7 Tdo 1607/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoníku



7 Tdo 1607/2016-67

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 5. dubna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. F. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, byl obviněný Mgr. F. Š. uznán vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spojení s ustanovením § 238 tr. zákoníku a jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za užití 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 7,5 roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 9 T 319/2012, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný, státní zástupce a poškozený. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, k odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. ř. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 9 T 319/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 193/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného.

Obviněný se zločinů dopustil tím, že v přesně nezjištěném období v P. si opatřil tři čisté listy papíru, opatřené originálem podpisu Mgr. J. K., O. Cr., který v období od 25. 1. 2002 do 20. 6. 2011 zastával funkci velmistra Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, poté vytvořil v počítači dále uvedené texty směnečných prohlášení, které s pomocí tiskárny FUJI XEROX Work Center 7232, výr. č. , natiskl na tyto čisté listy papíru, opatřené předem pravým podpisem Mgr. J. K., O. Cr., a takto v podvodném úmyslu vyhotovil padělky následujících směnek, a to 1. směnky vlastní s místem a datem vystavení v P. 16. prosince 2010, opatřené vlastnoručním podpisem údajného výstavce P. Mgr. J. K., O. Cr., velmistra Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, IČ: 004 08 026, sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, znějící na sumu 5.400.000 Kč, splatnou 31. 12. 2012 na řad osoby Mgr. F. Š., s místem placení P., P. S., 2. směnky vlastní s místem a datem vystavení v P. 15. února 2010, opatřené vlastnoručním podpisem údajného výstavce P. Mgr. J. K., O. Cr., velmistra Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, IČ: 004 08 026, sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, znějící na sumu 65.000.000 Kč, splatnou 30. 6. 2012 na řad Sdružení pro nadaci Gallus Ruber, IČ 186 22 354, sídlem Praha 2, Pod Slovany 12, s místem placení P., P. S., 3. směnky vlastní s místem a datem vystavení v P. 12. 1edna 2011, opatřené vlastnoručním podpisem údajného výstavce P. Mgr. J. K., O. Cr., velmistra Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, IČ: 004 08 026, sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, znějící na sumu 32.600.000 Kč, splatnou 30. 10. 2013 na řad společnosti ČESKÉ FINANCE k. s., IČ 278 69 776, sídlem Praha 2, Pod Slovany 12, s místem placení P., P. S., a následně padělky směnek vědomě udal jako pravé, a to tak, že 27. 10. 2011 směnky blíže označené pod body 1. a 2. shora převedl blankoindosamentem jako úhradu svého dluhu ve výši 3.200.000 Kč věřiteli J. K., a poté směnku blíže označenou pod bodem 3. shora předal jako pravou komplementáři společnosti ČESKÉ FINANCE k. s., JUDr. F. V., který ji pak dále s vědomím obžalovaného jako pravou převedl blankoindosamentem na úhradu svého dluhu ve výši 1.200.000 Kč věřiteli J. K., přičemž poté směnky byly převedeny na další osoby s tím, že v rozhodném období vlastník všech vpředu specifikovaných směnek CATICA ONE družstvo po zaslání předžalobní upomínky z 10. 12. 2013 k úhradě dlužné částky 5,400.000 Kč podal 15. 4. 2014 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro částku 5,400.000 Kč ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 7 Cm 101/2014, ve které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V případě realizace těchto směnek označených pod body 1. , 2. , a 3. shora by Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou, IČ 004 08 026, sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, byla způsobena škoda ve výši 103.000.000 Kč, k čemuž však do současné doby nedošlo.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na úvod poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se výkladem uvedeného dovolacího důvodu v souvislosti se zkoumáním skutkového stavu věci a zjištěním extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a nesprávným právním posouzením skutku. Poté obviněný zdůraznil, že byl uznán vinným úmyslným trestným činem majetkového charakteru, který předpokládá naplnění všech znaků podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že jeho jednání se nerozvinulo do takového stadia, aby bylo zřejmé, co zamýšlel s pohledávkou za poškozenými udělat a jakou škodu tím mohl způsobit. Poukázal na absentující výpověď výstavce směnky (Mgr. J. K.) z důvodu možného trestního stíhání jeho osoby. Zdůraznil, že se u poškozeného pouze domáhal mimosoudního vypořádání podílové odměny za právní služby, které mu poskytoval v letech 2008 2010 při církevních restitucích a správě majetku. V případě první směnky uvedl, že postupoval v souladu se zákonem směnečným a šekovým a uplatňoval svůj nárok u soudu. Ve druhém a třetím případě byl naprosto nečinný, proto se domnívá, že nepřichází v úvahu posuzovat jeho jednání jako součást jednání, bezprostředně směřujícího ke spáchání vytýkaných skutků ve stadiu přípravy. Podle obviněného ani trestní konstrukce o jeho jednání ve stadiu pokusu, nemůže obstát, když pouze jednal po právu. Soudy podle obviněného pochybily, když se nesnažily provádět důkazy podle § 2 odst. 5 tr. ř. navržené obhajobou a pouze převzaly návrh obžaloby. Důkazy předložené obžalobou, považuje obviněný vzhledem k jeho osobě za irelevantní a má za to, že ztotožnění jeho osoby se skutečným výrobcem a výstavcem směnek zůstalo jen v rovině určité míry pravděpodobnosti. Podle obviněného nelze v jeho případě objasnit ani základní skutkové okolnosti za situace, kdy správa majetku poškozeného probíhala po ukončení církevních restitucí a změně statutárního zástupce chaoticky a zcela v rozporu se světským i kanonickým právem. Obviněný má za to, že vytýkané trestné činy nejsou trestnými činy ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, ale právem předpokládané uplatnění práva a nároku na sjednanou odměnu za správu majetku. Obviněný popírá, že by vyrobil předmětné směnky a zneužil důvěry k získání autorizovaného podpisu statutárního zástupce poškozeného. Skutková zjištění podle obviněného vykazují nesoulad s obsahem provedených důkazů a extrémně vybočují z mezí ústavních principů. Popsané skutky podle něj ani formálně nenaplňují znaky uvedených trestných činů. Obviněný zdůraznil princip přiměřenosti, kdy má za to, že nebylo postupováno v souladu s ústavními principy, obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům a odsoudily ho na základě vykonstruovaného trestního oznámení, když jeho věc je v podstatě jednoduchým závazkovým vztahem, řešitelným v občanskoprávním řízení.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Případně aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 226 písm. a) tr. ř. ho zprostil obžaloby. Obviněný současně požádal o přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání pouze opakuje svou obhajobu z předchozího řízení. Podle ní bylo trestné jednání obviněného jednoznačně prokázáno především svědeckými výpověďmi, a také znaleckým posudkem soudního znalce RNDr. M. Musila. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se podle ní náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud II. stupně, jehož závěry považuje za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady podle ní nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 1574 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se problematikou tzv. extrémního rozporu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor). Jako hmotněprávní shledal Nejvyšší soud obecně vznesenou námitku obviněného, že skutky ani formálně nenaplňují znaky uvedených trestných činů, ačkoli obviněný také tuto obecně hmotněprávní námitku postavil na argumentech, kterými pomíjí skutkový stav zjištěný soudy a skutečnost, že jeho obhajoba byla soudy zcela vyvrácena, trvajíc na své verzi průběhu skutkového děje. Obecně hmotněprávní je rovněž obecná námitka obviněného, že se v jeho případě jednalo o jednoduchý závazkový vztah řešitelný v občanskoprávním řízení. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Z obsahu dovolání je především zřejmé, že obviněný svou vinu zcela popírá, považuje za neprokázané jednání kladené mu za vinu, jakož i subjektivní stránku. Odmítá, že by směnky vyrobil. Odmítá, že by zneužil důvěry zástupce poškozeného k získání podpisu. Trvá na tom, že se pouze u poškozeného domáhal nároků za své služby. Obecně považuje zjištění soudů za nesprávná, skutkové podstaty uvedených trestných činů za nenaplněné. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy. Opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, přičemž zcela ignoruje, že naprosto shodnými námitkami se zabývaly také soudy obou stupňů a přesvědčivě a podrobně ve svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů shledaly jeho obhajobu vyvrácenou.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak městský a vrchní soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak se snaží namítat obviněný. Nutno poukázat na to, že soudy přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědi obviněného, tuto hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě rozsáhlého dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou a s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy zcela osamocenou. Naopak ostatní ve věci provedené důkazy (svědecké výpovědi, výpovědi znalců, listinné důkazy listiny týkající se prohlídky jiných prostor v prostorách užívaných obviněným Mgr. F. Š., znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví expertiza ručního písma a odvětví technická expertiza písemností) tvoří dohromady dostatečnou důkazní základnu pro posouzení viny obviněného. Provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil.

Z výpovědí svědků, znalců a listinných důkazů v řízení před soudem bylo možné zrekonstruovat průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Ze závěrů znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví expertíza ručního písma a odvětví technická expertíza písemností byl především možný bez jakýchkoli pochybností dovodit způsob vzniku tří sporných směnek, kdy se sice na všech směnkách nacházejí pravé podpisy Mgr. J. K., které byly podle znalce vyhotoveny psacím prostředkem přímo na plochu papíru, avšak dříve, než byl dotištěn tištěný text směnek vystavených na řad obviněného a dvou společností, které obviněný ovládal, přičemž celková částka na těchto směnkách představuje částku 103 000 000 Kč. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že směnky byly zhotoveny na multifunkčním zařízení, které se nacházelo v advokátní kanceláři obviněného. Z provedeného dokazování (hodnocením svědeckých výpovědí) je dále zřejmé, že směnky, resp. částky na nich uvedené nejsou podloženy žádnými adekvátními službami obviněného vůči Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou, jak se snaží namítat obviněný. Namítaná reálnost závazku Řádu vůči obviněnému za provedené služby a pravost směnek byla zcela odmítnuta výpověďmi svědků, informovaných představitelů a odborných zaměstnanců Řádu (Mgr. J. H., PharmDr. J. Š., Ing. J. C., Mgr. R. P.). Z výpovědi A. Š., v dané době komplementáře ve společnosti České finance, k. s., na jejíž řad byla jedna ze směnek vystavena, vyplývá, že neměl o existenci směnky žádné povědomí a ani společnost žádnou aktivitu vůči Řádu nevyvíjela a nebyl proto podle něj důvod, aby jim Řád něco platil. Další nakládání obviněného se směnkami, a tím jeho úmysl použít je jako pravé, pak vyplývá z výpovědí svědků J. K., JUDr. F. V. Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně učinily závěr o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a shledaly jeho obhajobu za bezezbytku vyvrácenou.

Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno výše, není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř.

Z výše uvedeného vyplývá zjevná neopodstatněnost toliko obecně vznesené hmotněprávní námitky obviněného, že skutky ani formálně nenaplňují znaky uvedených trestných činů. Ze skutkové věty je totiž naplnění všech znaků skutkových podstat uvedených zločinů zřejmé. Obviněný, ač to i v dovolání popírá, zcela úmyslně neoprávněně vytvořil na kopírovacím zařízení, které bylo zajištěno v jeho kanceláři, padělky tří směnek v celkové hodnotě 103 000 000 Kč, a to evidentně v úmyslu použít je jako pravé, o čemž svědčí následné nakládání se směnkami na úhradu soukromých závazků s vědomím obviněného. Zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spojení s § 238 tr. zákoníku, byl dokonán již vyhotovením padělaných platebních prostředků. Udávání padělaných směnek obviněným, popřípadě prostřednictvím svědka JUDr. F. V., bylo vedeno úmyslem obviněného sebe a jiného obohatit přinejmenším s ohledem na úhradu dluhů věřiteli J. K., kterého obviněný uváděl v omyl tvrzením o pravosti směnek, s tím, že si nutně musel být vědom možnosti způsobení škody poškozenému Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Pokud odvolací soud, oproti soudu I. stupně, ve prospěch obviněného jeho jednání ve vztahu ke všem směnkám nekvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že pouze část podvodného jednání naplňuje znaky pokusu a v další části se jedná pouze o přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, nemohou námitky obviněného, že ve druhém a třetím případě byl nečinný a nelze tak jeho jednání posuzovat jako přípravu, vést ke zrušení napadeného rozsudku. Z popisu skutku ve skutkové větě evidentně vyplývá naplnění znaků skutkových podstat zločinů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

K poslední námitce obviněného Nejvyšší soud obecně uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru pouze obecně namítá, že jeho jednání bylo běžným závazkovým vztahem, který bylo možno řešit cestou občanskoprávního řízení. Nejvyšší soud s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným předmětnými zločiny, totiž rozhodně není v kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku (touto otázkou se zabýval nalézací soud na str. 14 svého rozhodnutí). Obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení očividně překročilo rámec běžného závazkového vztahu. V posuzované situaci je zřejmé, že jednání obviněného nabylo jasných rysů kriminálního činu a bylo na ně třeba reagovat prostředky trestního práva. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. . Škodlivost celého skutku je ostatně vystihnuta právní kvalifikací jednání obviněného, kdy obviněný naplnil u obou zločinů jejich kvalifikované skutkové podstaty.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídající, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolání bylo proto posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu