7 Tdo 1566/2012
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 1566/2012-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 1. 2013 o dovolání obviněného J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 To 50/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2012 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .

Odůvodnění
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 39 T 6/2012, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 To 50/2012. Podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jednomu z poškozených a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto. Obviněný byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let s tím, že podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, a to proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině oběma trestnými činy. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek posouzený jako zločin loupeže měl být kvalifikován jen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nezpůsobil značnou škodu, a že jeden z útoků měl povahu krádeže. Namítl, že skutek posouzený jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl takto kvalifikován nesprávně, neboť pro nedostatek úmyslu nešlo o trestný čin. Jinak mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při dokazování a že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání nebo přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky musí zákonnému dovolacímu důvodu odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Právním posouzením skutku se tedy rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tak možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný
- dne 17. 7. 2011 kolem 14,15 hodin v B. během předváděcí jízdy vozidlem zn. Audi A8, které bylo majetkem obchodní společnosti ROS, a.s., a které obviněný řídil v přítomnosti zaměstnance uvedené společnosti P. H. , se záměrem získat vozidlo bez zaplacení přikázal pod pohrůžkou střelby P. H. , aby vystoupil z vozidla, a když tak P. H. učinil, obviněný s vozidlem odjel, v důsledku pronásledování policií ho nakonec zanechal poblíž obce N. a svým jednáním způsobil obchodní společnosti ROS, a.s., škodu ve výši 3 013 180 Kč (bod I/1 výroku o vině),
- dne 17. 7. 2011 v 9,20 hodin v B. , D. , v herně KAJOT se záměrem získat číšnickou peněženku, kterou držela v ruce barmanka M. R. , jí vstříkl z lahve džus do obličeje, čímž jí způsobil potíže se zrakem, a vytrhl jí z ruky číšnickou peněženku, vzal z ní částku 5 900 Kč, kterou si ponechal, peněženku zahodil na zem, odešel a svým jednáním způsobil obchodní společnosti NET and GAMES, a.s., škodu ve výši 5 900 Kč (bod I/2 výroku o vině).

Námitky proti bodu I/1 výroku o vině se týkaly aplikace ustanovení § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Toto ustanovení vymezuje způsobení značné škody jako okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Soudy vyvodily způsobení značné škody ve smyslu tohoto ustanovení z ceny vozidla, kterého se obviněný zmocnil. Obviněný namítal, že soudy neměly toto ustanovení aplikovat, protože vozidlo si nechtěl trvale přisvojit, ale jen přechodně použít. S těmito námitkami se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. K posouzení skutku podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku by nebyl důvod, pokud by se obviněný zmocnil vozidla jen za účelem jeho přechodného užívání, např. k vykonání jednotlivé jízdy, po které by tu byla reálná možnost poškozeného obnovit svou dispozici s vozidlem. Z ničeho - dokonce ani z výpovědi obviněného - není patrno, jaký cíl či účel by měla mít případná jednotlivá jízda a jak obviněný případně hodlal umožnit poškozenému obnovení dispozice s vozidlem. Pokud by obviněný sledoval jen to, aby se s vozidlem projel, mohl být tento účel snadno splněn samotným vykonáním předváděcí jízdy, při které bylo obviněnému umožněno řídit vozidlo. Obviněný ovšem poté, co se vozidla zmocnil tím, že za použití pohrůžky střelbou z něho vykázal zaměstnance obchodní společnosti, která byla vlastníkem vozidla, odjel s vozidlem mimo město B. , a když zjistil, že je pronásledován policií, vozidlo opustil u obce N. , přičemž vozidlo zanechal odstavené na krajnici silnice se zapnutým motorem. Vezme-li se v úvahu okolnost, že obviněný byl v kritickou dobu v podstatě bez peněz a že téhož dne krátce předtím si opatřil menší peněžní částku loupeží provedenou v herně, čímž dal najevo záměr opatřovat si prostředky nezákonně, pak není nic nelogického na závěru soudů, že jednání, kterým se obviněný zmocnil vozidla, směřovalo k tomu, aby vozidlo zcela odňal z dispozice vlastníka a aby si tak vytvořil případnou možnost získat za něj peníze, a nikoli k tomu, aby ho jen přechodně použil a opět umožnil poškozenému obnovení dispozice s vozidlem. Posouzení skutku podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tedy bylo namístě.

Námitky proti bodu I/2 výroku o vině se týkaly intenzity použitého násilí, kterou obviněný označoval za tak malou, že nebylo možné posuzovat daný útok jako trestný čin loupeže a že šlo jen o trestný čin krádeže. Ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jednání, které spočívalo ve vstříknutí džusu do očí poškozené a zároveň ve vytržení peněženky z ruky, soudy důvodně pokládaly za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Vstříknutí džusu do očí mělo ten účinek, že paralyzovalo vůli poškozené, neboť ji štípalo v očích a měla slepené řasy, což snížilo její pozornost a soustředěnost a umožnilo obviněnému snadné vytržení peněženky z ruky poškozené. Celkově sice šlo o násilí menší intenzity, avšak tato okolnost pouze snižuje stupeň závažnosti činu. Lze jen dodat, že ani výjimečně malá intenzita násilí není důvodem pro posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku (k tomu viz přiměřeně č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).

Pokud soudy posoudily útoky uvedené v bodech I/1, 2 výroku o vině jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, je toto právní posouzení správné.

Jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že ačkoli dne 12. 5. 2011 vykonal trest odnětí svobody uložený ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 99 T 121/2009 za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), obviněný dne 22. 6. 2011 kolem 14,45 hodin v B. , P. , v notářské kanceláři při ověřování podpisů na příkazních smlouvách vzal Z. O. částku 35 000 Kč připravenou pro obviněného jako zálohu na odměnu za provedení inkasa pohledávek, které obviněný předtím slíbil V. J. , jednateli obchodní společnosti VELPA plus, s.r.o., a s těmito penězi odešel, přičemž pohledávky uvedené obchodní společnosti nevymáhal a ani neměl v úmyslu vymáhat, a svým jednáním způsobil obchodní společnosti VELPA plus, s.r.o., škodu ve výši 35 000 Kč (bod II výroku o vině).

Námitky proti bodu II výroku o vině se týkaly subjektivní stránky činu. Obviněný namítal, že měl v úmyslu vymáhat pohledávky obchodní společnosti VELPA plus, s.r.o. Tyto námitky jsou evidentně bez opodstatnění. O tom, že obviněný pouze předstíral úmysl vymáhat pohledávky uvedené obchodní společnosti a že sledoval jen to, aby mu pod touto záminkou byla vyplacena záloha, jasně svědčí způsob a okolnosti jeho jednání. Obviněný vzal Z. O. z kapsy košile částku 35 000 Kč připravenou pro něho za situace, kdy v notářské kanceláři měly být ověřeny podpisy na příslušných příkazních smlouvách. K ověření podpisů obviněného nedošlo, protože měl poškozený občanský průkaz, avšak obviněný prohlásil, že si dojde pro jiný doklad, vzdálil se i s penězi, nevrátil se, přestal s druhou stranou smluvního vztahu komunikovat a stal se pro ni nedosažitelný. Obviněný nevyvinul žádnou činnost směřující k vymožení pohledávek. Kromě toho se nacházel v situaci, která v podstatě vylučovala, aby se věnoval vymáhání pohledávek, protože měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody uloženého ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 4/2010. Neučinil nic pro to, aby se příkazní smlouvy staly ověřením jeho podpisů perfektními, ani pro to, aby si tyto smlouvy ve vyhotoveních určených pro něho vůbec opatřil. Za tohoto stavu je plně přijatelný závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného a o naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku i z hlediska subjektivní stránky trestného činu.

V dovolání obviněného nebyl žádný podklad k tomu, aby Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní posouzení skutků, tak jak byly zjištěny oběma soudy, je správné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný v zájmu ochrany ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech, jimiž byly především jednoznačné usvědčující výpovědi svědků P. H. , M. R. , Z. O. , V. J. a dalších svědků, kteří nepřímo podporovali výpovědi hlavních usvědčujících svědků. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v této souvislosti přijatelně zdůvodnily i to, proč považují návrhy obviněného na další dokazování za nadbytečné. To se týká zejména požadavku obviněného, aby znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byl ověřen jeho duševní stav. Tento požadavek by byl opodstatněný, pokud by tu byla reálná možnost pro úsudek, že obviněný pro duševní poruchu v době činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, resp. pokud by rozpoznávací nebo ovládací schopnost obviněného byla pro duševní poruchu v době činu podstatně snížena. Pokud soudy uvedený požadavek neakceptovaly, měly pro to dostatek přesvědčivých důvodů. Obviněný se dopustil trestných činů jednáním, které bylo z hlediska zamýšleného cíle zcela přiměřené, plně konsolidované a vyznačovalo se odpovídající orientací obviněného ve všech podstatných směrech. Ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody dal obviněný podnět k vyšetření psychiatrem, avšak ani z tohoto vyšetření se nijak nenaznačuje reálný podklad k úvaze o možné nepříčetnosti obviněného, resp. alespoň k úvaze o jeho zmenšené příčetnosti. Část dovolacích námitek obviněného byla zaměřena proti způsobu, jímž Krajský soud v Brně v hlavním líčení provedl dokazování listinnými důkazy, a proti použitelnosti dopisů obviněného adresovaným orgánům činným v trestním řízení. Tyto námitky nemohly vést k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů již proto, že zpochybňovaná zjištění primárně nejsou založena na listinných důkazech, ale na jasných usvědčujících výpovědích svědků. Význam listinných důkazů je v tomto ohledu jen podpůrný a doplňující. Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s rozsahem, v němž soudy provedly dokazování, není to dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec