7 Tdo 160/2013
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 160/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. března 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 5 To 354/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 78/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 3 T 78/2012, byl obviněný J. P. uznán vinným ad 1) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ad 3) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ad 4) přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, ad 5) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a poškozená Ž. H. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 5 To 354/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., z podnětu odvolání obviněného J. P. v napadeném rozsudku zrušil výrok o vině pod bodem ad 3) a v důsledku toho i výrok o trestu. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za skutek popsaný ve výroku o vině po jeho úpravě opět uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o vině pod body ad 1), 2), 4), 5) napadeného rozsudku ho odsoudil podle § 185 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené Ž. H. napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl o nároku této poškozené na náhradu škody. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání, v němž uvádí, že vůči rozhodnutí soudu I. stupně vznesl řadu námitek, kterými se měl odvolací soud zabývat. Tento soud však podle něj pouze konstatoval, že nalézací soud nepochybil, pokud závěry o vině opřel zejména o svědecké výpovědi H. a K. Obviněný však namítá, že u skutku pod bodem ad 5) je slovo zejména zarážející, neboť v tomto případě žádný jiný důkaz vyjma výpovědi poškozené k dispozici není a použití slova zejména je podle obviněného neopodstatněné. V této souvislosti poukázal obviněný na podle něj zajímavou osobnost poškozené K., která (jak uvedla) ačkoliv byla obviněným udeřena již na počátku jejich vztahu a pak ještě několikrát, ve vztahu dál zůstávala a trestní oznámení nepodávala z obavy z dalšího napadání. Obviněný považuje za zvláštní, že poškozená se takto obávala téměř šest let a trestní oznámení nepodala, udělala tak až poté, co byla kontaktována policií v souvislosti s šetřením ve věci poškozené H.. Obviněný zdůraznil, že je v této věci stíhán pro opakované anální znásilnění a k tomuto jednání není podle něj k dispozici jediný důkaz. Pokud tedy krajský soud na str. 5 svého rozhodnutí konstatoval, že u skutku s poškozenou K. byly provedeny veškeré potřebné důkazy, nelze se podle obviněného nezeptat, o které se jednalo? Obdobné zpochybnění lze podle obviněného vznést i k tvrzení odvolacího soudu, že z provedených důkazů nevyplývá důvod, proč by mohly být obě svědkyně motivovány křivě ho obvinit. Podle obviněného se nabízí jediný motivační prvek poškozených ke křivému obvinění, a to odmítnutí partnerství s určitým prvkem zadostiučinění, tedy podle něj zcela banální motiv jako je pomsta. Toto konstatování platí podle obviněného také pro posouzení hodnověrnosti poškozené H., u které ze spisu vyplývá její zásadní motivace vše ututlat a nic negativního neoznamovat, spočívající ve strachu z reakce jejích rodičů a nejbližšího okolí. Podle obviněného by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u poškozené nedošlo, pokud by poškozená po prvním fyzickém napadení (stejně jako K.) z místa odešla a nikdy se k obviněnému nevracela. Soudy obou stupňů se podle obviněného zcela vyhnuly přezkumu intenzity násilí a uvěřily výpovědím poškozené H. ohledně fyzického napadení. Podle obviněného by však vzhledem ke své fyzické dispozici popsaným jednáním způsobil poškozené závažnější poranění než jen hematomy. Z devítistránkového rozsudku krajského soudu lze podle obviněného za odůvodnění považovat pouze strany 5 a 6. Odvolací soud podle obviněného nedostatečně prověřil oprávněnost či neoprávněnost jeho námitek a pouze konstatoval, že okresní soud nepochybil a provedl potřebné důkazy. Obviněný se domnívá, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces, že soudy nehodnotily provedené důkazy jednotlivě a v jejich souvislostech v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a je tím podle něj dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Ve vztahu k právnímu posouzení skutků podle obviněného chybí samotná skutková zjištění a jsou nahrazena úsudky obou soudů.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí obou soudů zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v dovolání sice přímo neuvedl konkrétní zákonné ustanovení, tj. o který z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. své dovolání opírá. Namítá-li ale výslovně právní posouzení skutků , které považuje za nesprávné s poukazem na nesprávná skutková zjištění, je zřejmé, že slovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné právní posouzení skutků vyvozuje z existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky, které byly již součástí jeho odvolání, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný v dovolání především nesouhlasí s tím, jakým způsobem se soud II. stupně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, a zejména nesouhlasí s tím, že se soud II. stupně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Pokud jde o skutek pod bodem ad 5), obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené L. K., popisuje její osobnost, hodnotí její výpověď a uvádí jaké důvody mohla mít tato poškozená ke křivému obvinění jeho osoby. Namítá, že k jednání pod bodem ad 5) není k dispozici žádný důkaz. Pokud jde o poškozenou Ž. H., obviněný zpochybňuje rovněž závěry soudů o její věrohodnosti a opět poukazuje na možný motiv ke křivému obvinění. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněným uplatněné námitky brojí výhradně proti rozsahu a úplnosti provedeného dokazování, proti tomu, jak okresní a krajský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněný tak pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů, ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání nabízí průběh skutkového děje, z nějž vyvozuje své vlastní závěry, ke kterým měly podle něj dospět i oba soudy tj., že se žalovaného jednání nedopustil. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, s nimiž se v napadeném rozsudku v podstatě, přes drobnou změnu v bodě 3), ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný extrémní rozpor, jak se domnívá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozených Ž. H. [u skutků pod body ad 1, 2, 3, 4) výroku o vině] a L. K. [u skutku pod bodem ad 5)], o jejichž věrohodnosti neměly soudy důvod pochybovat, jak dostatečně přesvědčivě odůvodňují ve svých rozhodnutích. Obě poškozené v přípravném řízení i v hlavním líčení shodně popsaly celý skutkový děj, obě nezávisle na sobě (aniž by se do té doby znaly) popisovaly obdobné násilné jednání obviněného vůči své osobě. Věrohodnost poškozené L. K. je podpořena také protokolem o její výpovědi ze dne 3. 11. 2005 (č. l. 80 tr. spisu) v návaznosti na její předchozí výslech ze dne 31. 10. 2005 (č. l. 79 tr. spisu), ve kterém se již tehdy vyjádřila k násilnému jednání ze strany obviněného vůči své osobě. Pokud tedy jde o skutek pod bodem ad 5) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou obviněného, že k tomuto jednání není k dispozici žádný důkaz, neboť z jednání popsaného ve skutkové větě je obviněný usvědčován věrohodnou výpovědí poškozené L. K., ve které popisovala stupňující se násilí obviněného vůči své osobě včetně jednání popsaného ve skutku pod bodem ad 5) právně kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Věrohodnost výpovědi poškozené Ž. H. je potvrzování zejména lékařskými zprávami, svědčícími o jejích poraněních. Její tvrzení korespondují rovněž se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, spec. klinická psychologie (na č. l. 196 a násl. tr. spisu), jakož i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (na č. l. 188 a násl. tr. spisu), kterým byla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha vyvolaná agresivním chováním vůči její osobě. Z těchto znaleckých posudků nebyly zjištěny žádné poznatky, které by mohly zakládat případné pochybnosti o nevěrohodnosti poškozené. Soudy obou stupňů tak správně uzavřely, že věrohodnost provedených důkazů nebyla v průběhu trestního řízení zpochybněna, jakož ani nebyl shledán motiv poškozených ke křivému obvinění J. P. Nejvyšší soud tedy s ohledem na dovolací námitky obviněného konstatuje, že všechny provedené důkazy, hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tvoří ucelený obraz o násilném jednání obviněného vůči poškozeným popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně, resp. u skutku pod bodem ad 3) ve skutkové větě rozhodnutí soudu II. stupně. Nejvyšší soud uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou tedy pevným základem pro právní závěry ohledně viny obviněného J. P., který ale ohledně samotného právního posouzení soudy zjištěných skutků žádnou námitku neuvedl.

Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů při zjišťování skutkového stavu v souladu se zákonem, a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný J. P. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného J. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo proto odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš