7 Tdo 1595/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 234 tr. ř.



7 Tdo 1595/2016-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 12 To 584/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 93/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 14 T 93/2015, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Byl odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Zároveň mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 1000 Kč, celkem ve výměře 250 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce šesti měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci specifikované ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 12 To 584/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Dovolání podal do všech výroků, neboť se domnívá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť se obviněný trestného činu nedopustil. Obhájce obviněného uvedl, že podává dovolání z důvodu snahy o maximalizaci ochrany práv obviněného, kterého není schopen kontaktovat. Dále uvedl, že podle sdělení soudu I. stupně nebylo obviněnému rozhodnutí odvolacího soudu ke dni 5. 7. 2016 doručeno. Uzavřel, že podrobnější odůvodnění dovolání bude předloženo poté, co se mu podaří zkontaktovat obviněného, nejpozději na výzvu soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí nalézacího soudu a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V předmětné věci byl podle § 265h odst. 1 tr. ř. obhájce obviněného soudem I. stupně vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady dovolání ve smyslu jeho nezbytných obsahových náležitostí uvedených v § 265f odst. 1 tr. ř. Zároveň byl upozorněn, že v případě jejich nedoplnění bude podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

K výzvě soudu obhájce obviněného doplnil, že se domnívá, že dovolání ze dne 12. 7. 2016 vady popsané soudem neobsahuje, když platí, že dovolání podává do všech výroků, a to z důvodu, že se obviněný trestného činu nedopustil. Domáhá se proto zrušení rozhodnutí soudů I. a II. stupně, resp. zastavení řízení (zproštění viny) s odvoláním na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. [pozn. zjevně omylem neuvedeno písm. d) ale b)]. Obhájce obviněného uvedl, že tyto skutečnosti jsou obsaženy již v dovolání ze dne 12. 7. 2016, takže podle něj nelze postupovat podle § 265i odst. 2 tr. ř. a dovolání odmítnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný je ve smyslu § 265f odst. 1 věty prvé tr. ř. povinen v dovolání uvést mimo jiné alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. V označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán a důvodů, které k tomu vedou, lze spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky zároveň obviněný vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci. V tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1238/2003. Pokud jde o dovolání obviněného M. L., má státní zástupkyně za to, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou z jeho strany pouze konstatovány, aniž by prostřednictvím svého obhájce uvedl konkrétní okolnosti, kterými by je podložil a které by odůvodňovaly existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného pochybení napadeného rozhodnutí. Jeho dovolání tedy podle státní zástupkyně nesplňuje předepsané obsahové náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby se mohlo stát předmětem přezkumného postupu dovolacího soudu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. L. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného M. L. podané proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. D. Miky, bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř. K podání dovolání došlo u Okresního soudu Praha-západ dne 12. 7. 2016, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že doklad o doručení rozhodnutí soudu II. stupně také obviněnému M. L. (tzv. fikcí doručení) na adresu J. G. T., N. D., Slovenská republika, tedy na adresu jeho bydliště, na které si v průběhu trestního řízení poštu také přebíral, je založen na č. l. 406 tr. spisu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Vztahuje se tedy na případy, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

V tomto směru uvedl obviněný, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, aniž by však specifikoval, v čem konkrétně porušení předmětných ustanovení ve svém případě spatřuje.

Nejvyšší soud se zabýval touto námitkou, byť zcela obecnou ale podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod, avšak žádné porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání neshledal.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v řízení před odvolacím soudem se dne 27. 1. 2016 konalo veřejné zasedání (č. l. 387 tr. spisu) o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 14 T 93/2015. Veřejné zasedání však bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu obviněného, neboť tento prostřednictvím svého obhájce žádal o odročení veřejného zasedání z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, což doložil kopií pracovní neschopenky (č. l. 383 a 384 tr. spisu). Další veřejné zasedání bylo nařízeno (č. l. 389 tr. spisu) na den 20. 4. 2016.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že na nutnost účasti obviněného u veřejného zasedání lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (o takový případ se však v této věci nejedná).

Podle referátu předsedkyně senátu (č. l. 389 tr. spisu) byl obviněný o konání veřejného zasedání dne 20. 4. 2016 vyrozumíván. Na č. l. 389 tr. spisu se pak nachází dodejka potvrzující, že si obviněný dne 18. 3. 2016 v místě svého bydliště v obci N. D., Slovenská republika, převzal písemnost odeslanou Krajským soudem v Praze obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 20. 4. 2016. Na č. l. 391 tr. spisu se dále nachází žádost obhájce obviněného ze dne 8. 4. 2016 o odročení veřejného zasedání dne 20. 4. 2016 z důvodu nepřítomnosti obhájce obviněného v České republice. V žádosti obhájce obviněného také uvádí, že zdravotní stav obviněného se zlepšil natolik, že by se mohl zasedání zúčastnit. Krajský soud přípisem ze dne 12. 4. 2016 (č. l. 391 tr. spisu) žádost obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání zamítl, mimo jiné z důvodu, že v dané věci nejde o důvod nutné obhajoby. Veřejnému zasedání dne 20. 4. 2016 (č. l. 394 tr. spisu) nebyl přítomen ani obviněný ani jeho obhájce. Nejvyšší soud však konstatuje, že byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť obviněnému bylo dne 18. 3. 2016 doručeno vyrozumění o jeho konání, obhájci obviněného bylo vyrozumění doručeno dne 10. 3. 2016, přičemž také byla zachována pětidenní lhůta pro přípravu na veřejné zasedání, když se veřejné zasedání konalo dne 20. 4. 2016. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil ani svou nepřítomnost nijak neomluvil. Tuto námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu pouze uvedl, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na shora uvedené je však nutno konstatovat, že taková námitka pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitku, která mu obsahově neodpovídá, neboť se nejedná o námitku právní a není pod něj podřaditelná. Oba soudy se navíc uvedenou námitkou obviněného (shodnou po celou dobu trestního řízení) dostatečně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Existenci takového rozporu však obviněný ani nenamítal a Nejvyšší soud ani existenci takového rozporu neshledal.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétně uplatněnou námitkou jej materiálně nenaplnil.

Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněná, námitka uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídá. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu