7 Tdo 1562/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 4 tr. zák.




7 Tdo 1562/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 1. 2009 o dovolání obviněného P. Ř. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 To 82/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 2 T 6/2006, byl obviněný P. Ř. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu získat finanční prostředky v přesně nezjištěné době po 1. 1. 2003 v P. jako jednatel obchodní společnosti N. L., s. r. o., si ze svěřené pokladny společnosti přisvojil částku ve výši nejméně 4 700 000 Kč, což se snažil zakrýt padělanou smlouvou o postoupení pohledávky, podle které měla obchodní společnost N. L., s. r. o., získat pohledávku ve výši 15 000 000 Kč za obchodní společností B. S. R. E., s. r. o., a dále si z pokladny obchodní společnosti N. L., s. r. o., postupně přisvojil částku 2 550 000 Kč, což se snažil zakrýt fiktivní smlouvou o půjčce společnosti od L. D., a postupně vybrané částky vykazoval jako údajné splátky L. D., takže celkem způsobil obchodní společnosti N. L., s. r. o., škodu ve výši 7 250 000 Kč.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 To 82/2007. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody znovu rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), k) tr. ř. Obviněný namítl, že v den konání veřejného zasedání o odvolání byl z rozhodování vyloučen soudce JUDr. J. K. jako člen senátu Vrchního soudu v Praze, že proti tomuto rozhodnutí podal stížnost a navrhl odročení veřejného zasedání do doby rozhodnutí o stížnosti a že Vrchní soud v Praze jeho návrh na odročení veřejného zasedání zamítl. Dále obviněný vyjádřil názor, že jednáním popsaným ve výroku o vině nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Uvedl, že sám Vrchní soud v Praze považoval výrok o vině za nesrozumitelný. Zdůraznil, že jako jednatel společnosti s ručením omezeným mohl bez omezení nakládat s jejími prostředky, a zpochybnil to, že by jeho jednání směřovalo proti cizí svěřené věci. Poukázal na to, že obžaloba kvalifikovala skutek jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., že k prokázání znaků tohoto trestného činu bylo také zaměřeno dokazování, že sice byl v průběhu hlavního líčení upozorněn na možnost změny právního posouzení skutku, avšak nebylo vyhověno jeho návrhům jednak na opakování některých důkazů, jednak na doplnění důkazů o znalecký posudek z oboru ekonomiky, takže neměl možnost vést obhajobu ve vztahu k zákonným znakům trestného činu zpronevěry. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Okolnost, že usnesením Vrchního soudu v Praze byl z důvodu přátelského vztahu k jednomu ze svědků podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení JUDr. J. K. jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž podle rozvrhu práce tohoto soudu připadlo rozhodnout o odvolání obviněného, nijak nevyplývá, že by Vrchní soud v Praze byl soudem věcně nepříslušným nebo nesprávně obsazeným. Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě, který byl správně složen z předsedy senátu a dvou soudců, z nichž jeden v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu nahradil JUDr. J. K.

To, že Vrchní soud v Praze nevyhověl návrhu obviněného na odročení veřejného zasedání, bylo v souladu s ustanovením § 140 odst. 2 tr. ř., podle něhož usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek. V této spojitosti lze jen konstatovat, že usnesení o vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. je rozhodnutím, proti kterému je stížnost přípustná, avšak bez odkladného účinku (§ 31 odst. 2 tr. ř.). Uvedené usnesení nakonec nabylo právní moci tím, že stížnost obviněného byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 11 Tvo 5/2008. Účast soudce, který byl členem senátu Vrchního soudu v Praze místo JUDr. J. K., není důvodem k závěru, že tento soud rozhodoval za účasti vyloučeného soudce. Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl žádný důvod, pro který by měl být tento soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen.

Nad rámec úvah o dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Nejvyšší soud poznamenává, že o vyloučení JUDr. J. K. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2008. Veřejné zasedání o odvolání obviněného se konalo dne 16. 1. 2008. Z toho je zřejmé, že je bezpředmětná námitka obviněného, který v dovolání vyjádřil názor, že senát Vrchního soudu v Praze po vyloučení JUDr. J. K. rozhodoval o odvolání bez znalosti spisu. Obviněný to namítal v souvislosti s chybným tvrzením, že o vyloučení JUDr. J. K. bylo rozhodnuto v den konání veřejného zasedání.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.

Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Praze a z kterého v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu.

Nic na tom nemění oprávnění, která obviněný měl jako jednatel obchodní společnosti N. L., s. r. o. Námitku obviněného, že mohl bez omezení nakládat s prostředky společnosti, je třeba korigovat odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák., § 194 odst. 5 obch. zák., jak to ostatně výslovně učinil již Městský soud v Praze. Z těchto ustanovení vyplývá, že obviněný byl povinen vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře. Z toho je jasné, že obviněný rozhodně nebyl oprávněn přisvojovat si z majetku společnosti peněžní hotovost. Obchodní společnost N. L., s. r. o., měla jako leasingový pronajímatel uzavřené leasingové smlouvy s jinými subjekty jako leasingovými nájemci. Obviněný za společnost v souladu se svými oprávněnými inkasoval v hotovosti leasingové splátky od leasingových nájemců. Tyto prostředky byly z hlediska obviněného cizí věcí, která mu byla svěřena, neboť majetek společnosti a majetek obviněného představovaly dvě různé a oddělené majetkové sféry. Odčerpáním těchto prostředků z majetkové sféry společnosti se obviněný dopustil jednání, které bylo přisvojením cizí svěřené věci. Jestliže obviněný s použitím fiktivních dokladů předstíral, že za tyto prostředky jménem společnosti koupil pohledávku, která ve skutečnosti neexistovala, a že těmito prostředky splácel dluh společnosti, který ve skutečnosti rovněž neexistoval, pak jediným logickým vysvětlením tohoto jeho postupu je závěr, že si odpovídající částky ze svěřené hotovosti přisvojoval a že tuto skutečnost uvedeným způsobem jen zakrýval.

Námitka obviněného, že sám Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku poukázal na nesrozumitelnost výrokové věty, neodpovídá skutečnosti. Vrchní soud v Praze na str. 6 7 odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval, že popis skutku ve výroku o vině je nepřehledný a ne zcela přesný, pokud jde o dobu spáchání činu, a zároveň uvedl, že samotná špatná přehlednost popsaného skutkového děje a jeho užší časové vymezení není důvodem pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, pokud skutkový děj výslovně obsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným.

Ke změně právního posouzení skutku oproti obžalobě došlo za splnění podmínek stanovených v § 225 odst. 2 tr. ř. Pokud soudy zamítly návrhy obviněného na opakování důkazů provedených ve stádiu, kdy skutek byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., náležitě tento postup vysvětlily. Základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se posoudí jen takové případy způsobení škody na svěřeném majetku, kdy není zjištěno, že by protipólem škody bylo obohacení pachatele nebo jiné osoby, zatímco v případech, kdy je zjištěno, že protipólem škody je obohacení pachatele nebo jiné osoby, se skutek posoudí podle okolností jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. V posuzovaném případě bylo z naznačeného hlediska rozhodné zjištění, jak obviněný naložil s peněžní hotovostí inkasovanou od leasingových nájemců. Žádný ze svědků, opakování jejichž výslechu obviněný navrhoval, však neměl v tomto ohledu žádné poznatky, což vyplynulo z výslechů, které již byly provedeny, a proto soudy důvodně považovaly za nadbytečné opakovat výslechy těchto svědků. Také s návrhem obviněného na doplnění důkazů znaleckým posudkem z oboru ekonomiky se soudy dostatečně vypořádaly. Obviněný v dovolání nijak blíže nekonkretizoval, jakými otázkami by se měl jím požadovaný znalecký posudek zabývat, a omezil se jen na paušální konstatování, že mělo jít o znalecký posudek k padělaným účetním dokladům. Okolnost, že šlo o fingované doklady v tom smyslu, že jimi deklarované hotovostní výdaje z prostředků obchodní společnosti N. L., s. r. o., se neuskutečnily a že deklarovaní příjemci vykázané platby neobdrželi, soudy zjistily z jiných důkazů. Znalecký posudek z oboru ekonomiky by ostatně ani nebyl adekvátním prostředkem ke zjištění, zda v uvedeném smyslu šlo o doklady pravé či fingované. Obviněný k dovolání připojil usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jímž bylo zastaveno jeho trestní stíhání v jiné trestní věci, a poukázal na to, že v této jiné věci byl znalecký posudek z oboru ekonomiky opatřen. Z obsahu připojeného usnesení ovšem vyplývá, že šlo o skutkově i právně zcela odlišnou věc. Způsob, jímž v ní bylo postupováno, proto nelze přenášet do projednávané věci, v které obviněný podal dovolání.

Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a který v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Praze, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, jejímž smyslem bylo zpochybnit skutková zjištění soudů. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces přichází v úvahu zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, je-li to odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Soudy obou stupňů logickým, přehledným, srozumitelným a jasným způsobem vysvětlily svůj postup při hodnocení důkazů a zdůvodnily, proč považují provedené důkazy za dostatečné a proč zamítly návrhy obviněného na doplnění důkazů. Uvedený postup soudů nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů, není dovolacím důvodem.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku, která by byla pod tento dovolací důvod podřaditelná. Proti samotnému výroku o trestu odnětí svobody, který mu byl jako přípustný druh trestu uložen ve výměře na spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 248 odst. 4 tr. zák., obviněný nic bližšího nenamítal. Výrok o trestu patrně tedy napadal jen v důsledku toho, že jeho dovolání primárně směřovalo proti výroku o vině.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zák. č. 200/2002 Sb.) lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný v dovolání neuvedl nic v tom smyslu, který výrok podle jeho názoru v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, popřípadě v rozsudku Městského soudu v Praze, chybí nebo je neúplný. Námitky, které jsou obsahem dovolání, se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zcela míjejí. Žádná z uplatněných námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.

Závěrem k dovolání obviněného

Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce, což vyplývá z ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec