7 Tdo 164/2007
Datum rozhodnutí: 21.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 164/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. února 2007 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 5 To 523/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 18/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, byl obviněný J. R. uznán vinným trestnými činy pokusu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že dne 21. 10. 2005 kolem 23:00 hod. v B., okr. K., na ul. B., v restauraci S., v průběhu diskotéky po předchozím slovním napadání fyzicky napadl poškozeného Z. S. úderem pěstí do obličeje a následně při odchodu poškozeného Z. S. z diskotéky dne 22. 10. 2005 kolem 03:45 hod. na ul. B., naproti vrátnice Ž., a. s., tohoto opětovně fyzicky napadl, a to tak, že v době, kdy si poškozený Z. S. dřepl, obviněný ho kopl do obličeje, čímž mu způsobil zranění krevní výron kolem pravého i levého oka, které si vyžádalo pouze jednorázové lékařské ošetření. Podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 5 T 176/2005.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. R. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 5 To 523/2006, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 5 To 523/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily výpovědi svědka R. G., poškozeného Z. S. a svědkyně M. B., když na základě výpovědi svědka R. G. měly podle něj dospět k závěru, že se incident na diskotéce nestal. Výpovědi poškozeného Z. S. a svědkyně M. B. měly posoudit jako nevěrohodné, protože byli poškozenými v jiné jeho trestní věci, v níž proti němu svědčili. V této souvislosti soudům vytkl, že nevyslechly jako svědka L. M., který měl obviněnému potvrdit jeho alibi. Obviněný také odmítl lékařskou zprávu o zraněních poškozeného Z. S. jako důkaz svědčící o jeho vině. Dále namítl, že i kdyby poškozenému způsobil svým jednáním uvedená zranění, nespáchal by pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., ale jeho jednání by bylo možné posoudit nanejvýš jako přestupek.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 5 To 523/2006, i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část námitek obviněného směřuje proti hodnocení provedených důkazů a neúplnosti dokazování, čímž podle ní fakticky namítá porušení zásad zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemohou tak být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Jedinou právní námitkou z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle nejvyšší státní zástupkyně výtka obviněného, že jeho jednání uvedené v popisu skutku nelze posoudit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., ale jako přestupek. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně z dosud učiněných skutkových zjištění nelze zcela vyloučit závěr, že by předmětný skutek mohl být po doplnění dokazování posouzen jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Přesto však podle ní nejsou dány důvody ke kasaci napadeného rozhodnutí. Pokud by tak bylo rozhodnuto, a obviněný by byl v novém řízení uznán vinným jen trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., bylo by vzhledem k zákazu reformace in peius zakotvenému v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. opět postupováno podle ustanovení § 37 tr. zák., na jehož podkladě bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v soudní praxi byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže.

Nejvyšší soud České republiky vycházel při projednání dovolání z následujících skutečností:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný použil, není naplněn těmi námitkami obviněného, které směřují proti soudem učiněným skutkovým zjištěním a údajně vadnému hodnocení provedených důkazů a neúplnosti dokazování. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Právní námitkou je pouze tvrzení obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako přestupek. Námitce obviněného lze zčásti přisvědčit v tom, že z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, jakým jednáním bezprostředně směřujícím ke způsobení ublížení na zdraví měl obviněný tento následek způsobit. Zda tímto jednáním měl být úder pěstí do obličeje poškozeného v průběhu diskotéky nebo kopnutím do obličeje, případně oběma těmito údery. Především však absentují skutková zjištění ohledně síly úderů obviněného, a tedy míry intenzity napadení poškozeného, a nelze tak učinit spolehlivý závěr o tom, jaké následky na zdraví poškozeného mohl obviněný svým jednáním způsobit poškozenému a z jakých důvodů k takovému následku nedošlo.

Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že při posuzování zákonného znaku ublížení na zdraví u skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchy zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).

Pokus uvedeného trestného činu spočívá podle ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 221 odst. 1 tr. zák. v tom, že se pachatel dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil újmu na zdraví a takového jednání se dopouští v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedojde.

Z výše uvedeného je zřejmé, že tzv. skutková věta (popis skutku ve výroku o vině) nevystihuje zcela zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Dosud učiněná skutková zjištění nevylučují možnost posouzení skutku jako přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Avšak i kdyby soudy po doplnění dokazování učinily taková skutková zjištění, na jejichž základě by dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil veškeré zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., ale pouze znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nic by to nezměnilo na tom, že by obviněný byl za shora uvedené jednání uznán vinným též trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius zakotvenou v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. by v novém řízení nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Z ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vyplývá, že tímto způsobem může Nejvyšší soud rozhodnout, je-li zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím bylo upuštěno podle § 37 tr. zák od uložení souhrnného trestu a zřejmé, že i při změně v právním posouzení skutku by nemohlo dojít k zásadnímu zhoršení postavení obviněného, Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek