7 Tdo 1564/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 146a odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1564/2016-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný Bc. K. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 109/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 109/2015, byl obviněný Bc. K. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. T. škodu ve výši 20 805 Kč.

O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině, trestu a náhradě škody, obviněný proti výroku o vině a trestu a poškozený D. T. v neprospěch obviněného proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců, podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. T. částku 41 610 Kč, podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. T. se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Podle zjištění Krajského soudu v Brně, převzatých z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, spáchal obviněný trestné činy skutkem spočívajícím v podstatě v tom, že dne 7. 5. 2015 kolem 17,00 hodin před domem v obci H. B. Č., okr. Z., fyzicky napadl poškozeného D. T. tak, že ho udeřil hokejkou do prostoru ústní dutiny a poté pěstí do levé lícní kosti a způsobil mu drobné oděrky na rtech, krevní podlitinu v oblasti lícní kosti, zlomeninu čtyř zubů a vykloubení dalších dvou zubů.

Změna ve vymezení skutku oproti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě záležela v tom, že Krajský soud v Brně nepojal do nového výroku o vině zjištění, podle kterého obviněný chránil sebe a svého syna před volně pobíhajícím psem a reagoval na to, že poškozený odstrčil Š. D. (přítele obviněného) a nezajímal se o to, že jeho pes nadále volně pobíhá a ohrožuje procházející osoby včetně nezletilého syna obviněného.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, jak se stal skutek. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že se nejednalo o nutnou obranu, a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutek, tak jak ho zjistily soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ta část podaného dovolání, v níž obviněný namítl, že jednal v nutné obraně, pokud se tato námitka vztahuje ke skutkovému stavu zjištěnému soudy.

Nutná obrana je upravena v § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že základní podmínkou nutné obrany je přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V posuzované věci obviněný žádný útok neodvracel. Za útok není možné považovat chování psa poškozeného. Pes sice volně pobíhal a štěkal, ale nikoho tím ve skutečnosti neohrožoval, jak výstižně vysvětlil Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku. K tomu je možné jen dodat, že údery, které obviněný zasadil poškozenému hokejkou do oblasti úst a pěstí do lícní kosti, představovaly jednání postrádající jakoukoli způsobilost eliminovat zmíněné chování psa. Útokem ve smyslu podmínek nutné obrany nebylo ani to, že poškozený strčil do Š. D., přítele obviněného. Poškozený tím reagoval na předcházející jednání Š. D., které spočívalo v tom, že běžícímu psu nastavil nohu, což poškozený vnímal jako nakopnutí. Navíc se ze strany poškozeného jednalo jen o drobné strčení, ze kterého Š. D. reálně nic nehrozilo. Okolnost, že tu nebyl žádný útok, který by musel být odvracen činem vykazujícím jinak znaky trestného činu, vylučuje takové právní posouzení skutku, při němž by bylo aplikováno ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně. Protiprávnost činu obviněného tudíž evidentně nebyla vyloučena nutnou obranou.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě v rozsahu, v němž z nich v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce, jak se stal posuzovaný skutek. Zjištění soudů, že obviněný udeřil poškozeného hokejovou holí do úst a pěstí do lícní kosti, má odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, který jasně, podrobně, konkrétně, bez významnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsal, za jakých okolností a jakým způsobem ho obviněný napadl. Svědecká výpověď poškozeného je nepřímo podporována nálezem krevního tratoliště na místě incidentu, kam byl ihned po činu přivolán policejní orgán, který provedl ohledání místa, dále výpověďmi svědků, se kterými poškozený přišel po činu do kontaktu a kterým sdělil, jak a kdo ho zranil, a konečně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jímž bylo objasněno, že mechanismus vzniku zranění, jak ho popsal poškozený, odpovídá lékařskému nálezu. Znalec sice obecně připustil možnost i jiného způsobu vzniku daného zranění, avšak pro závěr, že ke zranění došlo jinak, než jak popsal poškozený, žádný důkaz nesvědčí. Obhajobu obviněného, že poškozeného nenapadl, podporovala výpověď svědka Š. D., který tvrdil, že si nevšiml žádného zranění poškozeného a že poškozenému netekla krev. Toto tvrzení je nevěrohodné, protože je v rozporu nejen se svědeckou výpovědí poškozeného, ale očividně odporuje také zjištění, že na místě incidentu bylo nalezeno tratoliště krve.

Skutková zjištění představující podklad výroku o vině jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je z hlediska zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. plně přijatelné. Mezi uvedenými zjištěními a důkazy je adekvátní vztah, který odůvodňuje závěr, že nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2017


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu