7 Tdo 1570/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 b tr. ř.



7 Tdo 1570/2012-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. Ď., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 61 To 308/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 56/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 T 56/2012, byl obviněný L. Ď. uznán vinným trestným činem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému: Hlavní město Praha, Městská policie hl. m. Prahy škodu ve výši 5.000,- Kč.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 61 To 308/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že je v jeho případě dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Má za to, že v rámci adhezního řízení soudy nesprávně aplikovaly předpisy hmotného práva týkající se výše spoluúčasti poškozené na pojišťovací události. Poškozená údajně nedoložila smluvní pojišťovací titul k relevantnímu zjištění výše spoluúčasti na pojistné události. Obviněný poté citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 853/2007) pasáž týkající se požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Připomněl rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04), ze kterého rovněž obsáhle citoval pasáže týkající se výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení, jež má za následek porušení základních práv a svobod. Obviněný se domnívá, že v jeho případě jde o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, zapříčiněný závažným porušením procesních předpisů zajišťujících zjištění toho, co se stalo a co je předmětem právního hodnocení. Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně byla podle něj nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená, což se stalo v důsledku vadného procesního postupu, při kterém nebylo důsledně dbáno § 2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně obviněný brojí proti podle něj velmi omezenému dokazování v adhezním řízení.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Než mohl Nejvyšší soud posoudit, zda námitky obviněného v dovolání odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a zda jsou důvodné, musel se předně zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. Zjistil přitom, že dovolání obviněného je přípustné, byť konkrétní námitky jednoznačně směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, která jsou považována za nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená, a to ve vztahu k výroku o náhradě škody, který má svůj základ ve výroku o vině.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných rad.

Obviněný již po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně v hlavním líčení výslovně uvedl, že podává odvolání, a to pouze proti výroku o trestu. V písemném odvolání pak rovněž napadl pouze výrok o trestu, když uvedl, že se odvolává proti rozhodnutí o trestu, u kterého nelze říct, že je mírný a výchovný. Ve veřejném zasedání konaném u Městského soudu v Praze o jeho odvolání dne 16. 8. 2012 uvedl, že trvá na podaném odvolání. Jeho důkazní návrhy pak směřovaly k objasnění příčin životní situace, ve které se nachází, kde navrhoval výslech soudkyně z Krajského soudu v Ostravě a výslech starosty. Byť s poukazem na společenskou situaci, kdy podle něj je ničení majetku za určitých okolností přípustné, ale také uvedl, že si myslí, že je beztrestný. Tím ale v podstatě zaměřil své odvolání také proti výroku o vině.

I když odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadený výrok o trestu a řízení, které mu předcházelo, je zřejmé, že prozkoumával také výrok o vině se závěrem, že obvodní soud provedl dostatek důkazů a tyto jednoznačně prokazují vinu obviněného.

Jelikož dovolání obviněného je přípustné, zabýval se dále Nejvyšší soud otázkou, zda jeho dovolací námitky jsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jeho námitky tomuto důvodu dovolání neodpovídají. Toho si byl také vědom obviněný, když namítal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obecně namítal, že příčiny takového nesouladu spatřuje ve vadném procesním postupu. Konkrétně pak brojil toliko proti úplnosti dokazování a hodnocení důkazů v rámci adhezního řízení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor, jak se domnívá obviněný. Skutková zjištění soudů týkající se namítaného výroku o náhradě škody a její výše mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi samotného obviněného, že to byl skutečně on, kdo svým jednáním (třemi údery olověnou trubkou rozbil levé boční sklo a čelní sklo služebního vozidla Městské policie) poškodil uvedené vozidlo. Z protokolu o hlavním líčení dne 30. 5. 2012 (č. l. 67) je zřejmé, že se poškozený (Hlavní město Praha, Městská police hl. m. Prahy) včas a řádně připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v částce 5.000,- Kč. Provedeným dokazováním, a to zejména listinnými podklady (na č. l. 49 55 tr. spisu) ze dne 29. 5. 2012, které byly jako důkaz provedeny v hlavním líčení dne 30. 5. 2012, bylo zjištěno, že celkové náklady na opravu vozidla činily 12.162,- Kč (viz faktura a zakázkový list na č. l. 52, 53). Ze sdělení pojistitele, České podnikatelské pojišťovny, a. s., (č. l. 51 tr. spisu) a z výpovědi zmocněnce poškozeného v hlavním líčení dne 30. 5. 2012 (č. l. 68, 69 tr. spisu) pak vyplývá, že u pojistné smlouvy č. ......, kterou bylo pojištěno poškozené vozidlo, byla sjednána 5% výše spoluúčasti poškozeného s minimální částkou 5.000,- Kč při škodě do 100.000,- Kč. Z vyčíslení pojistitele na č. l. 51 tr. spisu je tedy zřejmé, že Česká podnikatelská pojišťovna z výše uvedeného důvodu na základě vystavené faktury proplatila za poškození vozidla částku ve výši 7.126,- Kč a částku 5.000,- Kč, rovnající se spoluúčasti poškozeného, neuhradila. S touto částkou se zcela oprávněně řádně a včas připojil poškozený k trestnímu řízení. Nejvyšší soud se tedy v tomto ohledu plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou pevným základem také pro závěr ohledně výše škody.

Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný dosavadní důkazy ohledně výše spoluúčasti poškozeného na škodě považuje za nedostatečné, a domáhá se dalších důkazů, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného L. Ď. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš