7 Tdo 1560/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1560/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. ledna 2007 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných P. K . a O. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, č. j. 3 To 215/2006-183, 186, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 236/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a O. R. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 91 T 236/2005, byli obvinění P. K. a O. R. uznáni vinnými pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Obviněný P. K. byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný O. R. byl podle § 45 odst. 1, 2, § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin.

Obvinění trestný čin spáchali tím, že dne 18. 10. 2005 kolem 00:15 hodin v B.-Ž. na ul. P. k., zatímco obviněný O. R. zůstal sedět v zaparkovaném vozidle Ford Tranzit, se kterým společně přijeli do blízkosti místa činu, obviněný P. K. blíže nezjištěným způsobem za použití násilí se snažil vniknout do zaparkovaného vozidla zn. Škoda Favorit, ,v úmyslu zmocnit se movitých věcí poškozeného, přičemž poškodil těsnící gumu pravých předních dveří, při tom byl vyrušen uživatelem vozidla P. J., který na něj zakřičel, byl udeřen poškozeným do rukou, dal se na útěk a poté oba obvinění z místa činu odjeli vozidlem Ford Tranzit, řízeným obviněným O. R., a tohoto jednání se obviněný P. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 5 T 72/2003, který nabyl právní moci dne 6. 8. 2003, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a trest vykonal dne 27. 9. 2004 a O. R. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 12 T 99/2004, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2005, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a bylo upuštěno od potrestání vzhledem k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 11 T 209/2004.

Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění odvolání. Krajský soud v Brně odvolání obviněného P. K. podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné a odvolání obviněného O. R. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako podané opožděně.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění řádně a včas dovolání. Obviněný P. K. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení, protože bylo rozhodnuto jednak o zamítnutí jeho odvolání a následně o jeho vině ve smyslu § 247 odst. 1 tr. zák., aniž by byly splněny hmotně právní podmínky pro takové rozhodnutí. Uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že krajský soud stejně jako městský soud nesprávně vyhodnotily podklady pro svá rozhodnutí a učinily nesprávný závěr. Obviněný uvedl, že v kontaktu s vozidlem nebyl, byl od něj zhruba dva kroky a sám poškozený uvádí, že ho nepřistihl při krádeži. Poškozený na obviněného pouze zakřičel a udeřil ho klackem, navíc si podle obviněného poškozený vůbec není jistý, zda vozidlo bylo otevřeno či zavřeno a zejména pak uvedl, že tam kde bydlí, nemohl vidět zda je někdo u auta nebo v autě a násilí neviděl. Fotodokumentace dodaná policií je pořízena z druhé strany vozidla. Svědek K. pak údajně uvedl, že na autě nic poškozeno nebylo a vlastní incident neviděl. Obviněný namítá, že nebyl proveden důkaz pachovou zkouškou, nebyly sňaty otisky prstů, nebylo zajištěno žádné nářadí a nebyla řádně provedena rekognice. Jediné o co se podle obviněného opřel rozsudek je bezúhonnost poškozeného P. J. a svědka K. Tito však údajně k věci samotné nic konkrétního neuvedli. Tolik uvedl obviněný ke stránce objektivní. Pokud jde o subjektivní stránku má za to, že nelze hovořit o prokázání úmyslu a už vůbec ne přímého. S ohledem na absenci jakýchkoli důkazů se závěrem obou soudů obviněný nesouhlasí. Nalézací soud podle něj nerespektoval základní zásady trestního řízení, a to zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí Městského soudu v Brně tak i rozhodnutí Krajského soud v Brně a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.

Obviněný O. R. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo podle něj rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro toto rozhodnutí. Tento důvod obviněný spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně vyhodnotil běh lhůty k podání odvolání. Uvedl, že po vynesení rozsudku Městským soudem v Brně dne 19. 12. 2005 jeho obhájce podal odvolání za něj i za spoluobviněného P. K. přímo do protokolu a následným krokem bylo pouze odůvodnění podaného odvolání, což obviněný prostřednictvím svého obhájce bez ohledu na běh lhůty učinil. Obviněný zdůraznil, že obhájce jednoznačně podal odvolání ohledně obou obviněných do protokolu a podotkl, že nikterak nezavinil, že se toto vyjádření ve smyslu oznámení podání odvolání na zvukovém záznamu z hlavního líčení ze dne 19. 12. 2005 nenachází. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných uvedl, že dovolání obviněného P. K. je sice podáno z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti však směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, přičemž ani nebyly zjištěny extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného O. R. státní zástupce uvedl, že jeho dovolání podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. považuje za zjevně neopodstatněné, když z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud před svým rozhodnutím zjistil, že údajné podání odvolání obhájcem obviněného O. R. nevyplývá ani z protokolu o hlavním líčení, ani ze zvukového záznamu o něm. Podání odvolání do protokolu nevyplývá ani ze záznamu o průběhu hlavního líčení sp. zn. ZK 90/2005 přítomného státního zástupce. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného O. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného P. K. ale vyplývá, že jeho námitky z podstatné části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti údajné neúplnosti dokazování (nebyl proveden důkaz pachovou zkouškou, nebyly sňaty otisky prstů, nebylo zajištěno žádné nářadí, ) a proti hodnocení důkazů provedeného soudy, když tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily podklady pro svá rozhodnutí a učinily nesprávný závěr. V úvodu dovolání pouze formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., své námitky však ve skutečnosti zakládá na jiné verzi skutkového děje, než byl soudem zjištěn. Jako námitku hmotně právní lze označit pouze námitku, která se týkala subjektivní stránky trestného činu, i když obviněný tuto výhradu odůvodňuje tím, že v jeho případě nelze hovořit o prokázání úmyslu s ohledem na absenci jakýchkoli důkazů.

Závěr o existenci dané formy zavinění je závěrem právním a musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu, která byla učiněna za základě výsledku provedeného dokazování. Samotná skutečnost, že pachatel popírá trestnou činnost, neznamená, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu, když na zavinění a jeho formu se usuzuje ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán.

Soud I. stupně zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. dovodil ze způsobu provedeného činu a charakteru trestné činnosti, když zjistil, že jednání P. K. bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocní, ale byl na místě vyrušen, resp. jeho jednání bylo vedeno snahou vniknout do cizího motorového vozidla a v něm se zmocnit movitých věcí uživatele. K těmto zjištěním dospěl zejména na základě výpovědi uživatele předmětného vozidla P. J., který oba spoluobviněné zahlédl na místě činu již v předchozí době kolem 22:00 hod., následně kolem 00:15 hod. viděl P. K. pohybovat se v bezprostřední blízkosti dveří spolujezdce a svítit baterkou do vozidla. Následně pak byla zjištěna poškozená těsnící guma u okna, která byla vytržena a před sedadlem spolujezdce byla otevřena přihrádka, kterou P. J. pravidelně zavíral.

Zjistil-li tedy již soud I. stupně, že se P. K. snažil za použití násilí vniknout do předmětného vozidla v úmyslu zmocnit se movitých věcí poškozeného, jak se uvádí v tzv. skutkové větě rozsudku, je závěr tohoto soudu o existenci přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. u obviněného P. K., potvrzený soudem odvolacím, správný. Existence této formy zavinění totiž z uvedených okolností spáchaní činu spolehlivě vyplývá. Proto Nejvyšší soud dovolání P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného O. R. podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., domnívá se, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný nesouhlasí s tím, že bylo jeho odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané opožděně, když údajně podal prostřednictvím svého obhájce odvolání ihned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a toto odvolání jeho obhájce dodatečně písemně odůvodnil.

Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou, neboť z protokolu o hlavním líčení na č. l. 135 trestního spisu nevyplývá, že obviněný podal prostřednictvím obhájce odvolání ihned po vynesení rozsudku soudu I. stupně do protokolu. Nejvyšší soud provedl v tomto směru i poslech zvukového záznamu o konání tohoto hlavního líčení a ani z něho tato skutečnost nevyplývá. Podání odvolání do protokolu rovněž nevyplývá ani ze záznamu přítomného státního zástupce o průběhu hlavního líčení, sp. zn. ZK 90/2005, jehož stejnopis má Nejvyšší soud k dispozici.

Ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení dne 19. 12. 2005 je zřejmé, že samosoudce po skončení odůvodnění rozsudku uvedl takže proti rozhodnutí teď si mohou, může vyjádřit k opravnému prostředku pouze státní zástupce . Nato státní zástupkyně prohlásila, že se vzdává práva k odvolání a hned poté prohlásil samosoudce jednání za skončené. Samosoudce tak v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tr. ř., upravujícího vyhlášení rozsudku, neprovedl poučení o opravném prostředku.

Podle § 253 odst. 2 tr. ř. jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu. Za nesprávné poučení oprávněné osoby je pak třeba považovat i případ, když této osobě nebo jejímu obhájci, není soudem dáno žádné poučení. Za situace, kdy ale obhájce obviněného prokazatelně nepodal odvolání u hlavního líčení bezprostředně po vyhlášení rozsudku, ač se tak mylně domnívá, bylo mu řádné poučení o odvolání poskytnuto v písemném vyhotovení rozsudku soudu I. stupně a tímto poučením se měl řídit.

Z obsahu spisu je zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 91 T 236/2005, byl obviněnému O. R. doručen dne 27. 1. 2006 a jeho obhájci rovněž dne 27. 1. 2006 (viz dodejky na č. l. 143 trestního spisu). Posledním dnem lhůty k podání odvolání byl tedy den 6. 2. 2006. Podle poštovního podacího razítka bylo odvolání podáno dne 31. 3. 2006 (viz. č. l. 167). Soud druhého stupně tedy správně podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání obviněného O. R., neboť bylo podáno opožděně.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš