7 Tdo 1655/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1655/2016-49

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 4 To 30/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 4 To 30/2016, byl z podnětu odvolání obviněného M. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 29 T 1/2016, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný M. S. znovu uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody a nemajetkové újmy, a to výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Podle zjištění, která Vrchní soud v Olomouci převzal z rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci a která doplnil upřesněním některých dílčích okolností, spáchal obviněný
- přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 22. 6. 2015 kolem 20,45 hodin v O. D. na pěšině spojující ulice U. C. a A. vyzýval poškozeného F. D., aby ukončil vztah se svou přítelkyní Z. A., zapomněl na ni a vymazal všechny kontakty na facebooku, a vyhrožoval mu, že pokud tak neučiní, zmlátí ho, zabije ho, vyřídí si to s ním a že to skončí špatně (bod 1 výroku o vině),
- pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 22. 6. 2015 bezprostředně po 20,45 hodin v O. D. na pěšině spojující ulice U. C. a A. vzhledem k tomu, že se poškozený F. D. odmítl podvolit výhrůžkám popsaným pod bodem 1, povalil ho obviněný na zem, kolem krku mu přehodil propojovací kabel k notebooku, překřížil ho a oběma rukama ho po nezjištěnou dobu minimálně střední intenzitou síly utahoval, tím ho škrtil, dokud poškozený neupadl do bezvědomí, poté svého jednání zanechal a z místa odešel, svým jednáním způsobil poškozenému zranění v oblasti krku a šíje specifikovaná ve výroku o vině s tím, že ho reálně ohrozil na životě, zejména proto, že jen shodou okolností nedošlo ke smrti poškozeného v důsledku udušení nebo reflektorické zástavy srdce, a takto jednal přesto, že musel vědět, že tímto způsobem může poškozeného usmrtit, a pokud by k tomu došlo, byl s tímto následkem srozuměn (bod 2 výroku o vině).

Změna oproti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci se týkala jen dílčích okolností, jimiž Vrchní soud v Olomouci výstižněji vyjádřil návaznost obou stádií incidentu a to, že smrtelný následek hrozil nejen z reflektorické zástavy srdce, ale také z udušení.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně rozdělily celý incident na dva samostatné skutky, z nichž první posoudily jako přečin vydírání a druhý jako pokus zločinu vraždy. Poukázal na to, že celé jeho jednání bylo vedeno úmyslem přinutit poškozeného k ukončení vztahu se Z. A., a vyjádřil názor, že mělo být v obou stádiích posouzeno jako jeden skutek, který naplňoval znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedl, že pokud druhé stádium incidentu soudy posoudily jako pokus zločinu vraždy, vycházely z nesprávného zjištění, že při fyzickém útoku proti poškozenému již nepokračoval ve slovních výhrůžkách pronášených na jeho adresu. Označil za nepřijatelné, aby jeho jednání ve druhém stádiu incidentu bylo kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy jen proto, že při tomto jednání poškozenému nevyhrožoval, zvláště když toto zjištění nemá oporu v důkazech. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného mají skutkovou povahu a neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni, která v replice setrvala na uplatněných námitkách.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Pokud soudy kvalifikovaly fyzický útok obviněného proti poškozenému jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nemělo v tomto ohledu žádný význam to, v jakém rozsahu uznaly obviněného vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. To, že soudy považovaly znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za naplněné pouze jednáním uvedeným v bodě 1 výroku o vině, nemá vliv na správnost výroku o vině obviněného pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, tj. výroku uvedeného v bodě 2. I kdyby soudy pokládaly celé jednání uvedené v bodech 1, 2 za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jak se toho dožadoval obviněný, nijak by tím nebyla dotčena správnost právního posouzení útoku uvedeného v bodě 2 jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku a jednalo by se pouze o to, že v bodě 2 by byl dán jednočinný souběh obou trestných činů, tj. zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Otázka právního posouzení útoku uvedeného v bodě 2 totiž nestojí tak, že buď jde o vydírání, anebo jde o pokus vraždy, a to v závislosti na zjištění, zda obviněný provázel útok uvedený v bodě 2 nějakými slovními projevy nadále vyzývajícími poškozeného k ukončení vztahu se Z. A. Zjištění soudů, podle něhož obviněný při útoku uvedeném v bodě 2 poškozeného již k ničemu slovně nevyzýval, je důvodem, pro který soudy neposoudily tento útok jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale rozhodně není důvodem, pro který posoudily tento útok jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečným důvodem, pro který soudy posoudily útok uvedený v bodě 2 jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku bylo to, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozeného, že obviněný se tohoto jednání dopustil v úmyslu poškozeného usmrtit a že k usmrcení poškozeného nedošlo.

Naplnění zákonných znaků pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku soudy přesvědčivě vyvodily ze způsobu provedení činu. Jednání, při kterém obviněný povalil poškozeného na zem, přehodil mu kolem krku propojovací kabel od notebooku, překřížil kabel a utahoval ho silou, která měla minimálně střední intenzitu, až poškozený ztratil vědomí, vystavilo poškozeného bezprostřednímu nebezpečí smrti, která reálně mohla nastat udušením nebo reflektorickou zástavou srdce. I ze subjektivního hlediska obviněného, který doznal, že svého jednání zanechal asi po patnácti vteřinách, kdy poškozený začal modrat, bylo snadno seznatelné, že jde o jednání, z něhož může vzejít smrtelný následek, přičemž způsob jednání obviněného jasně ukazuje na to, že byl s takovým následkem srozuměn. Jednání obviněného ostatně nesměřovalo k ničemu jinému než k tomu, čím poškozenému předtím vyhrožoval. Souvislost posuzovaného jednání obviněného s předcházejícími výhrůžkami tak dokresluje úmysl obviněného.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy došly k plně podloženému závěru, že trestnost pokusu nezanikla tím, že obviněný svého jednání zanechal a vzdálil se z místa činu. Na str. 15-17 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci je výstižně vyloženo, že nebyla splněna podmínka zániku trestnosti pokusu spočívající podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v tom, že pachatel odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.

Námitky, jimiž se obviněný snažil prosadit verzi, podle které celé jednání uvedené v bodech 1, 2 výroku bylo zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nejsou způsobilé zvrátit správnost právního posouzení útoku uvedeného v bodě 2 jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže pachatel jiného násilím nutí, aby něco konal, a při tom jiného úmyslně usmrtí, dopouští se trestných činů vydírání (§ 175 tr. zákoníku) a vraždy (§ 140 tr. zákoníku) v jednočinném souběhu, a to s výjimkou případu, kdy činem sleduje majetkový prospěch a kdy je souběh vyloučen a jde jen o trestný čin vraždy podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.

Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu