7 Tdo 1589/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.




7 Tdo 1589/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. ledna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. U., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 1 To 45/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 46 T 2/2006, byl obviněný Z. U. uznán vinným pod body I/1 5) a II/1 2) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům napadeného rozsudku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 1 To 45/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a odsoudil ho podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Trestného činu se obviněný dopustil (zkráceně) tím, že ad I. pod záminkou zhodnocení finančních prostředků v rámci svého podnikání ve společnosti D. V., s. r. o., případně v podnikání fyzické osoby podle živnostenského zákona, přebíral jako půjčky finanční částky, které sliboval ve stanovených termínech vracet, přestože si byl vědom skutečnosti, že mu to jeho majetkové poměry neumožňují a případně přestože nemínil své závazky splnit, takto převzal v celkem pěti případech finanční částky a celková škoda na vylákaných peněžních prostředcích v období od 15. 10. 1995 do 12. 6. 1996 představuje částku nejméně ve výši 3.703.000,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, ad II. jako soukromý podnikatel, fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona v období od února 1996 až června 1996 odebíral na faktury zboží, přestože věděl, že na úhradu kupní ceny nemá dostatek finančních prostředků, kdy neměl v úmyslu uvedené zboží uhradit, takto jednal v případech uvedených ve výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně a celková škoda na vylákaném zboží v období od 9. 2. 1996 do 4. 6. 1996, které použil pro vlastní potřebu, tak představuje částku nejméně ve výši 1.074.710,30 Kč, přičemž celkově byla v bodech I. a II. způsobena škoda ve výši 4.777.710,30 Kč.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Doplnil, že v průběhu řízení nepopíral, že si od poškozených půjčil peníze k rozvoji své podnikatelské činnosti s tím, že je informoval za jakým účelem si prostředky půjčuje a kdy je vrátí. Uvedl, že z důvodu, že v mezidobí od půjčení finančních částek, vznikly na jeho straně překážky (vyhrožování fyzickou likvidací), byl nucen opustit Českou republiku, což obviněný nemohl při uzavírání smluv předvídat. Dodal, že jinak byl schopen své závazky splnit ve sjednaných lhůtách a odkázal na judikát 54/67. Podle obviněného lze ve stíhaném skutku spatřovat nanejvýš trestný čin poškozování věřitele, za jehož spáchání je možné uložit i podstatně mírnější trest, než mu byl uložen.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud sám v tomto smyslu ve věci rozhodl. Obviněný současně učinil podnět předsedovi senátu Krajského soudu v Brně k podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěl soud druhého stupně a až sekundárně namítá, že skutek, jímž byl uznán vinným, který je popsán ve výroku rozsudku, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce poukázal, že obviněný neprezentoval žádné skutečnosti, o které opírá svůj názor, že tzv. popis skutku v pravomocném výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl shledán vinným, respektive proč by v jeho jednání bylo možné spatřovat nanejvýš trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Z obsahu předmětného mimořádného opravného prostředku není zřejmé, o jaké skutečnosti obviněný opírá tento svůj názor. Obviněný tedy podle státního zástupce ve své podstatě v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro obviněného příznivějším, způsobem, než soud druhého stupně, a polemizuje s tím, jak soud hodnotil rozhodné skutkové okolnosti. Podle státního zástupce nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Takové námitky by podle něj měly význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá. Konstatuje proto, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že část dovolacích námitek není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný navíc obdobné námitky uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.

Obviněný v dovolání sice připustil, že si od poškozených půjčil uvedené finanční částky, dále však již popisoval svoji verzi průběhu skutkového děje vycházející z jiných skutkových zjištění (že si peníze půjčoval k rozvoji svého podnikání, že poškozené informoval za jakým účelem si půjčuje, že až po uzavření půjček vznikly na jeho straně překážky, což nemohl předpokládat, když jinak byl schopen své závazky splnit ve sjednaných termínech), než ke kterým na základě dokazování došly soudy obou stupňů. Obviněný tak přes řádné zdůvodnění rozhodnutí obou soudů nadále setrvává na své verzi průběhu skutkových dějů a zcela pomíjí skutková zjištění soudů. Tímto způsobem obviněný polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními, domáhá se jiného hodnocení rozhodných důkazů, přičemž výsledkem by měla být zcela jiná skutková zjištění a na základě toho i jiná právní kvalifikace. Takové námitky však uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují. Přitom extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný nenamítal.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit tvrzení obviněného, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v jeho jednání by bylo možno spatřovat toliko trestný čin poškozování věřitele. Tato obecná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Ačkoli obviněný svá tvrzení blíže nespecifikoval a neuvedl argumenty, o které svůj názor opírá, Nejvyšší soud na podkladě této námitky přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž ale vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

Z právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, 1471 s.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, 1470 s.).

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§ 4 písm. a) tr. zák/., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§ 4 písm. b) tr. zák./.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posouzení jednání obviněného se zabývaly jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty), tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily závěr, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že obviněný si v jednání pod bodem I. pod záminkou zhodnocení finančních prostředků půjčoval částky, které sliboval v termínech vrátit, ačkoliv si byl vědom toho, že mu to jeho majetkové poměry neumožňují nebo své závazky splnit nehodlal. Pokud jde o jednání pod bodem II. přímo ze skutkové věty vyplývá, že odebíral zboží na faktury, ačkoli věděl, že na úhradu faktur nemá dostatek finančních prostředků a neměl ani v úmyslu zboží uhradit, přičemž získané částky použil pro vlastní potřebu.

Z provedených důkazů je zcela evidentní, že si musel být v době uzavírání půjček, resp. odebírání zboží (říjen 1995 červen 1996), vědom své špatné finanční situace, zadluženosti a insolventnosti, když bylo zjištěno, že již v roce 1994 dlužila společnost obviněného značné finanční částky a za rok 1995 jeho závazky mnohanásobně převyšovaly pohledávky. Jednoznačně bylo prokázáno, že obviněný neměl ani jako právnická osoba ani jako fyzická osoba podnikatel v době páchání trestné činnosti dostatečné finanční prostředky, aby mohl realizovat uvedené obchody, případně vrátit uvedené půjčky. Nutno podotknout, že převážná část půjček a faktur byla splatná ještě v době, kdy obviněný pobýval na území České republiky (než byl údajně donucen vycestovat s rodinou do USA červenec 1996). Nic mu tedy nebránilo řádně dostát svým závazkům, když jak sám uvádí v dovolání, byl jinak schopen závazky plnit ve sjednaných termínech. Obviněný však k řádnému plnění svých splatných pohledávek neučinil žádné kroky, když věděl, že jeho majetkové poměry mu to nedovolují, popřípadě pohledávky splatit nehodlal.

Poškozené pak uváděl v omyl svým vystupováním úspěšného podnikatele, ukazováním svých výrobních prostor poškozeným a v neposlední řadě sliby vrácení vypůjčených částek i s navýšením v relativně krátké době. O úmyslu obviněného svědčí jeho přístup k plnění svých závazků a rovněž mnohost útoků, kdy v období osmi měsíců, ačkoli věděl o své insolvenci a zadluženosti, půjčoval si relativně velké částky na krátkou dobu splatnosti s velkým navýšením a současně odebíral zboží na faktury, které nehradil (ačkoli bylo zjištěno, že odebrané zboží dále prodal, avšak získané peníze užil pro vlastní potřebu). Za krátkou dobu tak způsobil škodu ve výši necelých 5.000.000,- Kč. Obviněný své závazky řádně a včas nehradil a ani tak vzhledem ke své finanční situaci neměl v úmyslu. Z hlediska existence podvodného úmyslu je nepodstatné, že obviněný poškozené informoval o účelu půjček peněz a době jejich vrácení, jak uvádí v dovolání. Podstatné totiž je, že jim zamlčel svoji špatnou finanční situaci a z toho vyplývající jeho neschopnost dostát přijatým závazkům.

Pokud obviněný s odkazem na judikát č. 54/1967/I Sb. rozh. tr. uvedl, že překážky na jeho straně nastaly až po uzavření půjček, je zřejmé, že toto tvrzení bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že jednání obviněného nevykazuje znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., jak se snaží dosáhnout dovoláním a byly naplněny všechny formální znaky uvedeného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.

Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného Z. U. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu rozhodnutí, neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. zák. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal. K postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš