92-134, takže za uvedené období dluží 5.700,- Kč, přičemž v té době řádně nepracoval a znemožňoval tak vymáhání výživného exekuční cestou, takže aby dítě netrpělo nouzí, musela matka dítěte požádat svou matku o finanční výpomoc a dále jí byly poskytovány dávky státní sociální podpory.

Rozsudkem mu byl uložen podle § 213 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 5 To 533/2003, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. M. S. dovolání, a to z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně opřel dovolání i o důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení okolností významných pro uložení trestu, který byl podle něj uložen v rozporu s ust. § 35 odst. 2 tr. zák., přičemž i rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo podle obviněného nesprávné, neboť považuje odvolání za důvodné.

Obviněný má za to, že mu měl být ukládán souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, č. j. 101 T 10/2003-75, ze dne 28. 2. 2003. Podle něj se totiž nyní projednávané trestné činnosti dopustil dříve, než ve věci 101 T 10/2003 učinil orgán činný v trestním řízení jakýkoli úkon, dokonce ještě dříve, než se měl dopouštět neplnění vyživovací povinnosti, pro které byl rozsudkem č. j. 101 T 10/2003-75 posléze odsouzen. Obviněný vyslovuje nesouhlas s názorem Krajského soudu v Ostravě, že v nyní projednávané věci je nutno vycházet z prvního odsuzujícího rozsudku, v tomto případě trestního příkazu, který mu byl doručen 11. 4. 2002, a že pokud se dopouštěl další trestné činnosti ještě po odsouzení tímto trestním příkazem, jde již o recidivu a nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu. Podle obviněného je tento názor nesprávný a přicházel by v úvahu pouze tehdy, pokud by předmětem odvolání byl výrok o trestu z rozsudku ve věci 101 T 10/2003. V projednávané věci však okresní soud obviněného odsuzoval za trestný čin spáchaný v období od 1. 3. 2001 do 30. 9. 2001, tedy dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci 101 T 10/2003 ze dne 28. 2. 2003 za trestnou činnost spáchanou v období od 1. 1. 2002 do 11. 11. 2002. Obviněný se proto domnívá, že rozhodnutí obou soudů jsou nesprávná, a domáhá se uložení souhrnného trestu, které je pro něj výhodnější.

Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, že zruší výrok o trestu a nově mu uloží přiměřený souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ? pobočka v Havířově č. j. 101 T 10/2003-75.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila tak, že splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu je otázkou hmotného práva, takže podle ní lze nedostatek při posuzování takové otázky úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V další části dovolání rekapituluje průběh řízení v obou shora uvedených trestních věcech a dospívá k závěru, že souhrnný trest měl být obviněnému uložen již rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 101 T 10/2003. Protože tak soud nepostupoval, měl být podle jejího názoru souhrnný trest uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 102 T 46/2002, neboť trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. byly spáchány v souběhu. Podle nejvyšší státní zástupkyně nesprávnou aplikací ust. § 35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu byla naplněna druhá alternativa uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhovala, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného usnesení Krajského soudu v Ostravě podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu, přičemž druhou z nich, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) - k) lze vztáhnout na projednávaný případ. Obviněný totiž v dovolání současně namítal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž pod tento důvod lze podřadit i nesprávné posouzení podmínek, za nichž lze uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami uplatněnými v dovolání věcně zabýval.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Obecně platí, že souhrnný trest nastupuje na místo úhrnného trestu zakotveného v ust. § 35 odst. 1 tr. zák., který by jinak pachateli byl ukládán, kdyby se o všech sbíhajících se trestných činech rozhodovalo ve společném řízení. Proto se také při jeho ukládání užijí všechny zásady platné pro ukládání trestu úhrnného. Úhrnný a souhrnný trest představují pro pachatele výhodnější postup než uložení dvou samostatných trestů, neboť berou ohled na skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu. Úhrnný či souhrnný trest lze proto uložit jen za předpokladu, že mezi předmětnými trestnými činy je dán vztah tzv. souběhu.

Vícečinný souběh několika trestných činů je dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi spácháním prvního z nich a okamžikem spáchání posledního nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele, míněno rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro tento trestný čin vyhlášen a který pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze přihlížet. Spáchá-li však obviněný po prvním vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nový trestný čin, nejde již o souběh a je nutno uložit samostatné tresty, nikoli trest souhrnný (shodně viz č. 42/1980 Sb. rozh. tr.).

V projednávaném případě, jak ostatně zcela správně konstatoval Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozhodnutí, se právě ze shora uvedeného důvodu o souběh trestných činů nejednalo, takže nebyly splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák.

Pro větší přehlednost uvádí Nejvyšší soud časovou posloupnost skutečností relevantních pro posouzení této otázky.

1. 3. 2001 až 30. 9. 2001 - doba, kdy se obviněný dopouštěl prvního trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem sp. zn. 102 T 46/2002,

1. 1. 2002, resp. 1. 4. 2002 až 11. 11. 2002 - doba, kdy se obviněný dopouštěl dalších dvou trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., pro které byl odsouzen rozsudkem sp. zn. 101 T 10/2003,

11. 4. 2002 - obviněnému byl doručen trestní příkaz v trestní věci sp. zn. 102 T46/2002.

Právě datum 11. 4. 2002 je pro řešení celé otázky rozhodující. Vzhledem k tomu, že obviněný páchal další dva trestné činy zanedbání povinné výživy (jde o tzv. trestné činy trvající), jimiž byl uznán vinným rozsudkem sp. zn. 101 T 10/2003, i po doručení zmíněného trestního příkazu, které má podle § 314e odst. 5 tr. ř. stejné účinky jako vyhlášení odsuzujícího rozsudku (k tomu viz č. 57/1977 Sb. rozh. tr.), nejsou tyto dva trestné činy a trestný čin, pro který byl vydán trestní příkaz, ve vztahu tzv. souběhu. Podle koncepce úhrnného a souhrnného trestu totiž nelze tento druh trestu ukládat za situace, kdy obviněný pokračuje v páchání trestné činnosti přesto, že byl varován vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud v této souvislosti s ohledem na námitky uplatněné v dovolání a na argumentaci obsaženou ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně zdůrazňuje, že pro posouzení toho, zda se jedná či nejedná o souběh trestných činů, je rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku. Jak dovolání, tak vyjádření nejvyšší státní zástupkyně však mylně argumentovaly daty dalších rozhodnutí, které následovaly po doručení trestního příkazu dne 11. 4. 2002, jež však nebyla pro posouzení otázky souběhu relevantní.



Závěr Krajského soudu v Ostravě, k němuž dospěl v napadeném rozhodnutí, že uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. v tomto případě není namístě, byl proto plně v souladu se zákonem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Námitky uplatněné dovolatelem, byť směřovaly proti uloženému trestu, deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňovaly. Obviněnému bylo uložen trest odnětí svobody, tedy druh trestu, jehož uložení ust. § 213 odst. 3 tr. zák. připouští. Trestní sazba ust. § 213 odst. 3 tr. zák. činí šest měsíců až tři roky odnětí svobody, trest uložený obviněnému v trvání 14 měsíců byl uložen v rámci této sazby.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracoval:

JUDr. Robert Fremr