7 Tdo 1576/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 21 tr. zákoník



7 Tdo 1576/2015-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 1. 2016 dovolání obviněného A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 50 To 157/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 121/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného A. Š. zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 50 To 157/2015, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 121/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 50 To 157/2015, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 121/2014, zrušují také ohledně obviněných R. P., P. L. a R. J.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chebu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 121/2014, byli obvinění A. Š., R. P., P. L. a R. J. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který byl u obviněných A. Š. a P. L. posouzen i podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody obviněný A. Š. na deset měsíců, obviněný R. P. na deset měsíců, obviněný P. L. na devět měsíců a obviněný R. J. na jedenáct měsíců s tím, že každému z nich byl výkon trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena u obviněného A. Š. na dva roky, u obviněného R. P. na dvacet měsíců, u obviněného P. L. na dva roky a u obviněného R. J. na dvacet měsíců.

O odvoláních, která podali všichni obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni za dne 20. 5. 2015, sp. zn. 50 To 157/2015. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Chebu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byli nově uznáni vinnými obviněný A. Š., R. P. a R. J. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný P. L. pomocí k pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a všichni byli odsouzeni podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s tím, že u všech byl výkon trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Plzni a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Chebu v podstatě v tom, že dne 9. 3. 2014 v době od 03,00 hodin do 03,20 hodin v A., H., okr. Ch., v objektu diskotéky Ch. v místnosti, do které si poškození M. O., J. M. a A. Ch. šli pro bundy, je obvinění po předchozí domluvě společně napadli, přičemž obviněný P. L. zavřel zevnitř dveře a hlídal, aby poškození nemohli odejít, obviněný A. Š. dal poškozenému M. O. dvakrát facku a udeřil poškozeného J. M. pěstí do tváře, obviněný R. P. dal poškozenému A. Ch. facku, obviněný R. J. nejméně čtyřikrát udeřil poškozeného M. O. pěstí do hlavy, obviněný R. P. se přidal k napadání poškozeného M. O., společně udeřili tohoto poškozeného několika údery pěstí a kopy, v napadání přestali a poškozené pustili ven z místnosti poté, co poškozený M. O. začal hlasitě křičet, uvedeným jednáním způsobili poškozenému M. O. tržnou ránu délky 4 cm v týle hlavy, tržnou ránu v délce 1 cm za pravým uchem, ránu délky 1 cm v zevním okraji levého obočí, tržnou ránu na slizniční ploše dolního rtu a mírný otok hřbetu nosu, což si vyžádalo lékařské ošetření poškozeného v nemocnici a jeho hospitalizaci od 9. 3. 2014 do 11. 3. 2014, a jednalo se o lehká nevážná zranění, která poškozeného neomezovala v běžném způsobu života. (Krajský soud v Plzni neposoudil skutek jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle jeho závěru nebyl spáchán veřejně ani na místě veřejnosti přístupném.)

Obviněný A. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Napadl výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu, který mu byl uložen. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně posouzen jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že pro tuto kvalifikaci nebyly splněny podmínky z hlediska objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na to, že napadení poškozeného M. O. nebylo tak intenzivní, aby mohlo vést k dokonání trestného činu, a že nebylo vedeno úmyslem způsobit mu ublížení na zdraví. Odsuzující výrok označil za porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že na skutek měl být aplikován zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný A. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že šlo o naplánovaný fyzický útok čtyř starších a fyzicky vyspělejších útočníků spočívající v řadě úderů proti hlavě a horní části těla poškozeného, který se nijak nebránil. Státní zástupce zdůraznil, že útok byl proveden ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, takže každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by celý útok provedl sám. Podle státního zástupce obvinění museli vědět a být srozuměni s tím, že mohou poškozenému způsobit újmu na zdraví předpokládanou ustanovením § 122 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když s útokem přestali až poté, co poškozený začal hlasitě křičet. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného A. Š. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, co se rozumí ublížením na zdraví.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Soudy ve shodě se zjištěnou lehkou povahou a velmi malou závažností zranění poškozeného M. O. konstatovaly, že se objektivně nejednalo o ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho pak vyvodily nejen závěr, že nedošlo k dokonání přečinu ublížení na zdraví, ale bez dalšího také závěr, že posuzované jednání bylo pokusem tohoto trestného činu. Závěr soudů, že šlo o pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl Nejvyšší soud akceptovat.

Objektivní stránka pokusu vyžaduje, aby posuzované jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, v dané věci ke způsobení takové újmy na zdraví poškozeného, která by byla ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Z ničeho ovšem nevyplývá, že by posuzované jednání směřovalo právě k takovému následku. Uváží-li se, že poškozeného napadali tři útočníci (jednání obviněného P. L. bylo pomocí), byť fyzicky a věkově vyspělejší, a že poškozený se kromě křiku nijak nebránil, pak lze tuto situaci reálně interpretovat i tak, že intenzita útoku nedosahovala stupně potřebného ke vzniku újmy na zdraví, která by odpovídala ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Subjektivní stránka pokusu vyžaduje, aby posuzované jednání bylo neseno úmyslem spáchat trestný čin, v dané věci úmyslem způsobit ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Z ničeho nevyplývá, že by posuzované jednání bylo vedeno právě takovým úmyslem. Porovná-li se povaha a způsob útoku na straně jedné a zranění poškozeného na straně druhé, pak je nutno konstatovat mezi nimi vztah zjevné adekvátnosti. Zranění, které poškozený utrpěl, bylo zcela adekvátním následkem útoku, jemuž byl vystaven. Logickou interpretací této situace je závěr, že útok byl veden s úmyslem způsobit takové zranění, které poškozený skutečně utrpěl. Aby bylo možné posoudit skutek jako pokus trestného činu, muselo by být zjištěno, že útok byl veden úmyslem způsobit závažnější zranění, než jaké poškozený reálně utrpěl, a to zranění takového stupně závažnosti, který již odpovídá ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Takové zjištění žádný ze soudů neučinil.

Okresní soud v Chebu v odůvodnění rozsudku uvedl, že obvinění v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví naplnili také, a to v úmyslu přímém, skutkovou podstatu pokusu přečinu ublížení na zdraví , protože útoky na poškozené byly vedeny do obličeje či na hlavu, zejména pak pokud jde o poškozeného O., ovšem vzhledem k tomu, že poškození neutrpěli taková zranění, na základě kterých by byli omezeni v běžném způsobu života po dobu přesahující 7 dní, nebylo možné považovat skutek za dokonaný trestný čin .

Citovaná úvaha Okresního soudu v Chebu je pro svou nelogičnost nepřijatelná, protože dovozuje úmysl směřující ke způsobení ublížení na zdraví z toho, že ublížení na zdraví nebylo způsobeno. Samotná okolnost, že útok byl veden do obličeje nebo na hlavu, bez dalšího ještě není přesvědčivým důvodem pro závěr o úmyslu způsobit ublížení na zdraví. I takový útok totiž může být veden úmyslem způsobit méně závažný následek než ublížení na zdraví. Podstatným hlediskem tu je intenzita útoku, do níž se skutečný úmysl útočníka zpravidla promítá a skrze kterou útočník svůj úmysl zpravidla demonstruje. Jestliže se posuzovaný případ vyznačuje tím, že zranění poškozeného bylo adekvátním následkem útoku, tak jak byl proveden, je namístě úsudek, že útok byl proveden s tomu odpovídající intenzitou a že byl nesen úmyslem způsobit právě takové zranění, jaké poškozený skutečně utrpěl. Zjištění, že poškozený se nijak nebránil, ukazuje na to, že údery mu byly zasazovány silou, která nebyla nijak zmenšována či dokonce eliminována jeho obrannou reakcí, např. tím, že by si hlavu a obličej kryl rukama, uhýbal apod. Pokud by tu byl úmysl způsobit vážnější zranění, které by již bylo podřaditelné pod znaky ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, nic nebránilo tomu, aby intenzita útoku byla v potřebné míře zesílena, zvláště když se poškozený nijak aktivně nebránil, útočníci měli početní i fyzickou převahu a svůj útok mohli snadno a nerušeně vystupňovat také vzhledem k tomu, že k němu došlo v místnosti, kterou při jejím uzavření měli plně pod kontrolou. Okresní soud v Chebu zjistil, že motivem útoku byla msta za incident ze dne 1. 3. 2014, kdy došlo k potřísnění chodníku před barem Ch. či fasády baru, jehož provozovatelem v té době byl obviněný Š., krví, za což mohl právě poškozený O. . Zmíněný motiv ukazuje na to, že účelem útoku bylo potrestat poškozeného za uvedené znečištění. Tento trest měl podobu několika uštědřených úderů, jejichž následkem byly čtyři malé tržné rány v oblasti hlavy a obličeje a mírný otok nosu. Z hlediska sledovaného účelu se takový trest jevil jako úměrná odplata za to, v čem bylo spatřováno provinění poškozeného. Nejvyšší soud tím nemíní legalizovat napadení poškozeného, ale musí konstatovat, že ani z hlediska motivu útoku nevyznívá přesvědčivě závěr, že útok byl veden s úmyslem způsobit poškozenému ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku k právnímu posouzení skutku zmínil jen to, že shledal vinu obviněných dle podané obžaloby, ovšem pominul právní kvalifikaci jejich jednání dle ustanovení § 358 tr. zákoníku . K otázce, v čem konkrétně měly být naplněny znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, Krajský soud v Plzni nic neuvedl a naplnění těchto znaků nijak nevysvětlil.

Ve skutkových zjištěních, která učinil Okresní soud v Chebu a z kterých v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, není podklad pro to, aby skutek mohl být posouzen jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Toto posouzení skutku je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný A. Š.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného A. Š. zrušil ohledně tohoto obviněného jak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, tak rozsudek Okresního soudu v Chebu jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Důvod, z něhož Nejvyšší soud takto rozhodl ve prospěch obviněného A. Š., prospívá také obviněným R. P., P. L. a R. J., a proto Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky rovněž ohledně těchto obviněných. Nejvyšší soud zároveň zrušil všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Chebu znovu rozhodne o podané obžalobě se zřetelem k tomu, že skutek, tak jak byl zjištěn, nevykazuje znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu ode dne vyhlášení napadeného rozsudku pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že věc mu byla předložena dne 16. 12. 2015. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu