7 Tdo 1565/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák.




7 Tdo 1565/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2008 o dovolání obviněného Š. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 12 To 217/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 20/2008 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á :

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 6 T 20/2008, byl obviněný Š. Š. uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem vydírání dle § 235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému T. V. škodu ve výši 26.000,- Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 12 To 217/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Š. Š. řádně a včas podaným dovoláním, uplatňuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítá, že popis skutku neodpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Nadále trvá na tom, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil, že pouze půjčil poškozenému V. v přítomnosti J. Š. peníze. Odkazuje na konstatování krajského soudu, že rozpory ve výpovědích obviněného a poškozeného nejsou zásadního charakteru. Přesto soud k jeho výpovědi nepřihlíží, nepovažuje ji za podstatnou. Naopak se důvěřuje zcela výpovědi poškozeného. Nepřipustil se důkaz znaleckým posudkem na osobu poškozeného, ačkoli ten se léčil na psychiatrii (trpí úzkostnými stavy). Takovýto jedinec by si mohl určité životní situace vykládat jinak než jak skutečně proběhly. Jeho schopnost hodnotit tyto situace je značně snížena. Za velmi podstatné považuje obviněný to, že svědek popisuje, že měl být vydírán, ale jeho tvrzení nejsou potvrzena žádnými dalšími přímými důkazy. Sám krajský soud konstatuje, že se v případě poškozeného jedná o snadno ovlivnitelnou osobu, která není zcela duševně zdráva. Proto se jeví poměrně zásadní prověřit schopnost poškozeného vypovídat objektivně o situacích, které prožil. Nevěrohodnost poškozeného je zřejmá v případě jednání v bance, kdy dle vlastní výpovědi šeptal bankovní úřednici, že jde o přepadení. I z této situace je zřejmé nesprávné hodnocení situace poškozeným. Jeví se tedy zcela nezbytné zajistit znalecký posudek, který by stanovil, jaká je hodnota výpovědi poškozeného, zvláště když je tato výpověď hlavním důkazem obžaloby. I výpověď svědkyně Zídkové ml. mající potvrdit výpověď poškozeného, se nejeví zcela v neprospěch obviněného. Sama nebyla schopna uvést podstatné okolnosti případu (nebyla o nátlaku informována, čerpala pouze z toho, co ji sám poškozený řekl). Naopak verzi obviněného potvrzuje svědek J. Š., k jehož svědectví oba soudy nepřihlíží. Údajné rozpory ve výpovědích mezi svědkem a obviněným lze vysvětlit například tím, že obviněný mohl mít u sebe celou částku, ale z důvodu obavy z krádeže, si ji rozložil do více kapes. Přitom věděl, kolik v které je a nemusel později odpočítávat jednotlivé bankovky. Celý popis situace, jak jí líčí svědci, pak odpovídá nejen verzi poškozeného, ale také verzi obviněného a soud tedy nepostupoval podle pravidla v pochybnostech ve prospěch obviněného , když důkazy hodnotil jednostranně v neprospěch obviněného. Obviněný se domnívá, že pokud by soud skutečně došel k závěru, že poškozený mu svěřil finanční prostředky na získání úvěru, pak nikde není prokázána subjektivní stránka jeho jednání, především skutečnost, že pro poškozeného nechtěl sjednat úvěr či nemohl sjednat úvěr. Pokud by už finanční prostředky vylákal, pak mu nebylo prokázáno, že by si je ponechal pro vlastní potřebu bez toho, že by pro poškozeného nějakou službu vykonal. Obviněný dále namítá, že tato věc neměla nikdy být řešena trestně, protože jde čistě o věc občanskoprávní, kdy šlo buď o vrácení půjčky (podle verze obviněného) nebo o zprostředkování úvěru (podle verze poškozeného). Soud pochybil i v tom, že pokud se mluví o pohrůžce násilím, je ji třeba jednoznačně označit, což soud v žádném ze svých rozhodnutí neučinil. Rovněž i výši trestu považuje za nepřiměřenou a také namítá, že otázka výše náhrady škody měla být řešena občanskoprávně. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2008 (uvedeno chybně 17. 4. 2008), sp. zn. 6 T 20/2007 (uvedeno chybně 6 T 4/2008), a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem shrnula dosavadní průběh řízení. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Proto námitka obviněného, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu, nemůže obstát. Názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu podvodu je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho vyvozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než jak vzaly za prokázané soudy obou stupňů. Deklarovaný dovolací důvod není naplněn ani v té části námitek, kdy se tvrdí nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění. Ani námitka, že se jednalo o běžný vztah občanskoprávní nemůže obstát, protože pokud při jednání o zajištění úvěru vystupoval obviněný pod jiným jménem, je zřejmé, že se z jeho strany nejednalo o vážně myšlený úkon. Ze stejného důvodu není deklarovaný dovolací důvod relevantně naplněn ani námitkou, že skutková věta výroku o vině trestným činem vydírání neobsahuje popis pohrůžky násilí, kterým měl působit na vůli poškozeného, protože primárně obviněný skutkové okolnosti zde rozvedené popírá. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu I. stupně je k formě donucení uvedeno, že obviněný hrozil poškozenému těžkou újmou. Tato výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání odporu poškozeného, nepochybně je pohrůžkou násilí, kterou pachatel poškozeného nutil k určitému jednání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného Š. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jeho konkrétní námitky ale z podstatné části důvodu podle písm. g) neodpovídají, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ale do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné dokazování (nebyl opatřen znalecký posudek na poškozeného) a nesprávné hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědků A. Z. a J. Š. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný neodůvodnil z toho hlediska, kterou ze dvou jeho možných alternativ uplatňuje.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o kterou opřel své dovolání obviněný, nepřicházelo v první alternativě v úvahu, neboť by mělo své místo pouze pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání rozsudku na základě řádného opravného prostředku obviněného a k jeho zamítnutí nebo odmítnutí z tzv. procesních důvodů uvedených v § 253 odst. 1 resp. odst. 3 tr. ř. V trestní věci obviněného však Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného projednal a rozhodl o něm usnesením podle § 256 tr. ř. tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl, a to poté, co napadený rozsudek přezkoumal podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. Obviněný tak tento dovolací důvod mohl založit pouze na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Vzhledem k uvedeným požadavkům posoudil Nejvyšší soud jako hmotně právní námitku tvrzení obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání. Konkrétně pak obviněný tuto námitku zaměřil toliko proti výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Namítl totiž, že nebylo prokázáno, že pro poškozeného úvěr sjednat nechtěl, nebo nemohl a že by finanční prostředky vylákal s úmyslem ponechat si je pro svojí osobní potřebu. Z hlediska této námitky proto Nejvyšší soud přezkoumal právní posouzení skutku uvedeného v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale dovolání důvodným neshledal.

Obviněný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchal tím, že v období od 13. do 19. 5. 2007 v H. K. a H., vystupující pod smyšleným jménem P., pod záminkou zprostředkování úvěru ve výši 300.000,- Kč, postupně vylákal od T. V. finanční částku ve výši 26.000,- Kč, ač věděl, že žádný úvěr nezprostředkuje.

Protože z těchto skutkových zjištění soudu I. stupně, která byla potvrzena soudem odvolacím Nejvyšší soud vycházel, nepřihlížel k námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by úvěr pro poškozeného sjednat nechtěl, nebo nemohl. Touto námitkou totiž obviněný přímo popírá výše citovanou část skutku, že jednal uvedeným způsobem ač věděl, že žádný úvěr nezprostředkuje . K tomuto skutkovému zjištění dospěl již soud I. stupně na základě hodnocení provedených důkazů a v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku již skutková zjištění napadat nelze. Pokud bylo prokázáno, že obviněný pro poškozeného žádný úvěr zprostředkovat nechtěl, je pak nerozhodné, zda by úvěr sjednat mohl.

Zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele se zpravidla zjišťuje nepřímo na základě provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Bylo-li v tomto směru zjištěno, že obviněný zprostředkovat poškozenému úvěr nechtěl (resp. neměl v úmyslu), a přesto od něj jakoby za tímto účelem požadoval a skutečně obdržel postupně celkovou částku 26.000,- Kč, je zřejmé, že příslib zprostředkování úvěru byl pro něj jen záminkou, aby takto od poškozeného vylákal finanční prostředky. Tímto svým jednáním tak poškozeného uvedl v omyl, obohatil se o uvedenou finanční částku ke škodě T. V. a takto podvodně jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., jak správně uvedl již soud I. stupně. To platí zvláště pak za situace, kdy podle zjištění soudu vystupoval vůči poškozenému navíc pod smyšleným jménem P., aby zakryl svoji pravou identitu a vyhnul se tak případnému odhalení.

Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného o neprokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ji považuje za zjevně neopodstatněnou a z hlediska této námitky tak dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud také ohledně další hmotně právní námitky obviněného, že soudy ve svých rozhodnutích žádnou pohrůžku násilím necitují. Je tedy zřejmé, že obviněný tímto napadá výrok o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 2) rozsudku soudu I. stupně. Byť i tato námitka je do značné míry především skutkové povahy, protože obviněný tak v podstatě pomíjí konkrétní skutková zjištění uvedená v popisu skutku ad 2) výroku o vině, lze na ni obecně nahlédnout jako na námitku zpochybňující naplnění formálního znaku pohrůžkou násilí skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Namítá-li totiž obviněný, že soud žádnou pohrůžku násilím v rozhodnutí necituje, vyplývá z toho, že ty skutkové okolnosti, které uvedl ohledně výhrůžek soud I. stupně ve výroku o vině ad 2), obviněný nepovažuje za dostatečné pro závěr o existenci pohrůžky násilí.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která dostatečně vyjadřují a naplňují dovolatelem namítaný nedostatek objektivní stránky trestného činu vydírání, a jsou tak dostatečným vyjádřením zákonných znaků tohoto trestného činu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že za pohrůžku násilí pokládal jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenému hrozil obviněním ze znásilnění, že jako pro mafiána není pro něj problém postarat se o to, aby se někoho zbavil, případně na něj někoho poslal a stanou se mu věci, které se mu ještě nestaly, když vše vyvrcholilo dne 20. 5. 2007, kdy mu telefonicky opakovaně vyhrožoval, že pokud mu nezaplatí 50.000,- Kč do jedné hodiny, tak se má na co těšit, že si ho najde. K tomu je třeba uvést, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoliv ihned, ale teprve v bližší či vzdálenější budoucnosti, přičemž tato pohrůžka nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Jestliže tedy obviněný za daných okolností vyhrožoval poškozenému pronesením výše uvedených výroků, a tím jej nutil, aby zaplatil částku 50.000,- Kč, je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, že šlo již o pohrůžky násilím dosti konkrétní. I když přímo forma násilí nebyla specifikována, má takovouto povahu hrozby násilím výhrůžka, že jako mafián nemá problém se někoho zbavit a může na něj někoho poslat, resp. najde si jej a má se na co těšit. Jak vyplývá ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, byly tyto pohrůžky proneseny obviněným natolik intenzívně a přesvědčivým způsobem, že vzbudily v poškozeném důvodnou obavu o jejich uskutečnění, že zavolal policii o pomoc. Obviněný uvedeným jednáním tak naplnil objektivní stránku trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Ostatně nelze přehlédnout, že i kdyby se ze strany obviněného nejednalo o pohrůžku násilí, naplňovalo by i nadále jeho jednání trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák., a to ve znaku pohrůžky jiné těžké újmy, spočívající zejména v obvinění ze znásilnění.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se přiměřenosti trestu, lze obecně konstatovat, že námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod záleží ve stavu, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pochybení soudů, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, však v dovolání prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat nelze, a nelze tak činit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Ani námitka proti rozhodnutí o náhradě škody není schopna založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněnému lze uložit povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem za splnění kumulativně stanovených předpokladů, tj., že soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a nebyla shledána jiná zákonná překážka, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud jsou splněny shora uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, je soud povinen s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody, pokud byl uplatněn řádně a včas, tak jak má na mysli ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. a nesmí zbytečně poškozeného odkazovat na občanskoprávní nebo jiné řízení (R 34/1963, B 3/1982-22-II.). Z uvedeného vyplývá, že pokud je v popisu skutku odsuzujícího rozsudku obviněnému kladeno za vinu způsobení majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nesmí poškozeného odkázat na řízení občanskoprávní anebo před jiný příslušný orgán, pokud tomu ovšem nebrání zákonná překážka, jako je např. promlčení, nebo to, že škoda je uhrazena. Takovým postupem by se výrok o vině dostával do rozporu s výrokem o náhradě škody, přestože pro rozhodnutí o vině musela být existence škody způsobené trestným činem i její výše spolehlivě prokázána ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto ani touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že z části obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Protože dvě hmotně právní námitky obviněného (absence subjektivní stránky a nenaplnění pohrůžky násilí) shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, není ve věci dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím ani podle písm. l) tohoto zákonného ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš