7 Tdo 17/2009
Datum rozhodnutí: 04.02.2009
Dotčené předpisy: § 5 písm. a) tr. zák.




7 Tdo 17/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. února 2009 o dovolání obviněného Doc. RNDr. E. S. , CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 363/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 309/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 9 T 309/2007, byl obviněný Doc. RNDr. E. S. , CSc., uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému M. K. škodu ve výši 23.760,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině a trestu. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 363/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Doc. RNDr. E. S. , CSc., řádně a včas podaným dovoláním, a uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že přes konstatování krajského soudu má za to, že se trestného jednání nedopustil a jednání popsané v rozsudku soudu I. stupně nekoresponduje plně se zjištěným skutkovým stavem. Nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, která v daném případě je vybudována na složce vědění (vnímání pachatel) a na složce vůle (především srozumění). Tyto složky u jeho osoby, ve vztahu k trestné činnosti kladené mu za vinu, nejsou dány. V jeho případě nelze ze skutkových zjištění soudu jednoznačně jeho zavinění dovozovat. Odkazuje na znalecký posudek Ing. A. V. , se kterým se soud, podle názoru obviněného, nevyrovnal. Nebylo věcně reagováno na znalecké závěry pro které byl posudek zadáván a zpracován (neočekávaná a náhlá překážka), ale bylo řešeno to, zda jel odpovídající rychlostí, za dodržení odpovídající bezpečné vzdálenosti. Je namítáno, že bezpečná vzdálenost není dána exaktně, ale vždy je třeba vycházet z konkrétní skutečnosti. Nebylo bráno v úvahu, že nelze stanovit bezpečnou vzdálenost při míjení či vyhýbání, ale i při objíždění překážky (číselně). Byl to znalec, který dospěl k závěrům, že na základě analýzy nehodového děje to byl právě poškozený P. , který svým chováním, pokud by si počínal ohleduplně, mohl nehodě zabránit. Nedošlo by pak z technického pohledu, v návaznosti na bezpečnost silničního provozu, k vytvoření shora uvedené neočekávané a náhlé překážky. Rovněž je namítáno, že nešlo o úsek rovný a přehledný, nýbrž byl z hlediska frazeologického zakřivený. Pro závěr, že řádně nesledoval provoz před vozidlem a měl předpokládat možné oslnění sluncem, nebyly shromážděny žádné důkazy a tento závěr soudu je pak konstatován bez dalšího odůvodnění. Obviněný odkazuje i na porušení hmotného práva v té části, kdy nebylo respektováno rozhodnutí R 27/1981. Pokud by bylo toto rozhodnutí aplikováno, musel by soud dojít k jinému závěru, než který je v jeho rozhodnutí obsažen. Má tím zejména na mysli odpovědnost řidiče, který otevírá dveře, aniž by se přesvědčil zda ho neobjíždí jiné vozidlo a způsobí tím dopravní nehodu, za kterou je odpovědný. Skutečnost, že druhý účastník silničního provozu nedodržel při objíždění dostatečný boční odstup, pouze snižuje míru zavinění řidiče stojícího motorového vozidla. Za nesprávné právní posouzení rovněž považuje to, že bylo soudem na jeho osobu aplikováno porušení zákona č. 361/2000 Sb., a to konkrétně § 18 odst. 1. V poslední řadě namítá i extrémní nesoulad závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně jeho dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 363/2008, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 9 T 309/2007. Dále navrhl zrušit i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 309/2007 a zároveň zrušit i všechna další rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl přikázat Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřil.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Uplatněné dovolací námitky z části směřují do oblasti skutkových závěrů. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Především závěrů, které soudy vyvodily ze znaleckého posudku Ing. A. V., kdy podle obviněného nebylo reagováno na znalecké závěry, nýbrž se soud zabýval rychlostí a dodržením odpovídající bezpečné vzdálenosti. Nejvyšší soud považuje tyto námitky za skutkové, neboť se vztahují ke správnosti hodnocení důkazů soudy a nikoli k právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání.

Pokud jde o obviněným namítané neshromáždění důkazů, jež by prokazovaly závěr, že nesledoval řádně provoz před vozidlem a nepředpokládal možné oslnění sluncem, pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že mu nelze přisvědčit, neboť je bezpečně prokázáno, především z výslechu samotného obviněného, poškozeného i ze znaleckého posudku, že obviněný nepřizpůsobil svoji rychlost a způsob jízdy ostrému rannímu slunci nad horizontem a nedodržel bezpečnou vzdálenost za trolejbusem jedoucím před ním, který v bezpečné boční vzdálenosti objížděl vozidlo poškozeného, v důsledku čehož po odkrytí výhledu nestihl obviněný reagovat na poškozeného nastupujícího do jeho vozidla. I tato námitka je však skutkové povahy, když se týká hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom neshledal ve věci obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním závěrem soudů. Nelze totiž přehlédnout, že jak podle obviněného, tak i poškozeného a dalších důkazů, v době dopravní nehody svítilo nad horizontem ostré slunce proti směru jízdy obviněného. Ač se tento pohyboval ve stínu trolejbusu, musel si být této skutečnosti plně vědom, a to včetně omezení výhledových možností jak s ohledem na zakrytí výhledu před ním jedoucím trolejbusem, tak i na ostré slunce při případném vyjetí ze stínu trolejbusu. Do přímého slunečního svitu, vzhledem k táhlému zakřivení silnice vlevo se všichni řidiči, jedoucí stejným směrem jako obviněný, dostávali postupně v průběhu jízdy. To správně konstatoval již soud odvolací s tím, že obviněný řádně nesledoval provoz před svým vozidlem. Obviněný sám uvedl ve své výpovědi, že když trolejbus náhle vybočil vlevo, vzápětí uslyšel, že do něčeho narazil. I když s ohledem na rychlost jízdy trolejbusu (i obviněného), jeho rozměry a hmotnost, je třeba náhlost vybočení posuzovat ve vztahu k těmto skutečnostem, nasvědčuje výpověď obviněného tomu, že poškozeného ani jeho vozidlo vůbec na vozovce nezaregistroval. Svědčí o tom i skutečnost, že na otázku obhájce k tomu, zda poškozený vystupoval z vozidla, či do něj nastupoval, a náhle otevřel dveře, pouze podle poškození vozidla a zranění poškozeného vyslovil domněnku, že podle něj poškozený náhle otevřel dveře a vystrčil nohu z vozidla. To je však v přímém rozporu s objektivně zjištěným průběhem nehodového děje.

Pomine-li se skutečnost správně konstatovaná již soudem I. stupně, že závěr o tom, zda se jedná o překážku náhlou a neočekávanou nepřísluší znalci ale soudu, a tohoto závěru znalce se proto obviněný nemůže dovolávat, vracel-li se již poškozený ke svému vozidlu a posléze do něj nastupoval, je zřejmé, že jeho vozidlo i samotný poškozený se ve vozovce nacházeli již po určitou delší dobu a o vytvoření náhlé ani neočekávané překážky poškozeným se proto nemůže jednat.

Rozhodující pro zavinění dopravní nehody je tak jednání obviněného a rozhodnutí publikované pod č. R 27/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nelze na tento případ použit, jak se toho obviněný domáhá. V uvedeném rozhodnutí byl totiž řešen případ, kdy řidič ve stojícím vozidle zevnitř otevřel náhle dveře v okamžiku, kdy bylo jeho vozidlo objížděno motocyklistou, ten do dveří narazil a havaroval. Řidiči motocyklu tak žádná skutečnost nenasvědčovala hrozícímu nebezpečí, ač se plně věnoval řízení vozidla a sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci. To však v žádném případě nelze říct o způsobu jízdy obviněného v této trestní věci, když i z výpovědi znalce z oboru silniční dopravy, jehož některých závěrů se obviněný dovolává, jasně vyplývá, že obviněný žádnou překážku nerozpoznal. Z fotodokumentace a zejména stopy po nárazu na vozidle obviněného je přitom zřejmé, že k nárazu došlo do hrany otevřených dveří vozidla poškozeného, který se předtím vracel k vozidlu, následně stál vedle něj a otevřel dveře, začal nastupovat do vozidla a až v tomto okamžiku obviněný narazil do ještě otevřených dveří. Bezprostředně předtím byl přitom poškozený i s vozidlem bezpečně objet trolejbusem, za kterým obviněný jel.

