7 Tdo 1572/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 1572/2015-30

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. ledna 2016 v Brně dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 9 To 254/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 26/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 92 T 26/2015, uznal obviněného L. K. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

jménem společnosti Deligo, s. r. o., se sídlem Příkop 843, Brno, IČO: 29265223, jako kupující uzavřel dne 2. 1. 2013 v B. kupní smlouvu s dodavatelem, společností CZECH STYLE, spol. s. r. o., se sídlem Tečovská 1239, Zlín-Malenovice, IČO: 25560174. Na základě kupní smlouvy v období od 24. 1. 2013 do 31. 5. 2013 po vystavení dodavatelských faktur č. ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ... a ... odebral bez souhlasu či pověření jednatele společnosti Deligo, s. r. o., M. G. pneumatiky v celkové hodnotě 888 609 Kč. Obviněný pneumatiky prodal koncovým zákazníkům a dosud poškozené společnosti za odebrané zboží neuhradil kupní cenu, což od počátku ani neměl v úmyslu. Finanční prostředky získané prodejem pneumatik použil pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174, způsobil škodu ve výši 888 609 Kč.

Podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil poškozené společnosti CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 9 To 254/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Gabriela včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, v důsledku čehož podle něj došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu podle § 33 odst. 1 tr. ř. Má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, když neaplikoval princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s tím, jak bylo jeho jednání posouzeno. Je přesvědčen, že celá věc je spíše soukromoprávního charakteru, neměla tedy být posouzena jako trestný čin podle trestního zákoníku. Dále namítl, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, a že odvolací soud ani neuvedl, jaká tvrzení obsažená ve výpovědích svědků V. Č. a J. P. by ho mohla usvědčit. Obviněný také vytkl, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s otázkou jeho zavinění, protože trestný čin podvodu vyžaduje úmysl někoho podvést, avšak škoda v soukromoprávní oblasti může vzniknout i nedbalostí, opomenutím či omylem. V souvislosti s tím obviněný zmínil, že dluh vůči poškozené společnosti CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174, postupně hradí.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 9 To 254/2015, a aby mu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný také navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 265o tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolacím důvodem je pouze námitka, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že této námitce nelze přisvědčit především proto, že výrok, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, není v kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že není možné akceptovat ani úvahu obviněného, že by celou trestní věc postačilo řešit pouze prostředky civilního práva a spokojit se s tím, že obviněný uzavřel dohodu o náhradě způsobené škody s poškozenou společností CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174. K námitce neúplnosti dokazování, uvedl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů relevantních pro posouzení věci. Stejně tak nejvyšší státní zástupce dodal, že obviněnému není možné přisvědčit ani v tom, že by byl zkrácen v právu na spravedlivý proces, neboť úvahy soudů jsou logické a přesvědčivé.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutek obviněného a také to, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, což podle něj založilo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů, jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů a se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.

Obviněný právně relevantně namítl, že soud neaplikoval princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestněprávní reakce na spáchaný protiprávní čin ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku představuje nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu a jím chráněných hodnot a vztahů. Trestní odpovědnost pachatele činu vykazujícího formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu je totiž ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku podmíněna splněním dvou předpokladů; náležitou společenskou škodlivostí spáchaného činu a neadekvátností uplatnění odpovědnosti podle některého netrestního předpisu. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pachatelem zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je fyzická osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, v důsledku čehož došlo ke škodě na cizím majetku oklamané osoby a obohacení pachatele. Po subjektivní stránce je přitom vyžadován alespoň nepřímý úmysl podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž z hlediska zavinění u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku postačí nedbalost ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. Značná škoda je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda, která dosahuje nejméně částky 500 000 Kč. (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1206).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný L. K. úmyslně s poškozenou společností CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174, uzavřel kupní smlouvu, na základě které následně v období od 24. 1 2013 do 31. 5. 2013 bez souhlasu či pověření jednatele společnosti Deligo, s. r. o., IČO: 29265223, odebral pneumatiky v celkové hodnotě 888 609 Kč. Obviněný následně pneumatiky prodal koncovým zákazníkům, čímž se obohatil a poškozené společnosti CZECH STYLE, spol. s. r. o., IČO: 25560174, způsobil škodu ve výši 888 609 Kč.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný L. K. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť se obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutek spáchaný obviněným byl správně právně posouzen, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podstatou trestní věci obviněného bylo úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestněprávní represe je tedy proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu podle § 33 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy České republiky). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného. Ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. konkretizuje základní práva obviněného, který má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení, a je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 592/2000). V trestní věci obviněného nedošlo k zásahu do práva na obhajobu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu