7 Tdo 1710/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1710/2016-19

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 1. března 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 To 118/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 39/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 4 T 39/2016, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 14. 9. 2015 do 5. 10. 2015 se v O. a na jiných místech České republiky úmyslně vyhýbal nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 7 T 139/2015, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2015, a který měl nastoupit nejpozději do 14.00 hodin dne 14. 9. 2015, když převzal osobně dne 3. 9. 2015 výzvu k nástupu trestu s poučením o důsledcích nenastoupení, tento trest však v uvedeném termínu nenastoupil a do věznice byl dodán až dne 5. 10. 2015 poté, co byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu omezen dne 5. 10. 2015 v 15.35 hodin na svobodě ze strany policejního orgánu.

Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 2 To 118/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem, a skutková zjištění soudů nenaplňují zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, takže měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Uvedl že k naplnění subjektivní stránky daného přečinu je třeba úmyslné formy zavinění, která u něj ale není dána, protože jednal z nedbalosti, když si na výzvě k nástupu trestu odnětí svobody špatně přečetl datum dne 14. 9. 2015 a mylně se domníval, že má nastoupit až 14. 10. 2015. Výkon trestu odnětí svobody, že tak nenastoupil včas v důsledku své neopatrnosti, až do zadržení policií dne 5. 10. 2015 se také neskrýval, dne 16. 9. 2015 na Úřadu práce ve Šternberku žádal také o zprostředkování zaměstnání, a na tomto úřadu byl pak zadržen policií dne 5. 10. 2015, když se tam dostavil za účelem ukončení jeho evidence vzhledem k brzkému nástupu výkonu trestu. Namítl tedy, že činil všechny kroky k řádnému nástupu výkonu trestu tak, jak se domníval. Poukázal také na zásadu in dubio pro reo s tím, že tato stanoví povinnost soudu rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 3001, sp. zn. 7 Tz 172/2001 (zřejmě míněno usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001), podle kterého v případě, že je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější, nelze s ohledem na uvedenou zásadu obviněného uznat vinným. Proto obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby, nebo zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku obviněného o neexistenci úmyslné formy zavinění proto, že si jen špatně přečetl datum nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a domníval se, že má nastoupit až dne 14. 10. 2015. Ztotožnil se se závěrem soudů o účelovosti této obhajoby, které nelze uvěřit ani proto, že číslice 9 je jednociferná oproti číslici 10 a jejich záměna gramotným člověkem při tak mimořádně významném datu je nad rozumnou pochybnost vyloučena. Protože námitka nedostatku úmyslu vychází primárně z představy obviněného o skutkovém ději, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.). Není tak oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní. Výjimečně může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění v řízení o dovolání pouze v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor ale obviněný nenamítá a Nejvyšší soud jej ani nezjistil.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně uplatnil námitku o neprokázání úmyslné formy zavinění, tedy námitku obecně hmotně právní, kterou ale zakládá na své skutkové verzi obhajoby, jež byla soudy obou stupňů odmítnuta jako nepravdivá. Námitka o neexistenci úmyslné formy zavinění totiž primárně vychází z jiného hodnocení důkazů, když obviněný prosazuje svoje skutkové tvrzení o pravdivosti jeho obhajoby, a pokud tato bude hodnocena jako pravdivá, je úmyslná forma zavinění vyloučená. Jedná se tak o námitku proti správnosti hodnocení důkazů soudy, a tedy o procesní námitku, která dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.

Primárně procesní a skutkovou povahu dovolací námitky obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady in dubio pro reo . Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněným namítané uplatnění zásady in dubio pro reo , tedy v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, v tomto případě ani nepřichází v úvahu, protože o jeho vině neexistují pochybnosti. Nejedná se tak o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější.

Jak již bylo výše uvedeno, námitku o neexistenci úmyslné formy zavinění obviněný primárně zakládá na jiném hodnocení důkazů, když prosazuje svoji obhajobu o pravdivosti jeho tvrzení, že si pouze špatně přečetl datum nástupu výkonu trestu. Z toho pak dovozuje, že je úmyslná forma zavinění vyloučená. Vedle argumentace soudů nižších stupňů, která je poněkud obecná, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný si byl vědom odsouzení a nutnosti nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 7 T 139/2015. Nezpochybňuje ani, že dne 3. 9. 2015 řádně převzal výzvu k nástupu tohoto trestu, ve které je jasně uveden nejzazší den nástupu trestu, včetně zvýrazněného poučení o možných následcích nenastoupení výkonu trestu ve stanovené lhůtě. Je tak především věcí obviněného, aby se řádně seznámil s obsahem doručené výzvy a nevymlouval se dodatečně na nějaké nedopatření nebo její špatné přečtení, jak tvrdil v průběhu trestního stíhání a opět namítá i v dovolání.

Úmyslné zavinění může mít dvě formy, a to formu úmyslu přímého a formu úmyslu nepřímého. Obě tyto formy úmyslu mají společný základ v tom, že jejich intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. Společné mají též to, že složku intelektuální doprovází složka volní. Je totiž s nimi spojena vůle spáchat trestný čin. Vůle porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem se musí projevit v jednání pachatele, avšak nemusí být navenek demonstrována žádným výslovným prohlášením dávajícím najevo chtění způsobit následek předpokládaný zákonem. Vyplývat může z jednání pachatele, protože i jednání je projevem vůle, ze souhrnu učiněných kroků vedoucích k takovému následku, z jejich sledu a z okolností, za nichž jsou činěny.

Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení obviněného o jeho pouhé nedbalosti. Z úředního záznamu policie ČR ze dne 5. 10. 2015 vyplývá (viz č. l. 2 tr. spisu), že obviněný při svém zadržení na úřadu práce dobrovolně následoval hlídku policie, věděl, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, ale do dnešního dne tak neučinil . Z uvedeného úředního záznamu, ale i z protokolu o dodání obviněného do výkonu trestu vyplývá, že se obviněný nijak nebránil svému zadržení ani dodání do výkonu trestu a nenamítal, že by jej měl nastoupit až 14. 10. 2015, ač se jednalo o zásadní zásah do jeho osobní svobody. Je tak zřejmé, že obviněný takto jednal v souladu se svým vědomím, že již předtím dne 14. 9. 2015 měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, ale neučinil tak a jeho zadržení a dodání do výkonu trestu je důvodné. Tímto svým jednáním prokázal, že si byl nesplnění své povinnosti nastoupit výkon trestu odnětí svobody nejpozději dne 14. 9. 2015 velmi dobře vědom a jednal tedy úmyslně, což soud I. stupně zhodnotil jako jednání obviněného minimálně v úmyslu nepřímém .

Z trestního spisu vyplývá, že po zahájení trestního stíhání, následného ustanovení obhájce Mgr. O. Masopusta, advokáta se sídlem v Olomouci, ul. Sokolská č. 44, a po jeho nahlédnutí do trestního spisu dne 7. 1. 2016 (úkon provedla advokátní koncipientka Mgr. M. Koutná, jako zaměstnankyně uvedeného advokáta na základě substituční plné moci; viz č. l. 23 a 24 tr. spisu), je obhájcem za obviněného dne 11. 1. 2016 podaná stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této stížnosti je ustanoveným obhájcem Mgr. O. Masopustem poprvé tvrzeno, že obviněný chtěl výkon trestu řádně nastoupit, ale chybně si přečetl výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody a domníval se, že má nastoupit nejpozději dne 14. 10. 2015. Toto tvrzení obviněný následně v podstatě zopakoval dne 19. 2. 2016 při svém prvním výslechu jako obviněného, a to za přítomnosti uvedené advokátní koncipientky Mgr. M. Koutné, když uvedl, že si o měsíc spletl datum nástupu výkonu trestu. Toto tvrzení je ale v rozporu s výše uvedeným úředním záznamem i faktickým chováním obviněného při jeho zadržení. Jedná se tak zjevně pouze o smyšlenou verzi obhajoby zaměřenou na to, aby se obviněný mohl vyhnout trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání, spočívající v úmyslném nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody a odvolací soud ji důvodně označil za účelovou. Tento závěr o nepravdivosti uvedené verze obhajoby, a naopak o jasném záměru obviněného nenastoupit výkon trestu odnětí svobody v soudem stanoveném termínu, nemůže zvrátit ani namítané jednání na Úřadu práce ČR, kontaktním pracovišti ve Šternberku.

Lze poukázat také nesrovnalosti ohledně jednání na úřadu práce, které obviněný sám prezentuje v dovolání jako důkaz jeho mylného závěru o termínu nástupu výkonu trestu ne nejpozději dne 14. 9. 2015, ale v důsledku nedopatření či nedbalosti až dne 14. 10. 2015. Obhájce obviněného, advokát Mgr. O. Masopust v hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2016 předložil soudu rozhodnutí Úřadu práce ČR-krajské pobočky v Olomouci, pracoviště ve Šternberku (viz č. l 36 tr. spisu), s tím, že je z něj patrné, že obviněný dne 16. 9. 2015 žádal o zařazení do evidence nezaměstnaných, což by nečinil, kdyby neměl v úmyslu výkon trestu nastoupit a dne 5. 10. 2015, že se šel na tento úřad odhlásit před nástupem výkonu trestu dne 14. 10. 2015, jak si údajně myslel. Z obhájcem předloženého rozhodnutí úřadu práce je sice zřejmé, že obviněný dne 16. 9. 2015 požádal o zprostředkování zaměstnání a na základě toho byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, jedná se ale o rozhodnutí o vyřazení obviněného z této evidence pro maření součinnosti s úřadem práce. A to m. j. z důvodu, že se dne 30. 9. 2015, tedy ještě v době, kdy se volně pohyboval na svobodě (až do zadržení dne 5. 10. 2015), nedostavil na úřad práce v tomto domluveném termínu, nesplnil tak svoji povinnost a ani se řádným způsobem neomluvil, ač byl při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání o svých právech a povinnostech řádně poučen. Tvrzení obviněného v dovolání, že dne 5. 10. 2015 šel na úřad práce za účelem ukončení evidence (pozn. uchazeče o zaměstnání) před nástupem výkonu trestu dne 14. 10. 2015, je v rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení kde uvedl, že si tam ukončoval příspěvek na bydlení apod. Přitom jím udaná adresa trvalého pobytu H. č. ..., je adresa sídla obecního úřadu, ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že se před svým zadržením normálně zdržoval na ul. B. ..., Š., ale výzvu k nástupu trestu si převzal na adrese B. ..., kterou v řízení ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 139/2015, uvedl jako doručovací adresu. Není proto významné ani tvrzení obviněného, že se před svým zadržením nijak neskrýval. Podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, na základě čehož byl obviněný zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, a tvrzené následné odhlášení z této evidence uchazečů na úřadu práce, je také nelogické vzhledem k tomu, že tak obviněný činil s vědomím nutnosti nastoupit v krátké době výkon trestu odnětí svobody. Nedostavení se na úřad práce v předem stanoveném termínu, je pak jen potvrzením neodpovědného přístupu obviněného k plnění povinností vůbec.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného P. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu