7 Tdo 1614/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.




7 Tdo 1614/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovolání obviněného A. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 47 T 2/2005, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchaným společně s obviněným V. V., a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

O odvolání, které podal obviněný A. K. proti výroku o vině trestným činem vraždy a proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obviněného A. K. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tomuto obviněnému byl za oba trestné činy uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na patnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí. Vrchní soud v Praze tak reagoval na skutečnost, že předtím vyloučil ze společného řízení věc týkající se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., za který obviněnému uložil samostatný trest rozsudkem ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008.

Obviněný A. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 7 To 1/2008. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím to, že v rozsudku Městského soudu v Praze byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Obviněný zpochybnil tento výrok námitkami směřujícími proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, a to v otázce jeho účasti na činu. Podstatou těchto námitek bylo tvrzení obviněného, že se činu nedopustil, že na místě činu vůbec nebyl přítomen a že proto nebyl pachatelem, resp. spolupachatelem činu. Uvedené námitky uplatnil s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný A. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci ... nebo jiném ... hmotně právním ... ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo rámec dovolacího důvodu tudíž jsou námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží ke skutkovým námitkám.

Jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v tom, že obvinění A. K. a V. V. společně dne 21. 10. 2003 po 10. hodině po vzájemné dohodě provedli přepadení bazaru zastavárny v P., ul. F., tím způsobem, že nejprve obviněný V. V. vyzval majitele bazaru zastavárny, poškozeného R. N., k otevření vitríny s autorádii a poté, co se poškozený k vitríně sehnul, napadl ho v úmyslu usmrtit obviněný A. K. opakovanými údery stavebním kladivem do hlavy, čímž poškozenému způsobil sedm hlubokých tržně zhmožděných ran v oblasti čela, temene, týla a šíje, tříštivé zlomeniny lební klenby a spodiny lební, pohmoždění velkého rozsahu na obou čelních a týlních lalocích mozku, na pravém spánkovém laloku a levém temenním laloku mozku, a poškozený na následky těchto poranění dne 22. 10. 2003 zemřel. Podle dalších zjištění obou soudů obvinění zároveň v bazaru zastavárně odcizili peníze v hotovosti v částce 5.000,- Kč, 35 mobilních telefonů, plynovou pistoli a autorádio, vše v hodnotě nejméně 89.100, Kč.

Obviněný A. K. v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom směru, že by uvedená skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by korespondovalo s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se netýkaly právního posouzení skutkového stavu, který zjistily soudy, nýbrž byly polemikou s tím, na podkladě jakých důkazů soudy skutkový stav zjistily a jak tyto důkazy hodnotily. Uplatněné námitky jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, svým obsahem mu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu napadeného rozhodnutí jen výjimečně za předpokladu, že to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Ve vztahu k obviněnému A. K. byl jediný přímý usvědčující důkaz, jímž byla první výpověď obviněného V. V., který podrobně popsal celý čin jako společnou akci obou obviněných. Za situace, kdy obviněný V. V. od této výpovědi později v průběhu přípravného řízení a posléze i v hlavním líčení ustoupil a spáchání činu zcela popřel, si soudy obou stupňů byly vědomy nutnosti hodnotit původní výpověď tohoto obviněného velmi obezřetně a nezbytnosti pečlivě zkoumat obsah uvedené výpovědi ve vztahu k dalším objektivně zjištěným okolnostem vyplývajícím z jiných důkazů. Soudy vycházely z toho, že podrobná a konkrétní výpověď obviněného V. V., v níž doznal spáchání činu společně s obviněným A. K., se shodovala s tak širokým okruhem objektivně zjištěných dílčích skutečností, že to svědčí o její věrohodnosti a o tom, že obviněný V. V. v této výpovědi pravdivě popisoval průběh skutečné události. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu je třeba dodat, že uvedenou výpověď obviněný V. V. učinil za přítomnosti svého obhájce a za přítomnosti tehdejšího obhájce obviněného A. K., tedy za podmínek zaručujících kontradiktornost provedení tohoto důkazu.

Přípravu na spáchání činu obviněný V. V. popsal mimo jiné tak, že bazar zastavárnu ve F. ul. v P. obvinění vybrali z důvodu, že do této provozovny bylo zvenku špatně vidět, což plně odpovídá poměrům na místě samém, jak byly zjištěny z protokolu o ohledání místa, plánu a fotodokumentace. Jinak obviněný V. V. celkově popsal situaci v přepadeném bazaru zastavárně tak, že to odpovídá skutečnosti. Součástí přípravy činu podle obviněného V. V. bylo odcizení cedule z tvrdého papíru s nápisem OTEVŘENO na jedné straně a s nápisem ZAVŘENO na druhé straně, a to v jiné prodejně v P. Č. M. Tato okolnost byla potvrzena svědkyní Š. H., která v tomto místě pracovala v prodejně sportovních potřeb a která uvedla, že v době několik dnů před posuzovaným činem se jí uvedená cedule ztratila. Cedule byla po činu nalezena na dveřích přepadeného bazaru zastavárny s nápisem ZAVŘENO směrem do ulice, a to ve shodě s výpovědí obviněného V. V., že obvinění ceduli použili k tomu, aby po dobu páchání činu zabránili vstupu jiných osob. Svědkyně Š. H. tuto ceduli poznala jako ceduli, která se jí předtím ztratila. Příprava činu podle výpovědi obviněného V. V. zahrnovala také to, že opatřil provaz, který obvinění hodlali použít k tomu, aby poškozeného svázali, pokud by kladl odpor. Obviněný V. V.uvedl, že provaz v bazaru zastavárně nakonec jen odhodil, protože se ukázalo, že poškozeného není třeba svázat. Provaz popsaný obviněným V. V. byl na místě činu nalezen. Pokud jde o stadium, kdy obviněný V. V. již byl v bazaru zastavárně a předstíral, že si prohlíží vystavené zboží, tento obviněný ve své výpovědi uvedl, že vstoupila mladá žena, která krátce něco sdělila poškozenému a odešla. S tím koresponduje výpověď svědkyně H. M., prodavačky zaměstnané v prodejně potravin umístěné v tomtéž domě. Tato svědkyně potvrdila, že kritického dne krátce po 10. hodině vešla do bazaru zastavárny, chvíli mluvila s poškozeným a zase odešla, přičemž si všimla přítomnosti muže, který k ní stál zády. Nicméně to, co svědkyně uvedla o vzhledu a oblečení tohoto muže, odpovídalo vzhledu a oblečení obviněného V. V. Naproti tomu okolnost, že obviněný V. V. odhadl věk ženy, která podle jeho výpovědi vstoupila, na 20 22 let, ve spojení se zjištěním, že svědkyni H. M. (nar. 1982) bylo 21 let, ukazuje na to, že svědkyně na místě činu těsně před jeho spácháním viděla tohoto obviněného. Samotný fyzický útok proti poškozenému popsal obviněný V. V.jako několik úderů, které stavebním kladivem obaleným hadrem poškozenému zasadil obviněný A. K. Pokud jde o mechanismus útoku proti tělesné integritě poškozeného, je tato výpověď obviněného V. V. ve shodě s tím, jaká zranění byla u poškozeného zjištěna. Obviněný V. V. ke stadiu po spáchání činu uvedl, že část odcizených mobilních telefonů obvinění prodali do jiných zastaváren v okolí. Tomu odpovídá zjištění, že v několika takových zastavárnách byly některé z odcizených mobilních telefonů pocházejících z přepadeného bazaru zastavárny skutečně nalezeny. Snahu o zpeněžení odcizených věcí popisoval obviněný V. V. jako společný postup obou obviněných, jehož těžištěm bylo setkání obviněných s I. S., po kterém obvinění chtěli, aby tyto věci prodal. To svědek I. S. potvrdil s tím, že kritického dne mezi 11.00 a 12.00 hodin mu telefonoval obviněný A. K. a chtěl, aby za ním svědek přijel do bytu, který svědek obýval společně s obviněnými a dalšími osobami. Svědek I. S. popsal, že se v bytě setkal s oběma obviněnými a že obviněný A. K. mu ukázal černou sportovní tašku a vysypal z ní asi 30 mobilních telefonů, plynovou pistoli a autorádio. V této souvislosti lze poznamenat, že podle výpovědi obviněného V. V. obvinění v přepadeném bazaru zastavárně uložili odcizené věci právě do černé sportovní tašky. Svědek I. S. potvrdil, že oba obvinění mu sdělili, že věci pocházejí ze zastavárny, kterou si předem vytipovali a kterou vykradli, a že napadli prodavače, který po úderech kladivem do hlavy od obviněného A. K. zůstal ležet. Svědek I. S. téhož dne večer v bytě, v němž byli přítomni mimo jiné oba obvinění, nabízel mobilní telefony I. V.

Výslech svědka I. S. byl původně proveden před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Vrchní soud v Praze tohoto svědka znovu vyslechl ve veřejném zasedání konaném o odvolání za podmínek garantujících součinnost procesních stran a tedy i kontradiktornost provedení tohoto důkazu. Tím byl odstraněn nedostatek vytknutý nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 7 To 84/2005, o zamítnutí odvolání obviněného A. K. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 65/2006, o odmítnutí dovolání tohoto obviněného.

Obviněný A. K. se snažil prezentovat svědka I. S. pro jeho aktivitu směřující k rozprodání mobilních telefonů z přepadeného bazaru zastavárny jako osobu, která sama je možným pachatelem činu. Tuto verzi soudy neakceptovaly zejména proto, že považovaly za nelogické, aby svědek pokud by sám měl být pachatelem loupežné vraždy činil kroky k prodeji mobilních telefonů za přítomnosti obviněných, která nedávala žádný smysl, a dále proto, že svědkyně H. M. popsala muže, kterého viděla v bazaru zastavárně krátce před činem, tak, že to bylo v evidentním rozporu se vzhledem a oblečením svědka I. S. kritického dne a že to naopak odpovídalo vzhledu a oblečení obviněného V. V.

Pokud soudy vybudovaly svá skutková zjištění ohledně spolupachatelství obviněného A. K. na původní výpovědi obviněného V. V. podpořené dalšími byť jen nepřímými důkazy a pokud jeho změněnou výpověď učiněnou v tom smyslu, že k doznání a k usvědčení obviněného A. K. byl donucen neznámými U., považovaly na nevěrohodnou, lze konstatovat, že tím nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy tak rozhodně nezaložily stav extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do výroku o vině z podnětu čistě jen skutkových námitek obviněného A. K., jak byly uplatněny v dovolání. Tyto námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec