7 Tdo 1580/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1580/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2007 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 3 T 16/2003, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Plzni skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný J. M. po předchozí společné domluvě s M. O. a J. J., kteří již byli odsouzeni, v úmyslu zmocnit se peněz zaklepali dne 7. 2. 2003 kolem 19:30 hodin v K. V., ul. k. J., na dveře bytu manželů J. S. a V. S., po otevření byli pod záminkou, že hledají L. P., vnučku manželů S., vpuštěni V. S. dovnitř bytu, poté údery pěstí do obličeje napadli oba manžele, povalili je na podlahu, páskou z PVC jim spoutali nohy a ruce, pásku jim omotali kolem hlavy, přelepili jim i ústa, byt prohledali za účelem nalezení peněz, avšak žádné nenašli, proto byt opustili a manžele S. ponechali v bytě spoutané. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Plzni v důsledku fyzického napadení V. S. utrpěla mnohočetné pohmožděniny pravé tváře, krevní výron a otok pravého oka a povrchní ranky horního rtu a J. S. na místě zemřel na udušení z uzávěru dýchacích cest.

Odvolání obviněného J. M., podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 39/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Toto usnesení napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že mezi zákonné znaky trestného činu loupeže spadá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci jako součást jednání pachatele a že ve výroku o vině není uvedeno žádné jeho konkrétní jednání, které by tento znak vykazovalo. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou. To ve vztahu k trestnému činu loupeže znamená mimo jiné i to, že spolupachatelem je také osoba, která svou přítomností při činu na podkladě dohody s ostatními jednajícími osobami zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a působí tak na vůli poškozeného.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný J. M. byl spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. I když jednání obviněného a jeho společníků bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a bez bližšího rozlišení, co konkrétně každý z nich vykonal, je jasné, že tento celek znakům trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech tří šlo o společnou akci směřující k tomu, aby se násilím proti poškozeným manželům S. zmocnili peněz, o kterých se domnívali, že se v jejich bytě nacházejí. Tento charakter posuzovaného činu, tj. že šlo o společnou akci obviněného a jeho společníků, je zřejmý nejen ze způsobu provedení činu a z okolností, které ho provázely, např. z toho, že se v průběhu jeho páchání vzájemně dotazovali, zda už našli peníze, ale i z toho, že společně přijeli na místo činu a společně z místa činu také odjeli. V tomto směru je významné také zjištění soudů, že během jízdy z místa činu se o jeho provedení mezi sebou bavili, hodnotili jeho průběh a výsledek, hovořili o tom, v jakém stavu se nacházel poškozený J. S., včetně toho, že věděli, že v době jejich odchodu měl obtíže s dýcháním v důsledku přelepení úst páskou, atd. Obvinění se podle zjištění soudů takto projevovali před řidičem vozidla, v němž na místo činu přijeli a z místa odjeli. Řidič vozidla znal i obviněného J. M. a z jeho svědecké výpovědi soudy zjistily obsah hovoru obviněného a jeho společníků. Z tohoto zjištění je mimo jiné patrno, že žádný z nich, tj. ani obviněný J. M., se nijak nedistancoval od činu, od způsobu jeho provedení, od jeho razance, od použitých prostředků apod. To svědčí mimo jiné o tom, že spáchaný čin, který byl evidentně společnou akcí všech včetně obviněného J. M., byl proveden ve všech aspektech tak, jak se na tom předem dohodli, a že žádný z nich při svém dílčím jednání nijak z rámce vzájemné dohody nevybočil. Týká se to i použití lepicí pásky k zalepení úst poškozeného J. S., kterému bylo v době činu více než 70 let. Obvinění si lepicí pásku na místo činu přinesli, což svědčí o tom, že její použití předpokládali. Proto také všichni, tj. včetně obviněného J. M., odpovídají za smrtelný následek, který vzešel z jejího použití proti poškozenému J. S. (K problematice spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. viz č. 18/1994 Sb. rozh. tr.)

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, s tím, jak hodnotily důkazy, a s tím, že neprovedly některé další důkazy. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jde tedy o podřazení skutkového stavu, který zjistil soud, pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tudíž možné namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. V dovolání nelze uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto dále nezabýval námitkami obviněného směřujícími proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak hodnotily důkazy, proti úplnosti provedeného dokazování apod. Tyto námitky neodpovídají zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou pod něj podřaditelné a obsahově ho nenaplňují.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec