7 Tdo 1633/2010
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 9 odst. 2 tr. zák.



7 Tdo 1633/2010-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. O. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 11 To 306/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 155/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 155/2007, byl obviněný I. O. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona společně s již odsouzeným P. H. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 247 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 6 T 22/2008, a to v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 6 T 22/2008. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (drátěné vidličky ve tvaru písmene U).

Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný I. O. ve výroku o vině i trestu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 11 To 306/2010, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině, a rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zákona uznán vinným trestnými činy podle § 247 odst. 1 písm. b) a § 257 odst. 1 tr. zákona. Soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako jednání ve spolupachatelství, kde se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jejich společné jednání i sledování společného cíle a ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, je třeba jejich odpovědnost posoudit individuálně v závislosti na zavinění. Soud I. stupně přitom neprovedl dokazování, na jehož základě by mohl učinit závěr o tom, jakým způsobem se podílel na společném jednání, a oba soudy se nezabývaly objektivní ani subjektivní podmínkou spolupachatelství. Ani z popisu skutku není zřejmé, jak se podílel na jednání, když je pouze tvrzeno, že oba vnikli do vozidla po vypáčení zámku, což obviněný považuje pro naplnění znaků spolupachatelství za nedostatečné. Soudům rovněž obecně vytýká, že se nevypořádaly náležitě se znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že z popsaných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá správnost právní kvalifikace jednání obviněného, jakož i skutečnost, že se tohoto jednání dopustil jako spolupachatel společně s již odsouzeným P. H. Ze skutku vyplývá, že se jej oba obvinění dopustili po předchozí vzájemné domluvě a měli u sebe drátěnou vidlici, kterou použili při páchání trestné činnosti a která patří právě obviněnému I. O. Není přitom pro spolupachatelství podmínkou, aby bylo zjištěno kdo z obviněných vypáčil zámek, kdo odcizil finanční hotovost a kdo se pomocí drátěné vidlice snažil dostat z vozidla autorádio, když toto jednání bylo zasazeno do rámce dohody na páchání trestné činnosti. Z výpovědi odsouzeného P. H. navíc vyplynulo, že se v zásadě na páchání skutku podíleli oba stejnou měrou. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil relevantní námitku proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, když podle jeho názoru skutková zjištění soudu nejsou dostatečná pro takový závěr a z popisu skutku není zřejmé jak se na jednání podílel.

Podle zjištění soudu I. stupně se obviněný I. O. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zákona dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona, a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona tím, že dne 29. 8. 2007 v době kolem 03.00 hodin ve S., okr. K., v ulici R., vnikl společně s již odsouzeným P. H. do objektu pekárny, kde po vypáčení zámku levých předních dveří zde zaparkovaného osobního vozidla zn. Opel Omega Caravan, vnikli do vozidla, které prohledali a z odkládací skříňky odcizili finanční hotovost ve výši 500,- Kč a dále se z vozidla pomocí drátěné vidlice snažili odcizit autorádio Opel Omega v hodnotě 1.000,- Kč, což se jim však nepodařilo, neboť byli vyrušeni majitelem vozidla V. K., a obžalovanému I. O. se podařilo z místa utéci, přičemž poškozením zámku dveří vozidla, vnitřního vybavení a elektroinstalace, způsobili poškozenému V. K. škodu ve výši 9.500,- Kč.

Takto zjištěné jednání vykazuje znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, jako společného jednání dvou nebo více osob. Jak to také obviněný uvádí v dovolání, spolupachatelství předpokládá nejen společné jednání spolupachatelů, ale také společný úmysl, sledování společného cíle. O společné jednání se přitom jedná tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, ale také tehdy, kdy každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním jen některý ze znaků skutkové podstaty, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu.

Z výše citovaného popisu skutku je zřejmé, že se oba spolupachatelé, tj. obviněný I. O. i P. H. podíleli na spáchání trestných činů v podstatě stejnou měrou, když oba společně nejen vnikli do objektu pekárny, ale po vypáčení zámku dveří i do automobilu, který společně prohledali a odcizili z něj (resp. se pokusili odcizit) v rozsudku uvedené věci. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že z popisu skutku není zřejmé, jak se on sám na jednání podílel. Není totiž nutné, aby v daném případě bylo do všech podrobností ve výroku o vině uvedeno co přesně každý ze spolupachatelů dělal, kdo konkrétně vypáčil zámek dveří auta, nebo kdo konkrétně odcizil tu kterou věc, když ze skutkové věty je zřejmé, že oba obvinění jednali na základě vzájemné dohody a uskutečňovali společný cíl spočívající v přisvojení si cizí věci vloupáním. Tyto skutečnosti jsou upřesněny v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, z kterého vyplývá, že to byl zejména právě obviněný I. O., který si počínal aktivně, vypáčením zámku dveří vnikl do zaparkovaného vozidla a poskytl spolupachateli P. H. připravený nástroj na vymontování autorádia. Tato vzájemná spolupráce obou obviněných potvrzuje existenci objektivní i subjektivní podmínky spolupachatelství, jejichž absenci obviněný v dovolání namítá. Ve vztahu ke spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona tak napadné rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v dovolání také uvedl, že se soudy náležitě nevypořádaly se znaky jednotlivých skutkových podstat, což v konečném důsledku musí vést k tomu, že skutky popsané ve výroku o vině . a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění, neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným... . Námitku o nenaplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tak obviněný primárně zakládá na nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů, když jim vytýká, že se s touto otázkou náležitě nevypořádaly. Z toho ale nelze bez dalšího dovozovat, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky daných trestných činů. Ač jednotlivé skutkové podstaty trestných činů jsou charakterizovány souhrnem objektivních a subjektivních znaků (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka), z nichž některé obsahují i další tzv. obligatorní znaky, obviněný v tomto směru nic konkrétně nenamítá. Pouhé tvrzení, že skutek neskýtá dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným, nijak nevymezuje případnou přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když podle § 265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být mj. uvedeno v jakém rozsahu a z jakých důvodů je určité rozhodnutí napadáno. Proto Nejvyšší soud k obecné námitce obviněného rovněž pouze obecně konstatuje, že skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně naplňuje všechny znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.

Námitky obviněného proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2011 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš