7 Tdo 1571/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák.




7 Tdo 1571/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2008 o dovolání obviněného P. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 8 To 79/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2008 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 5 T 1/2008, byl obviněný P. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák., trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na čtyři roky a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci nákladního dodávkového automobilu C. , přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 20/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Dále bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto ohledně obviněného M. J.

O odvoláních obou obviněných, která byla podána proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 8 To 79/2008. Z podnětu odvolání obviněného P. Š. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému P. Š. byl za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 20/2007, a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 1 T 116/2007, uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na deset a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci nákladního dodávkového automobilu zn. C. , přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rokycanech a další obsahově navazující rozhodnutí. Kromě toho bylo rozhodnuto také o odvolání obviněného M. J.

Obviněný P. Š. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím jednak to, že v rozsudku Krajského soudu v Plzni byl ponechán beze změny výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák., jednak výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu tohoto ustanovení spatřoval v tom, že skutek byl posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. Namítl, že neměl úmysl usmrtit poškozeného a že tedy chybí subjektivní stránka pokusu vraždy. Vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil řadu námitek proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, pokud pak na těchto zjištěních vybudovaly závěr o jeho úmyslném zavinění. Mimo meze dovolacího důvodu namítl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody. Obviněný P. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. Š. je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednaní pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný P. Š. dne 16. 3. 2007 v době před 23.00 hod. v obci B. , okr. R. , na neoploceném pozemku naproti domu poté, co společně s obviněným M. J. odcizili 293 ks střešních tašek, které naložili do dodávkového vozidla zn. C. , a co při tom byli přistiženi majitelem střešních tašek J. V. ml. a jeho otcem J. V. st., obviněný P. Š. nastoupil do vozidla, v úmyslu odjet se rozjel, ač věděl, že těsně před vozidlem stojí J. V. st., který se mu snažil zabránit v odjetí úderem lopatou do čelního skla vozidla, a s vědomím, že může J. V. st. usmrtit, pokračoval v jízdě, narazil do těla J. V. st., který stál před přední částí automobilu mírně nakročen levou nohou proti pravé straně rámečku registrační značky vozidla, a v jízdě pokračoval i přesto, že si byl vědom sražení J. V. st. a levým zadním kolem ho přejel, v důsledku čehož J. V. st. utrpěl rozlomení pánve, mnohačetné zlomeniny žeber, zlomeninu pravé stehenní kosti, zlomeninu pravé lopatky a pravé pažní kosti a další poranění jako pohmoždění plic, vniknutí vzduchu do obou pohrudničních dutin a drobné trhliny v zevním zvukovodu vlevo a tato zranění ho bezprostředně ohrožovala na životě.

Uvedený skutkový stav evidentně naplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. i z hlediska subjektivní stránky, kterou soudy správně posoudily jako tzv. nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Vědomostní složka nepřímého úmyslu vyplývá především ze zjištění týkajících se vzájemného postavení obviněného a poškozeného v době, kdy se obviněný s vozidlem rozjel, a ze světelných poměrů na místě činu. Pokud jde o vzájemné postavení obviněného a poškozeného, je v uvažovaném ohledu významné zjištění, že poškozený stál před středem přední části vozidla proti jeho čelnímu sklu. Tím se poškozený snažil zabránit obviněnému v tom, aby z místa odjel, avšak protože obviněný pokračoval v pohybu vozidla, poškozený lopatou udeřil do předního skla vozidla. Z hlediska obviněného byla přítomnost poškozeného před vozidlem zřejmá především z této okolnosti, která byla nutně provázena zvukovým efektem projevujícím se i uvnitř vozidla. Navíc místo bylo osvětleno pouliční lampou natolik dostatečně, že to obviněnému umožňovalo odpovídajícím způsobem se orientovat v situaci před vozidlem včetně zaznamenání přítomnosti poškozeného. O tom ostatně svědčí také zjištění, že obviněný se zhasnutými světly nakonec z místa odjel směrem k silnici, po které se pak zcela vzdálil. Provedení jízdního manévru, který směřoval k opuštění místa, se zhasnutými světly plně odpovídá tomu, že světelné poměry na místě umožňovaly obviněnému vidět situaci před vozidlem. Potřebná míra viditelnosti nebyla dotčena tím, že přední sklo vozidla bylo zhruba uprostřed spíše k pravé polovině popraskané po úderu lopatou, ani tím, že obviněný jinak trpí oční vadou (šedým zákalem oční čočky pravého oka s tupozrakostí), která je ve stabilizovaném stavu, není léčena a není důvodem žádného omezení obviněného, pokud jde o řízení motorových vozidel. Zjištěné okolnosti tedy plně opodstatňují závěr soudů, že obviněný viděl poškozeného nacházejícího se před vozidlem a věděl, že dalším pohybem rozjíždějícího se vozidla ho srazí a přejede. Obviněnému bylo známo i to, že poškozený se v důsledku sražení ocitl pod poměrně těžkým dodávkovým vozidlem, které navíc bylo naloženo větším množstvím odcizených střešních tašek, což hmotnost vozidla ještě zvětšovalo (celkem dosáhla hodnoty 3 180 kg). Z pozice obviněného bylo velmi snadno předvídatelné, že pokud se poškozený ocitne pod takovým vozidlem a bude jím přejet, reálně mu hrozí nejen velmi vážná zranění, ale i smrt. Lze tudíž akceptovat také závěr, že obviněný věděl o možnosti, že přejetím poškozeného usmrtí.

Volní složka nepřímého úmyslu, která spočívá ve srozumění obviněného s hrozícím smrtelným následkem vyplývajícím z přejetí poškozeného, je z okolností posuzovaného případu rovněž zřejmá, přičemž je dobře slučitelná jak s tím, že obviněný nechtěl poškozeného usmrtit, tak s tím, že k usmrcení poškozeného obviněný neměl podle svých námitek žádný motiv. Jednaní obviněného bylo motivováno snahou opustit místo, kde se krátce předtím dopustil krádeže střešních tašek. Tento cíl je z hlediska znaků trestného činu vraždy, resp. jeho pokusu, sám o sobě nevýznamný. Obviněný se však ocitl v situaci, kdy tohoto cíle nemohl dosáhnout jinak než jednáním, které zároveň směřovalo proti tělesné integritě poškozeného a které bylo co do své razance reálně způsobilé přivodit poškozenému smrt. Svůj význam má i zřetelná gradace celého incidentu. Bezprostředně po krádeži byl obviněný nejprve slovně upozorněn na to, že střešní tašky jsou majetkem syna poškozeného, přičemž zjevným cílem tohoto upozornění bylo přimět obviněného a jeho společníka k vrácení střešních tašek. Zatímco společník obviněného se z místa vzdálil, obviněný nasedl do vozidla, v němž byly odcizené střešní tašky, vozidlo nastartoval a tím dal najevo, že hodlá i s odcizenými věcmi odjet. Poškozený se odjetí vozidla snažil zabránit nejprve tím, že se před něj postavil, a potom když obviněný v rozjetí pokračoval, úderem lopatou do předního skla vozidla. V takto vyhrocené situaci bylo zřejmé, že poškozený je pevně rozhodnut zabránit obviněnému v odjezdu a že obviněný je zároveň nezvratně rozhodnut odjet a vynutit si odjezd v podstatě za jakoukoli cenu. Obviněnému bylo lhostejné, že touto cenou může být i smrt poškozeného pod koly odjíždějícího vozidla. Jde o takový typ lhostejnosti, který je výrazem kladného vztahu obviněného k oběma variantám, které reálně přicházely v úvahu jako následek jeho jednání, to znamená jak k variantě, že poškozený přejetí přežije, tak k variantně, že poškozený bude při přejetí usmrcen. Obviněný evidentně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že poškozený nebude usmrcen. Skutečnost, že poškozený přejetí přežil, byť s těžkými zraněními, tak byla výsledkem jen příznivé shody nahodilých okolností. Závěr soudů, že obviněný byl s hrozícím smrtelným následkem srozuměn, je proto akceptovatelný. S tímto závěrem ostatně koresponduje také další jednání obviněného. I když obviněnému bylo zřejmé, že zadním kolem přejel tělo poškozeného, bez dalšího ujel a zaparkoval až na relativně dosti vzdáleném místě, aniž se o osud poškozeného jakkoli zajímal. (K volní složce nepřímého úmyslu viz přiměřeně č. 3/2006 Sb. roh. tr.)

Námitky obviněného ohledně subjektivní stránky činu nemohly být podkladem pro to, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, resp. na výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni.

Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že shodně s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem jejich hodnocení důkazů. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení , znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo meze dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud správností právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která akceptoval i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Uvedená zjištění jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasným, srozumitelným, přehledným, logickým a ověřitelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. To, že obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu vyvodily, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel. Nejde-li o situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec