7 Tdo 1639/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.




7 Tdo 1639/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedaní dne 7. 1. 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. arch. I. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 644/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 22/2007, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. arch. I. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 12 T 22/2007, byl obviněný Ing. arch. I. N. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. l písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na osm roků. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 644/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že pokud mezi ním a jeho manželkou docházelo k neshodám a hádkám, nenaplňovalo při tom jeho jednání znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. Dovolacímu důvodu odpovídala také námitka obviněného, že policista, vůči kterému směřovalo jednání posouzené jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. l písm. a) tr. zák., postupoval v rozporu s právními předpisy, protože vstoupil do jeho bytu pod záminkou předvolání k podání vysvětlení, aniž měl příkaz k zatčení nebo příkaz k domovní prohlídce. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Brno-venkov, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v tom, že obviněný v době nejméně od listopadu 2004 do 1. 11. 2006 v I. , okr. B.-v., v rodinném domě č. 10 v ulici J. V. , kde bydlel společně se svou manželkou MUDr. H. J. , soustavně psychicky a fyzicky manželku napadal, zejména pokud byl po požití alkoholu, přičemž ji nutil vykonávat přesně všechny jeho příkazy pod pohrůžkou fyzického násilí, nedodržení nebo nedostatečné provedení příkazů trestal tím, že manželku fackoval a kopal do hýždí, házel po ní různé předměty, úmyslně ji zamykal v bytě, odebíral jí klíče od bytu, osobní doklady a mobilní telefon, a toto jeho jednání vyvrcholilo v Ř. v domě dne 1. 11. 2006, kdy manželku v 02,00 hod. úmyslně vzbudil, přikázal jí otevřít okno a dveře do dvora z důvodu, že obviněný má málo vzduchu, a když manželka nechtěně zavadila o zarážku dveří, udeřil ji dlaní přes ústa a nos, až jí tekla krev, přinutil ji stát v pozoru v kuchyni a poslouchat jeho výtky, a poté, co se ráno vrátili do místa trvalého bydliště, manželku napadl údery rukou do zad a tím ji přinutil, aby šla na policii nepravdivě oznámit, že byl napaden psem sousedů.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.

Skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, evidentně naplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění nebo jiné podobné újmy. Týrání totiž nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti jednání pachatele se vztahuje k jednání jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí nutně být příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti takové akty dosahují v celkovém kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, povahou, návazností, četností, opakováním a gradací těchto aktů, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, je reálné, že celé jednání pachatele pak vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně.

Aplikují-li se tyto zásady na skutkový stav, který zjistily soudy, je jasné, že ze strany obviněného nešlo jen o běžné projevy, které jinak jsou obsahem obvyklých manželských neshod nebo hádek. Jednání obviněného vůči poškozené bylo jako celek naprosto svévolné, znamenalo její citelné ponižování a psychické deptání, bylo pro ni velmi urážlivé a působilo jí značné strádání. Jednotlivé formy jednání obviněného se zřetelně stupňovaly od slovních urážek, přes vyžadování nesmyslných šikanózních úkonů až po fyzické napadání. Soudy tudíž důvodně považovaly jednání obviněného za týrání.

Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. l písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Brno-venkov, která v napadeném usnesení akceptoval i Krajský soud v Brně, spočíval v tom, že dne 1. 11. 2006 kolem 8,30 hod. v I., okr. B.-v. , na chodbě ve druhém patře rodinného domu v ulici J. V. poté, co MUDr. H. J. na Obvodním oddělení Policie České republiky v I. oznámila údajné napadení manžela psem a byla policejním inspektorem prap. R. O. doprovázena domů za tím účelem, aby si odebrala osobní věci, a poté, co tento policista obviněného vyzval, aby ho následoval na obvodní oddělení policie, obviněný napadl policistu nejprve slovně vulgárními výrazy a pak i fyzicky úderem levé ruky do pravé části hlavy v oblasti ucha a následně tím, že mu po uchopení malíčku a prsteníčku zkroutil pravou ruku, a tak mu způsobil drobné zranění.

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. l písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Skutkový stav, který zjistily oba soudy, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. l písm. a) tr. zák.

Jednání spočívající v tom, že obviněný udeřil policistu, který ho vyzval, aby ho následoval na policejní oddělení, a že tomuto policistovi zkroutil ruku, je jasným užitím násilí motivovaným úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Nic na tom nemění namítaná okolnost, že policista nebyl vybaven příkazem k zatčení obviněného nebo příkazem k domovní prohlídce. Policista doprovázel manželku obviněného, která po předcházejícím napadení ze strany obviněného a po oznámení učiněném na policejním oddělení hodlala opustit společné bydlení a vzít si osobní věci. Do obydlí policista vstoupil se souhlasem manželky obviněného, která byla osobou oprávněnou takový souhlas dát. Nelze tedy uvažovat o tom, že policista vstoupil do společného obydlí obviněného a jeho manželky neoprávněně. Ke vstupu policista nepotřeboval příkaz k zatčení nebo příkaz k domovní prohlídce, nehledě na to, že žádný z těchto úkonů ani nezamýšlel provést. Postup policisty byl v souladu s ustanovením § 12 odst. l zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož policista byl oprávněn požadovat od obviněného vysvětlení a vyzvat ho, aby se dostavil k sepsání protokolu o podání vysvětlení. Z toho je zřejmé, že postup policisty nevybočil z mezí jeho pravomoci a že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby policista nemohl vykonat to, co spadalo do jeho pravomoci.

K oběma trestným činům Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutků zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily oba soudy, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž se obviněný snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů námitkami týkajícími se věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozených, tj. manželky a policisty.

Jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Dovolacímu důvodu odpovídají jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, tj. takové námitky, v nichž dovolatel tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z kterých v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, a provedenými důkazy rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích poškozených. Věrohodnost těchto výpovědí byla ověřena dalšími byt' nepřímými důkazy. Soudy logicky, přehledně, srozumitelně a plně ověřitelným způsobem vysvětlily svůj postup při hodnocení důkazů, aniž jakkoli vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že se obviněný s tímto hodnocením důkazů neztotožňuje a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou ani námitky směřující proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na tu část ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., v níž je jako dovolací důvod uvedeno jiné nesprávné hmotně právní posouzení (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se k samotnému výroku o uložení trestu. Z tohoto vzájemného vztahu obou dovolacích důvodů logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu je možné napadat jen tehdy, bylo-li hmotné právo tímto výrokem porušeno způsobem uvedeným v § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Opačný výklad, který by připouštěl, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou námitky proti přiměřenosti trestu, tj. námitky odkazující na porušení ustanovení § 23 odst. l tr. zák. o účelu trestu a ustanovení § 31 odst. l tr. zák. o hlediscích pro stanovení druhu a výměry trestu, by byl nelogický, nebot' by činil ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Při naznačeném výkladu by i uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu bylo vždy jiným nesprávným hmotně právním posouzením" ve smyslu § 265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. by nemělo žádný význam a nedávalo by smysl.

Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce, což vyplývá z ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání dne 30. 4. 2008 u Nejvyššího soudu, ačkoli správně ho měl podat u Okresního soudu Brno-venkov (§ 265e odst. l tr. ř.). Nejvyšší soud proto dne 5. 5. 2008 odeslal dovolání Okresnímu soudu Brno-venkov s tím, aby tento soud po provedení úkonů podle § 265h tr. ř. předložil podané dovolání Nejvyššímu soudu spolu se spisy. Nejvyššímu soudu pak byly spisy ve stavu umožňujícím rozhodnutí předloženy až dne 10. 11. 2008. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec