7 Tdo 1575/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




7 Tdo 1575/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2008 o dovolání obviněného V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 8 To 81/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 77/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 19 T 77/2007, byl obviněný V. V. (spolu s obviněným A. F.) uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému (solidárně s ostatními obviněnými) uložena povinnost uhradit poškozenému R. K. škodu ve výši 50.000,- Kč. Tímto rozsudkem byl za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen i další spoluobviněný L. N.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali obvinění odvolání proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací, vydal dne 26. 3. 2008, sp. zn. 8 To 81/2008, rozsudek, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 19 T 77/2007, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že V. V. (spolu s obviněným A. F.) spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému (solidárně s ostatními obviněnými) uložena povinnost uhradit poškozenému R. K. škodu ve výši 49.030,- Kč. Obviněný L. N. byl uznán vinným a odsouzen opět za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný V. V. řádně a včas podaným dovoláním, které směřuje do výroku o vině, trestu i náhradě škody a uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Považuje právní posouzení jeho jednání ze dne 7. 3. 2007 za obecně nesprávné, neboť podle jeho názoru nemá se skutkem popsaným ve výroku napadeného rozsudku od počátku nic společného. Ze skutkových zjištění vyplývá jen to, že byl toho dne ve společnosti odsouzených N., F. a svědkyně Š. také v L., ze kterého odjel do K. V. sám, nikoli s ostatními. S ostatními skutkovými zjištěními nesouhlasí a má za to, že nemají oporu v provedeném dokazování. Není mu známo proč N. neustále tvrdí, že jednal jako vykonavatel po vlivem podřízenosti a závislosti na něm a že se řídil pouze jeho instrukcemi. Znal ho teprve krátce. Pokud chtěl N. provést nějakou krádež, např. ve zlatnictví N. v L., tak to byla pouze jeho vlastní iniciativa, případně iniciativa jeho přítelkyně Š. Obviněný tvrdí, že pro ně nic nezjišťoval, žádné instrukce nikomu nedával a ani N. nic nesliboval. V napadeném rozsudku není, podle jeho názoru, vysvětleno, proč soudy v části výpovědi uvěřili N. (účast obviněného na jednání) a v jiné části (popření fyzického napadení v prodejně) již nikoli. Obviněný se domnívá, že výpovědi N. a Š. je nutno hodnotit jako účelové, ve snaze snížit jejich míru účasti na popsaném skutku. Své stíhání považuje za neopodstatněné a nedůvodné. Soudy obou stupňů vycházejí z výpovědi a tvrzení osob, které jsou samy trestně stíhány. Má za to, že ostatní dosud provedené důkazy nekorespondují s jejich tvrzením, naopak jsou s nimi v příkrém rozporu. Obviněný se rovněž domnívá, že Krajský soud v Plzni vydáním napadeného rozsudku mohl jednat rovněž v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. V tomto článku je deklarováno právo na spravedlivý proces. Domnívá se, že mohlo nastat porušení tohoto práva zamítnutím všech jím navrhovaných důkazů, které by napomohly řádnému vyšetření případu. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dulaurans proti Francii. Obviněný nesouhlasí s výrokem o vině a s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný, nespravedlivý. Trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil a není ani dán důvod, aby poškozenému něco platil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve všech výrocích z důvodu nesprávného právního posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním neshledal ani žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudů. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., být nemohou. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jeho konkrétní námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Z obsahu dovolání obviněného V. V. je zřejmé, že jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku, ale jsou zaměřeny výlučně proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy. Ani námitky ohledně neúplnosti provedeného dokazování pod zmíněný dovolací důvod zařadit nelze. Povahy skutkové jsou i výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný odlišně od soudů hodnotí výpovědi již zmiňovaného svědka a odsouzených. Obviněný v zásadě v dovolání tvrdí, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil.

Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces s tím, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci není možné hovořit o kategorii opomenutých důkazů. Při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z důkazů k prokázání určité skutečnosti provede, což se týká i důkazů navržených stranami. Tento závěr vyplývá z principu nezávislosti soudů. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Tak se stalo právě v posuzované trestní věci, kdy navrhované výpovědi dalších svědků nebyly nutné, neboť soud měl zcela za prokázanou vinu V. V. Tvrzení, k jehož ověření byly takové důkazy navrhovány, bylo již v řízení bez důvodných pochybností vyvráceno, přičemž soudy obou stupňů velmi podrobně tento svůj postup odůvodnily. Proto dovolací soud považuje tuto námitka za irelevantní.

Výše uvedenými námitkami tak deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se přiměřenosti trestu, lze obecně konstatovat, že námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod záleží ve stavu, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pochybení soudů, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, však v dovolání prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat nelze, a nelze tak činit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Ani námitka proti rozhodnutí o náhradě škody není schopna založit přezkumnou povinnost soudu. Obviněnému bylo možno uložit náhradu škody, protože soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a nebyla shledána jiná zákonná překážka, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody. Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky ani tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš