7 Tdo 1692/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku



7 Tdo 1692/2016-37

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. března 2016 dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 300/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 222/2015 a rozhodl takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 7 T 222/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku stanovena na 30 měsíců s tím, aby v této době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání přípravné práce pro stavby a dokončovací stavební práce na dobu 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. B. částku 56 600 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že nejméně od července 2013 do 31. 12. 2013 v B. a jinde zaměstnával jako OSVČ, podnikající mimo jiné v oboru stavebních prací, J. B., který pro něj za toto období odpracoval nejméně 1007,5 hodiny za dohodnutou hodinovou mzdu 80 Kč, přičemž J. B. byla měsíčně uhrazena toliko záloha ve výši minimálně 4 000 Kč a zbylý výdělek, s nímž J. B. disponoval jako odpovědná osoba, mu u sebe ukládal s tím, že tento bude J. B. následně na jeho požádání vyplacen, což se však nestalo, neboť J. B. si svěřené peníze ponechal pro svoji potřebu a J. B. je nevyplatil, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 56 600 Kč.

K odvolání obviněného, v němž namítal, že mu nebylo prokázáno spáchání daného jednání, jakož i porušení zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 300/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti.
II.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin, protože se nejedná o žádný trestný čin. Uvedl, že poškozeného nezaměstnával, ale i kdyby tato jeho obhajoba byla vyvrácena, nelze tvrdit, že by se dopustil přečinu zpronevěry, protože pokud pro něj poškozený pracoval, a on mu stále dluží část odměny za vykonanou práci, jedná se o klasický soukromoprávní nárok, který je třeba zásadně uplatnit u civilního soudu v řízení ve věcech občanskoprávních. Postrádá podle něj smysl, aby takový nárok byl právně kvalifikován jako přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena. I kdyby bylo s poškozeným ujednáno, že bude za vykonanou práci dostávat pouze zálohu na odměnu a celková odměna bude vyúčtována a poškozenému vyplacena až po splnění dohody o provedení práce, resp. na jeho výzvu, považuje obviněný za absurdní, aby takovéto ujednání bylo kvalifikováno tak, že si poškozený u něj spoří nebo ukládá peníze. Dohodu o provedení práce, že je tedy možno posuzovat jako ujednání o tom, že zbývající odměna bude poškozenému vyplacena po skončení této dohody nebo na jeho výzvu, a pokud tato zbývající část odměny vyplacena nebyla, dostal se pouze do prodlení s úhradou dluhu poškozenému, tedy nesplnil svůj soukromoprávní závazek a poškozenému vzniklo právo uplatnit nárok na zaplacení zbytku odměny u civilního soudu. Tento nárok poškozeného ale nelze právně kvalifikovat jako cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena. Poškozený, že mu tak žádnou věc nesvěřil, fakticky mu nic nepředal, on také nic nepřijal a nemohl si proto ani nic přisvojit. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1069/2015 a 8 Tdo 1169/2015) podle kterých se za svěření cizí věci pachateli rozumí odevzdání této věci do faktické dispozice zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem, ale v tomto případě mu poškozený žádné peníze fyzicky nesvěřil a neodevzdal do jeho faktické moci. V další části dovolání obviněný polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně ohledně jeho úvah o vzniku pracovněprávního vztahu, kdy přes svůj závěr o neplatnosti dané dohody ale soud neodůvodnil, proč lze z jejího obsahu přesto vycházet při rozhodování o jeho vině. Dále uvedl námitky, kterými se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když existují občanskoprávní prostředky, jimiž se lze domoci uspokojení nároku z titulu dlužné odměny za vykonanou práci a použití trestního práva, že je v hrubém rozporu se zásadou ultima ratio.

V další části dovolání pak obviněný namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně, když od počátku trestního řízení zpochybňoval pravost Dohody o provedení práce, na které je v převažující míře postaveno rozhodnutí soudu I. stupně. Tuto dohodu, že nepodepsal, jeho návrh na opatření znaleckého posudku k zjištění pravosti jeho podpisu soud zamítl, ale pouze odborného vyjádření z oboru zkoumání ručního písma obviněný pro neurčitost považuje za nepostačující ke zjištění pravosti jeho podpisu. Dohoda, že je také opatřena razítkem, které v dané době nepoužíval, trpí také vnitřními rozpory, a proto je dohoda předložená poškozeným podle něj falzem. K tomu uvedl obsáhlé podrobné námitky, a závěr soudu o pravosti dohody považuje za libovůli při hodnocení důkazů.

Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu I. stupně a zprostil jej obžaloby, nebo aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného odpovídají uplatněným důvodům dovolání, když namítá, že nešlo o žádnou cizí věc a dále, že bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzovaném případě, že byl svěřenou věcí výdělek poškozeného za provádění stavebních prací pro obviněného, a podle státní zástupkyně je irelevantní, že nejprve nedošlo k vyplacení celého výdělku a teprve posléze ke svěření peněz obviněnému k tomu, aby je následně na výzvu poškozenému vyplatil, neboť proto, aby věc byla považovaná za svěřenou, není nutný její fyzický převod do držby vlastníka, pokud je zřejmé, že náleží poškozenému. Tato část odměny za vykonanou práci byla pro obviněného cizí věcí, která je předmětem trestného činu zpronevěry, neboť mu byla svěřena na základě smlouvy a důvodem daného ujednání bylo, že poškozený neměl v dané době žádný bankovní účet a zdržoval se u obviněného. K námitce o porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že obviněný uzavřel smlouvu o úschově vydělaných peněz s poškozeným a spoléhal, že nikdo nebude bezdomovci věřit. Vědomě tak zneužil soukromoprávní institut s cílem přisvojit si cizí svěřenou věc, jednal tak v rozporu s civilním právem a vznikl tak prostor pro použití trestního práva jako ultima ratio. Mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy také neshledává extrémní rozpor, soudy neignorovaly obhajobu obviněného, který popřel, že by vůbec poškozeného zaměstnával a vzhledem k důkazům měly prostor jeho výpověď označit za nevěrohodnou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání.

Obviněný na vyjádření státní zástupkyně nereagoval replikou.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Předně Nejvyšší soud ohledně skutkových námitek obviněného, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterými napadal správnost skutkových zjištění soudu I. stupně, dospěl k závěru, že ve věci není namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. Protože dovolací skutkové námitky obviněného jsou ve své podstatě opakováním jeho námitek, kterými se zabýval již soud I. stupně a následně také soud odvolací, s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, postačí odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí těchto soudů, protože by bylo zcela nadbytečné opakovat stejné argumenty. I když lze přisvědčit tvrzení obviněného o jiném razítku používaném na začátku roku 2013 (viz č. l. 92 tr. spisu Objednávka SUB ze dne 1. 2. 2013), poškozený důvod a okolnosti sepsání smlouvy podrobně vysvětlil v hlavním líčení včetně jejího dodatečného opatření razítkem. K opakovaným námitkám obviněného ohledně pravosti předmětné písemné dohody (podpis, razítko, rozporný obsah, ) je nutno uvést, že v tom nespočívá ani podstata věci, která je naopak ve skutkovém zjištění soudu o tom, že poškozený pro obviněného skutečně práci minimálně v daném rozsahu vykonával a náležela mu za ní odměna, která mu byla měsíčně podle jejich vzájemné dohody vyplácena jen zčásti s tím, že zbytek odměny zůstane u obviněného a bude poškozenému vyplacen najednou podle sjednaných podmínek. To je částečně v souladu s výpovědí samotného obviněného, který v hlavním líčení sice popřel, že by zaměstnával jakékoliv pracovníky a sepisoval s nimi smlouvy, ale současně uvedl, že když někoho potřeboval tak přišli, pracovali pro mě, vystavili a bylo zaplaceno hotově (viz protokol o hlavním líčení ze dne 29. 2. 2016, č. l. 149 a násl. tr. spisu). Výkon práce pro obviněného neuvádí jen poškozený, ale je potvrzen i dalšími důkazy (např. svědkem V. K., L. Ch.). Z hlediska výkonu a rozsahu této práce jsou pak významným důkazem výkazy o docházce za jednotlivé měsíce, které vystavoval samotný obviněný jako podklad k fakturaci pro společnost SKR stav. s.r.o., s konkrétně také J. B. uvedeným počtem odpracovaných hodin a hodinovou sazbou peněžité odměny. Pokud za této důkazní situace obviněný k uvedeným výkazům a k tam uváděnému jménu poškozeného uvedl v hlavním líčení, že tam nějaká jména napsal a ani nevěděl, že tam figuruje , tak soud I. stupně důvodně považoval za zcela vyvrácenou jeho obhajobu, že poškozeného nikdy nezaměstnával a nic mu nedluží.

Uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného, že nárok poškozeného na zaplacení zbytku odměny za práci nelze právně kvalifikovat jako cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, když poškozený mu žádnou věc nesvěřil, fakticky mu nic nepředal, on také nic nepřijal a nemohl si proto ani nic přisvojit.

Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.

Pokud je cizí věc pachateli svěřena tehdy, je-li mu odevzdána do faktické moci, zpravidla za tím účelem, aby s ní určitým způsobem nakládal, přičemž vlastníkem věci zůstává někdo jiný, není podstatné, zda pachateli byla taková cizí věc, kterou jsou i peníze nebo odměna za odvedenou práci, předány přímo, resp. fyzicky. Věcí svěřenou jsou jak cizí hotové peníze, tak i cizí peníze na účtu. V daném případě se jedná o peníze, které obviněný obdržel od společnosti SKR stav. s.r.o., a to na základě jeho vyúčtování a přehledu o docházce také poškozeného J. B. Takto získané peníze na základě vzájemné dohody poškozenému vyplatil v hotovosti jen částečně s tím, že zbytek mu vyplatí na požádání, což ale neučinil. Nevyplacená část peněžité odměny za práci poškozeného, která takto s jeho souhlasem zůstala v dispozici obviněného výhradně za účelem dočasné úschovy peněz, mu tak byla svěřena bez ohledu na to, že poškozenému nejdříve nevyplatil celou částku této odměny a tento mu její určitou část fyzicky nepředal zpět za účelem jejich dočasné úschovy. Účel svěření a vlastnické právo jiného jsou okolnostmi, které pachatele omezují ve volné dispozici s věcí, a v době svěření se jednalo o věc, která byla z hlediska obviněného věcí cizí.

K námitce obviněného, že poškozený mu žádnou věc fyzicky nesvěřil, fakticky mu nic nepředal, on také nic nepřijal a nemohl si proto ani nic přisvojit, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1069/2015 a 8 Tdo 1169/2015, podle kterých se za svěření cizí věci pachateli rozumí odevzdání této věci do faktické dispozice, lze také odkázat právě na závěry obviněným zmíněného rozhodnutí, které v souvislosti s úschovou peněz Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015. Jestliže advokát převezme do úschovy na základě smlouvy o úschově finanční prostředky, které pro něj jsou cizí věcí, aby s nimi naložil způsobem ujednaným ve smlouvě, a poté s nimi naloží v rozporu se smluvními podmínkami tak, že si je přisvojí, čímž způsobí klientům (svěřitelům) škodu, jde o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Základní skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. ustanovení § 496 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku). Pokud v nyní projednávaném případě obviněný na základě dohody s poškozeným tomuto vyplácel pouze část z odměny za práci s tím, že zbytek této odměny si ponechá u sebe a poškozenému jej vyplatí na požádání, což obviněný také sám v souvislosti s výkladem dohody uvádí v dovolání, byla mu tato část odměny za práci svěřena. Námitka obviněného, že poškozený mu žádnou věc nesvěřil, když mu fakticky nic nepředal, on také nic nepřijal a nemohl si proto ani nic přisvojit, je proto zjevně neopodstatněná.

Soudy proto správně vyvodily závěr o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku z toho, že zbylý výdělek, s nímž J. B. disponoval jako odpovědná osoba, a který poškozenému u sebe ukládal s tím, že tento bude poškozenému následně na jeho požádání vyplacen, si ponechal pro svoji potřebu a J. B. jej následně nevyplatil, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 56 600 Kč.

O cizí věc by se nejednalo např. za situace, že se věc dostane do dispozice osoby z důvodu nabytí vlastnického práva. V takovém případě totiž daná osoba není ve volné dispozici s věcí nijak omezena, zejména ne nějakým účelem, pro který má věc ve faktické moci, ani vlastnickým právem jiného. Ohledně takové věci nelze činit závěr, že je z hlediska dané osoby cizí svěřenou věcí. Jestliže osoba dodatečně ztratí vlastnické právo k věci, avšak stále má věc ve své faktické moci a nevydá ji tomu, kdo k ní nově nabyl vlastnického práva, jedná se o nesplnění soukromoprávního závazku, a nikoli o trestný čin zpronevěry.

Výše uvedené o nadbytečnosti opakování argumentace nižších soudů platí i ohledně námitky obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že když existují občanskoprávní prostředky, jimiž se lze domoci uspokojení nároku z titulu dlužné odměny za vykonanou práci, je použití trestního práva v rozporu se zásadou ultima ratio. Tato námitka sice odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, ale již odvolací soud na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedl důvody, pro které aplikace uvedené zásady nepřichází v tomto případě v úvahu. Na uvedenou část odůvodnění postačí zcela odkázat, když argumentace odvolacího soudu je správná a plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu ohledně zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio. K výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu ultima ratio , se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia (sp. zn. Tpjn 301/2012; publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013), z kterého vychází také argumentace odvolacího soudu. Také námitka obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je proto zjevně neopodstatněná.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že ve věci není namítaný extrémní rozpor a napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných hmotně právních námitek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu