7 Tdo 1616/2016
Datum rozhodnutí: 08.12.2016
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1616/2016-45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. prosince 2016 v Brně o dovolání obviněného T. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 55 To 179/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 42/2016 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .

Odůvodnění:
Okresní soud Šumperku rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 3 T 42/2016, uznal obviněného T. H. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

dne 28. 11. 2015 v době od 18. 00 hod. do 18. 52 hod. v Š. v restauraci Pivní Lázně na ulici L. č. p. ..., po předchozí slovní rozepři týkající se sociálních dávek, za přítomnosti nejméně tří dalších osob, fyzicky napadl poškozenou M. L., kterou nejméně dvakrát uhodil pěstí do obličeje, následně ji chytil a tahal za vlasy, až jí část vlasů vytrhl, přičemž dále zvedl židli a pokusil se ji hodit na přítomné osoby, v dalším pokračování útoku mu však zabránil poškozený P. K., na kterého T. H. při jejich následné potyčce zaútočil ze spodní strany směrem na břicho nožem s délkou čepele 18 cm, poškozený P. K. však útok vykryl a ruku obviněného T. H. ozbrojenou nožem odrazil mimo své tělo, při následném zápasu obviněný T. H. poškozeného P. K. silně kousl nad zápěstí levé ruky, kdy další pokračování incidentu bylo ukončeno poté, co poškozený P. K. společně s dalším svědkem napadení obviněného T. H. odzbrojil, obviněný T. H. následně restauraci opustil, a když později poškozený P. K. vyšel před restauraci ven, uviděl obviněného T. H., jak k němu přichází z druhé strany ulice a v ruce drží sekáček na maso, k fyzickému napadení však již nedošlo, neboť na místo přijela hlídka policie České republiky; uvedeným jednáním obviněného T. H. tak mohlo u poškozeného P. K. dojít k závažnému ohrožení zdraví, popřípadě života, když útok nožem o délce čepele 18 cm byl veden směrem do oblasti břicha poškozeného, v důsledku čehož mohlo dojít k poranění zejména některých z vnitřních orgánů (např. střev, jater, žaludku, větších cév), a tím mohlo dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, nicméně vlivem šťastné náhody a obraně poškozeného ke způsobení těžké újmy na zdraví nedošlo, když poškozený P. K. utrpěl pouze zranění v podobě kruhové stopy od lidských zubů na levém předloktí, které si vyžádalo lékařské ošetření a poškozená M. L. utrpěla zranění spočívající v palpační bolesti v jařmovém oblouku vpravo, které si vyžádalo lékařské ošetření s omezením v obvyklém způsobu života do sedmi dnů, a tohoto jednání se dopustil přesto, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 4. 2008, č. j. 2 T 142/2007-170, v právní moci dne 21. 6. 2008, shledán vinným a odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin a k trestu propadnutí věci 1ks kovového boxeru, když výrok o trestu z tohoto rozsudku byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 2 T 103/2008-310, když mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného stanovení dohledu.

Za tyto činy byl odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to nože a sekáčku na maso. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ 41197518, se sídlem Přerov, Smetanova 9, škodu 1.484,24 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., a M. L., odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 55 To 179/2016, z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Šumperku, obviněného T. H. a bratra obviněného L. H. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody učiněný podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zákravského včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm nesprávné právní posouzení skutku, zejména to, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví, protože nebyl prokázán jeho úmysl ublížit poškozeným na zdraví. Vytkl soudům nesprávné hodnocení důkazů, zejména rozpory v dokazování a svědeckých výpovědích a namítl, že navrhoval rekonstrukci a vypracování znaleckého posudku, což soud zamítl jako nadbytečné. Obviněný je přesvědčen, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a dospěl k chybnému závěru o jeho vině, neboť nebylo prokázáno, že jednal s úmyslem někoho zranit a jeho jednání nelze kvalifikovat jako ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, protože se jednalo o nutnou obranu. Závěrem obviněný namítl, že soud porušil zásadu in dubio pro reo.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 55 To 179/2016, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby byla zrušena i část rozsudku soudu prvního stupně, k jejímuž zrušení odvolacím soudem nedošlo, a aby byla věc vrácena soudu prvnímu stupně k novému projednání za účelem provedení zamítnutých důkazů.

Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že dovolání obviněného je založeno na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se vztahuje ke zmíněnému odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně obviněný napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Podstatou dovolání je nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními, která učinily nalézací a odvolací soud. Obviněný opakuje obhajobu uplatněnou zejména ve svém odvolání ze dne 10. 5. 2016. S těmito námitkami se vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu, považuje je za správné a v podrobnostech na ně odkazuje. Obviněný se na základě četných připomínek k dokazování dožaduje užití zásady in dubio pro reo, aniž by namítal extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Nejvyššímu státnímu zástupci ani Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby konstruoval a domýšlel, v jakých směrech obviněný chtěl nebo mohl soudní rozhodnutí napadnout. Považuje-li obviněný za zásadní pochybení soudů porušení zásady in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Obviněný uvedl, že nebyla provedena rekonstrukce a nebyl ani opatřen znalecký posudek. Nejvyšší státní zástupce považuje za podstatné to, že v době dokazování před nalézacím soudem neměli účastníci trestního řízení další důkazní návrhy a odvolací soud považoval navrhované důkazy za nadbytečné. Nadbytečnost důkazu je přitom podle judikatury Ústavního soudu uváděna mezi tři legitimní důvody nepřijetí důkazného návrhu účastníka řízení. Obviněným dodatečně navrhované důkazy nelze proto považovat za opominuté. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že důvody uvedené obviněným neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. K porušení zásad spravedlivého procesu ve věci nedošlo.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Poté posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na základě dovolání, relevantně opřeného o některý ze zákonem v § 265b tr. ř. taxativně vymezených dovolacích důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 T 408). Obviněný zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.

Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyl prokázán úmysl.

Podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. opakovanými údery pěstí nebo za použití nože nebo jiné zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Způsobit těžkou újmu na zdraví lze jak konáním, tak i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.

Východiskem pro správné posouzení těžké újmy na zdraví je stav před poškozením zdraví, nikoli stav zcela zdravého člověka, přičemž rozhodující je, do jaké míry se zhoršil stav poškozeného oproti jeho předchozímu stavu. Zásadně však nezáleží na tom, zda ke zhoršení přispěl zvláštní psychický nebo fyzický stav poškozeného, bez něhož by byla intenzita jeho poškození zdraví mírnější (srov. rozhodnutí č. 31/1973).

Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964).

Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jinými slovy zásadně tedy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964).

Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud nepřisvědčil těmto námitkám. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný dne 28. 11. 2015 po předchozí slovní rozepři v přítomnosti nejméně tří osob fyzicky napadl poškozenou M. L., kterou nejméně dvakrát uhodil pěstí do obličeje, následně ji chytil a tahal za vlasy, až jí část vlasů vytrhl, přičemž zvedl židli a pokusil se ji hodit na přítomné osoby, v čemž mu zabránil poškozený P. K., na kterého při jejich následovné potyčce zaútočil ze spodní strany směrem na břicho nožem s délkou čepele 18 cm. Poté, co ho poškozený P. K. společně s dalším svědkem napadení obviněného odzbrojili, obviněný restauraci opustil a později poškozený P. K. vyšel před restauraci a viděl, jak k němu přichází z druhé strany ulice obviněný a v ruce drží sekáček na maso. Fyzickému napadení zabránila hlídka Policie České republiky, která se na místo dostavila.

Z výpovědi znalkyně MUDr. Olgy Císařové z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je zřejmé, že při útoku nožem proti oblasti přední stěny břišní může dojít z hlediska závažnosti k celé škále poranění, závisí to především na intenzitě (síle) útoků, jímž je zraňující nástroj veden proti tělu poškozeného, dále na úhlu, pod nímž proniká do tělního povrchu, samozřejmě také charakteru resp. bodnořezného nástroje. Nůž s čepelí délky 18 cm a sekáček na maso s železnou čepelí délky 16 cm, jsou nástroji způsobilými vzniku poranění, přičemž takové poranění by následně bylo nutné považovat ze soudně lékařského hlediska za těžké poranění pro poškození důležitého orgánu. Pokud by útoky obviněného nebyly odvráceny poškozenými, vzniklá poranění by za určitých okolností mohla představovat vážnou poruchu zdraví a nelze vyloučit, že by mohla způsobit smrt.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž s ohledem na způsob vedení útoku a použitou zbraň, musel být obviněný v okamžiku, kdy na poškozeného zaútočil ze spodní strany směrem na břicho nožem s délkou čepele 18 cm, přinejmenším srozuměn s tím, že mu může způsobit závažná poranění. Právní kvalifikace skutku je proto správná.

Obviněný vytkl soudu nesprávné hodnocení důkazů, zejména shledal rozpory v dokazování a ve svědeckých výpovědích a namítl, že jím navržené důkazy jako rekonstrukce a vypracování znaleckého posudku byly soudem zamítnuty jako nadbytečné. Tuto námitku uplatnil obviněný již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uplatnil námitky, které zpochybňují hodnocení důkazů a skutková zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Takové námitky nenaplňují svým obsahem uplatněný důvod dovolání. Jde tak pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami nezabýval. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Obviněný namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, protože se jednalo o nutnou obranu. Soud totiž neprokázal, že jednal s úmyslem někoho zranit.

Nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku , ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Po subjektivní stránce úmysl při jednání v nutné obraně zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je určitý, přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, že obrana má určitou intenzitu a má vyvolat určité následky, tedy odvrátit tento útok způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že útoku ze strany obviněného nepředcházel žádný hrozící nebo trvající útok poškozených. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněnému objektivně žádné reálné ohrožení nehrozilo, a proto nelze jeho jednání považovat za jednání v nutné obraně. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil této námitce obviněného.

K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud neshledal žádné porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.

Nejvyšší soud shledal, že vytýkané vady nejsou dovolacím důvodem, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu

Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).