Obviněnému přitom podle popisu skutku v rozsudku soudu I. stupně není kladeno za vinu, že nesledoval řádně provoz před vozidlem, jak namítá v dovolání. Toto je sice uvedeno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ale pouze ve vztahu k možnosti očekávaného oslnění přímým sluncem a nikoli, že nesledoval provoz před vozidlem vůbec. To ostatně vzhledem k jízdě pouhé 4 metry za trolejbusem ani nemohl. O jeho vědomosti o ostrém slunci, nedodržení bezpečné vzdálenosti vzhledem k rychlosti jeho jízdy, jakož i o nepřizpůsobení této rychlosti okolnostem, které vzhledem ke konkrétní dopravní situaci měl a mohl předvídat, však Nejvyšší soud nemá pochybnosti. Podrobněji k tomu jsou úvahy Nejvyššího soudu uvedeny níže, v souvislosti s námitkami obviněného, které mají hmotně právní povahu a odpovídají tak uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za hmotně právní námitku bylo možno považovat námitku neprokázání subjektivní stránky jednání obviněného. V kontextu s dovolací námitkou je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví, spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě, je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovena právním předpisem (tj. zákonem č. 361/2000 Sb.). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.), jako to bylo v tomto případě. Obviněný svou jízdu nepřizpůsobil dopravní situaci, nedodržoval přiměřenou rychlost a odstup od před ním jedoucího vozidla a nemohl proto ani řádně a včas reagovat na vzniklou situaci. Byla-li konkrétní situace taková, že obviněný jel za trolejbusem ve vzdálenosti 4 5 metrů rychlostí do 40 km/hod., přičemž nemohl mít přehled o dopraví situaci před trolejbusem, a i podle znalce by nebyl proto schopen zabránit srážce při jeho náhlém zastavení, nepřizpůsobil tak svoji rychlost vzdálenosti na kterou měl rozhled, nereagoval ani na vybočení trolejbusu vlevo, z něhož měl a mohl předvídat objíždění překážky na silnici, včetně možného oslnění sluncem, je u něj dáno zavinění z nedbalosti. Soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu. Rovněž ze skutkových zjištění je zřejmé, že došlo na straně obviněného k porušení povinnosti řidiče ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a v příčinné souvislosti s tímto porušením došlo k těžkému zranění jiného účastníka silničního provozu. Nemůže tu uspět výhrada obviněného, že kdyby se poškozený choval ohleduplně, mohl nehodě zabránit, neboť závěr, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného, byl spolehlivě zjištěn a přesvědčivě odůvodněn.

Obviněný tedy porušil zájem chráněný trestním zákonem, jednal ve vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. a naplnil tak subjektivní stránku posuzovaného trestného činu. Jestliže tedy nalézací soud a potažmo soud odvolací dospěly k závěru, že obviněný v posuzované věci svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., považuje Nejvyšší soud tento právní závěr za správný.

Za hmotně právní námitku lze považovat také namítanou aplikovatelnost porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. I v tomto případě jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť obviněný byl účastníkem silničního provozu, a proto se na něj vztahuje i předmětný zákon, jehož ustanovení svým jednáním porušil. K tomu postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 5).

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že námitkami obviněný z části nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal k námitce obviněného, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Také zejména velmi podrobné a zcela správné odůvodnění soudu I. stupně o tom, že posouzení zda byla vytvořena náhlá a neočekávaná překážka je otázkou právní a nepřísluší proto znalci, ale soudu. Proto se na tento závěr znalce ani obviněný nemůže úspěšně odvolávat. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněného opřely zejména o výpověď poškozeného a o znalecký posudek Ing. A. V. Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat, pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné hodnocení provedených důkazů.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že námitky obviněného z části spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Námitky obviněného hmotně právní povahy, pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Proto bylo dovolání obviněného Doc. RNDr. E. S., CSc., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu a porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. se již zabývaly soudy nižších stupňů, že obviněný i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, které navíc z části vychází z popření skutkových zjištění soudů a také ze závěru znalce, který mu ale nepřísluší.



Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš