7 Tdo 1666/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku



7 Tdo 1666/2016-55

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2017 o dovoláních obviněných P. K., a M. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 37/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a M. L. odmítají .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 43 T 7/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 1 T 50/2015, a další obsahově navazující rozhodnutí.

Týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného M. L. zrušen rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 38 T 21/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 9 To 580/2015, ve výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dalším přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a ve výroku o trestu, přičemž byly zrušeny i další obsahově navazující výroky, a obviněný M. L. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku, § 45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři léta, přičemž byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 1 T 95/2014, a další obsahově navazující rozhodnutí.

Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo v části týkající se obviněných P. K. a M. L. rozhodnuto o náhradě škody výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného T. T.

O odvoláních, která podali obviněný P. K. proti výroku o trestu, obviněný M. L. proti výroku o vině a tím i proti dalším výrokům, obviněný T. T. proti výroku o vině a trestu a poškozený obchodní společnost Dajbych, s.r.o., v neprospěch obviněného T. T. proti tomu, že mu nebyla uložena povinnost k náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 37/2016. Z podnětu odvolání obviněného M. L. byl rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., § 261 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., a to i ohledně obviněného P. K., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o nárocích tohoto poškozeného směřujících proti obviněným M. L. a P. K. nově rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Z podnětu odvolání poškozeného byl rozsudek Městského soudu v Praze podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř., pokud jde o nárok poškozeného na náhradu škody směřující proti obviněnému T. T. Odvolání obviněných P. K. a T. T. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění P. K. a M. L. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný P. K. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítl, že Vrchní soud v Praze rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se omluvil a požádal o odročení. Obviněný P. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze jeho věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný M. L. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze proto, že jím zůstala nedotčena ta část výroku o jeho vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku, která byla v rozsudku Městského soudu v Praze uvedena v bodě I/2. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy mu v této záležitosti přiřkly hlavní úlohu, postavily ho do role organizátora a bagatelizovaly účast obviněného P. K. Obviněný M. L. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený výrok a aby Městskému soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání obviněného P. K. za zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného M. L. za dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Navrhl, aby dovolání byla odmítnuta, a to v případě obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v případě obviněného M. L. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyjádření bylo předloženo obhájcům k případné replice, ale obhájci na ně nereagovali.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.

K dovolání obviněného P. K.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Obviněný P. K. namítl, že pokud Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl v jeho nepřítomnosti, porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tomu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Obviněný P. K. byl k veřejnému zasedání Vrchního soudu v Praze obeslán tím, že mu bylo do vlastních rukou včas doručeno vyrozumění o veřejném zasedání. Před konáním veřejného zasedání obviněný zaslal Vrchnímu soudu v Praze podání, v němž se omluvil z účasti při veřejném zasedání, poukázal na svou zdravotní indispozici a požádal o odročení veřejného zasedání. Důvod své nepřítomnosti se obviněný snažil doložit doklady, které Vrchní soud v Praze považoval za nevěrohodné. Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze totiž provedla ve věci šetření, které vyznělo ve zjištění, že praktický lékař, na jehož péči se obviněný odvolával, již praxi nevykonává, že takové oddělení fakultní nemocnice, kde měl být obviněný léčen, neexistuje, a že v nemocnici nepůsobí ani primářka, kterou obviněný v této souvislosti označil. Je tedy namístě závěr, že obviněný nijak nedoložil tvrzený důvod své nepřítomnosti ve veřejném zasedání.

Z hlediska trestního řádu je třeba konstatovat, že Vrchní soud v Praze konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného P. K. neporušil žádné ustanovení. Jediným důvodem, který brání odvolacímu soudu konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, je podle § 263 odst. 4 tr. ř. skutečnost, že obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud výslovně neprohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V posuzované věci byl obviněný na svobodě, takže aplikace citovaného ustanovení nepřichází v úvahu.

Postupem Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno ani ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které každému garantuje mimo jiné právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti. K porušení tohoto práva dochází v trestním řízení typicky tehdy, jestliže soud přikročí k provedení soudního jednání v nepřítomnosti obviněného za situace, kdy obviněný objektivně má vážný důvod, který mu fakticky znemožňuje přítomnost při soudním jednání, řádně a pokud možno včas tento důvod věrohodně doloží a dá jasně najevo, že se chce soudního jednání zúčastnit a že tedy chce využít svého ústavně zaručeného práva. Zároveň ale ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny neznamená, že jím je bezvýjimečně zaručeno právo obviněného na přítomnost při všech úkonech trestního řízení ve všech jeho stádiích. Právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti je dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces, což znamená, že nepřítomnost obviněného při jednotlivém úkonu trestního řízení představuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny za předpokladu, že tím je dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nebylo porušeno. Obviněný P. K. se snažil své tvrzení o zdravotní indispozici jako důvodu nepřítomnosti ve veřejném zasedání doložit prostřednictvím lživých údajů. Kromě toho nemohla jeho nepřítomnost ve veřejném zasedání, v němž bylo rozhodováno o odvoláních podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze, ovlivnit celkový charakter řízení jako řízení spravedlivého. Ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a obhajoba obviněného byla zajištěna obhájcem, který byl veřejnému zasedání přítomen. Obviněný byl přítomen hlavnímu líčení konanému před Městským soudem v Praze a v tomto stádiu řízení měl možnost uplatnit svou obhajobu, prezentovat své stanovisko ke skutkové a právní stránce projednávané věci, vyjádřit se k prováděným důkazům, vznést příslušné návrhy na podporu své obhajoby atd. Rozhodně tedy nešlo o to, že by Vrchní soud v Praze rozhodl v nepřítomnosti obviněného za okolností, kdy obviněnému byla odňata možnost vystupovat před soudem. Práva, která náleží obviněnému, mohl obviněný P. K. reálně uplatnit v hlavním líčení v takovém rozsahu, který odpovídá požadavkům spravedlivého procesu.

Dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání obviněného M. L.

Obviněný M. L. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal jako pokračující trestný čin, jehož součástí byl dílčí útok uvedený v bodě I/2 výroku o vině. Podle zjištění Městského soudu v Praze záležel tento útok v podstatě v tom, že dne 14. 8. 2014 v provozovně obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., v Praze 5, Weberova 1234/1a, obviněný M. L. pod smyšlenou záminkou, že jeho známý má zájem o koupi vozidla, se informoval o podmínkách koupě vozidla zn. Range Rover, zároveň dojednal, že s oním známým přijede následující den a vozidlo si vyzkoušejí, poté požádal obviněného P. K. pod záminkou, že potřebuje půjčit auto, o zapůjčení vozidla na jeho jméno a doklady, následně dne 15. 8. 2014 obviněný P. K. v úmyslu splatit dluhy obviněnému M. L. za jeho přítomnosti a podle jeho instrukcí v provozovně obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., předstíral zájem o koupi vozidla zn. Range Rover registrační značky ....., které si vypůjčil k vyzkoušení na základě protokolu o zapůjčení vozidla na sjednanou dobu od 10,00 hodin dne 15. 8. 2014 do 18,00 hodin dne 18. 8. 2014, s tímto vozidlem z provozovny odjel, předal ho obviněnému M. L., přičemž vozidlo nebylo vráceno obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., obviněný P. K. prostřednictvím zpráv SMS pod různými záminkami oddaloval vrácení vozidla, lživě uváděl, že na účet poškozené společnosti odeslal zálohu ve výši 500 000 Kč, nechal si vystavit zálohovou fakturu na částku 1 340 149 Kč, ačkoli vozidlo již neměl ve své moci, pro tuto fakturu se dne 21. 8. 2014 dostavil obviněný M. L. s tím, že vozidlo užívá obviněný P. K. a následujícího dne přijedou a vozidlo zakoupí, k tomu ale nedošlo, místo toho dal obviněný M. L. obviněnému P. K. instrukce, aby vozidlo nahlásil jako odcizené, a když policie v S. neuvěřila oznámení o odcizení vozidla, obrátil se obviněný P. K. podle návodu obviněného M. L. na policii ve Z., přestože obviněný M. L. ve skutečnosti předal vozidlo jiné nezjištěné osobě, vozidlo nakonec převezl k tomu najatý obviněný T. T. do I. v Turecku a vozidlo pak bylo dále převezeno do A. za účelem prodeje, čímž byla obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., se sídlem v Plzni, U Mlýna 17, způsobena škoda ve výši 2 523 400 Kč. Jednání obviněných M. L. a P. K. bylo posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (obviněný T. T. byl uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Pro závěr, že obviněný M. L. byl spolupachatelem útoku uvedeného v bodě I/2 výroku o vině, je rozhodné zjištění soudů, podle něhož byl tento útok spáchán úmyslným společným jednáním obviněných M. L. a P. K. Otázka, kdo byl iniciátorem či organizátorem činu a v jaké míře se každý z obou obviněných podílel na společném jednání, nemá z hlediska právního posouzení skutku žádný význam. Námitky obviněného M. L. uplatněné v tom smyslu, že nebyl iniciátorem a organizátorem činu a že soudy podcenily úlohu obviněného P. K., nejsou způsobilé zvrátit správnost závěru, že ze strany obviněného M. L. šlo o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. I při těchto námitkách je výrok o vině v bodě I/2 správný.

Pokud obviněný M. L. zamýšlel své námitky tak, že na spáchání útoku uvedeného v bodě I/2 výroku o vině neměl vůbec žádnou účast, a chtěl případně prosadit verzi, podle které pachatelem útoku byl jen obviněný P. K., pak takové námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná.

Součinnost obviněného M. L. na spáchání útoku uvedeného v bodě I/2 výroku o vině byla spolehlivě objasněna především na podkladě výpovědi obviněného P. K., který sám doznal spáchání činu a zároveň podrobně, konkrétně, bez podstatnějších rozporů, logicky a celkově přesvědčivě popsal, jakým způsobem a v jakém rozsahu se na činu podílel obviněný M. L. S výpovědí obviněného P. K. koresponduje výpověď svědka P. K., vedoucího prodeje obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., který potvrdil, že s obviněným M. L. byl seznámen jako s osobou zajímající se o vozidlo zn. Range Rover, dále výpověď svědka R. D., prodejce obchodní společnosti Dajbych, s.r.o., který popsal jednání obviněných M. L. a P. K. v provozovně společnosti v souvislosti se zapůjčením vozidla, a zejména pak výpověď obviněného T. T., z které vyplývá, že právě obviněný M. L. ho kontaktoval s požadavkem na vyvezení vozidla do zahraničí. O tom, že útok uvedený v bodě I/2 výroku o vině a směřující k vylákání vozidla byl založen na úmyslném společném jednání obviněných M. L. a P. K., nelze mít důvodných pochyb. Tímto výrokem nebylo nijak dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněného M. L. na spravedlivé řízení.

Výrok o vině obviněného M. L. uvedený v bodě I/2 je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2017


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu